Soudci

Ne, přece jim neprozradím, že se mi chce plakat. Budu se usmívat, sice smutně, ale budu. Nebudou vědět, proč jsem se právě opařila horkým čajem a vylila ho na zem a proč dělám, že mi to nevadí. Dnes je mi pod jejich tvrdými pohledy úzko. Oni to nemyslí zle, jsou čestní a přímí, takoví, jací by měli být. Ale dnes... Dnes se mi chce schoulit do náruče, která už není. Do tepla peřiny, pod křídla papírových jeřábů. Zavřít oči, ale nespat, jen nechat fantazii, aby tahala za nitky a nechala plynout příběh tak, jak se mohl stát, kdyby něco bylo jinak. Jak odlišný by byl dnešní den, třeba by mi nebylo tak teskno. Ale slzy dnes soudcům neukážu. Možná, v noci do polštáře skane jedna nebo dvě, budou horké a slané. Koncentuju do nich všechno, co mě teď bolí. Všechny touhy a myšlenky, vzpomínky. Pak se budu cítit uvolněně a tak hezky melancholicky a ráno mi bude báječně. Líp, než kdy dřív. Neměla bych teď přisypávat sůl do rány, cos zanechal, neměla bych se mučit... Ale já chci, to svírání hrudníku tolik připomíná tvé objetí a to mne konejší a uklidňuje. Postupně budu zapomínat, den za dnem budou unikat promile chuti tvých rtů a vůně tvojí kůže, těch jiskrných pohledů, vzpomínek na tvou dokonalost. Barvy budou blednout, obrysy se ztrácet a já časem zapomenu. Zapomenu i na to, že možná ta myšlenka, co probleskuje jak vlnka na jezeře pochyb je pravdivá. Zapomenu, že líbal a objímal bys mě stejně, i kdybych to nebyla já.