Vzpomínky

Včera jsme stěhovali stůl, který jsem kdysi obývala, ke spolubydlům do pokoje. Navrhovala jsem si ho sama, takže má pár much, třeba to, že je neuvěřitelně těžký. Ještě těžší byla ale jiná věc. Stěhování znamená, že se ze stolu vyndají šuplíky, aby ses ním lépe manipulovalo. Věděla jsem, že v nich zbyly nepodstatné věci, když jsem pokoj, kde stůl stál, opouštěla. Třeba mimo důležitý archivní šuplík tam byl i jeden, který jsem netušila, že bude tak složité vyklidit. Součást každého běžného kancelářského pokoje - štosy čistých i popsaných papírů.
Dneska jsem se pustila do překlízení, aby spolubydlové měli stůl kompletní. Začala jsem papírovou sekcí. A hodně jsem se zmýlila, když jsem si říkala, že to bude méně časově náročné. Fascinovalo mě prohlížet si druhé strany papírů, které kdysi sloužily k úplně jiným účelům a nechávat pomalu vynořovat dávno zapadlé vzpomínky staré tři, pět, deset i třeba patnáct (!) let. Vypočítané matematické příklady, kterým už dnes nerozumím, test na horniny z biologie. Příprava družinových schůzek, ale i rádcovského kurzu, kde jsem vypomáhala. Útržky neodeslaných dopisů, nedodělaných kreseb, nedopsaných povídek, črtaných pozvánek na oslavy narozenin. Psaníčka, která jsme si s kamarádkami posílaly na gymplu po třídě. Vzkazy, které jsme si doma nechávali s bráchou. Nevypsané diplomy, zkažené kartičky ke hře. Pololetní výpisy známek, omluvenka z tělocviku, protože jsem měla naražené koleno. Stovky a stovky písmen černých, zelených, modrých a růžových na bílém, které měly význam větší nebo menší a já je teď znovu četla a po každém zajímavém listu jsem musela vydechnout. Tohle, že jsem uměla? Tohle jsem dokázala napsat? Tohle jsem dokázala připravit? Postupně jsem začala pociťovat hrdost vůči svému minulému já. Těžko říct, jestli jsem k sobě teď o tolik kritičtější, ale mám pocit, že toho zvládám mnohem méně a jsem k sobě neskutečně pohodlná a nerada si na svůj hřbet nakládám víc, než musím.
Ale nevím, jak to bylo tehdy. Neumím říct. Pokaždé, když se dostanu ke svým vzpomínkám, jsou neskutečné. A obzvláště dneska jsem měla pocit, že ani nejsou mé. Že žiju jen teď, teď, teď a že každá minulá vteřina už je implantovaná vzpomínka a že jsem ji snad nemohla prožít. Všechno, čím víc do minulosti, tím více dýchá neskutečnem a nerealitou a já musím pokaždé přemýšlet, jestli jsem je opravdu žila já, když jsem byla tehdy tak jiná a když všechno bylo jiné. A navíc nemám žádnou záruku, žádné ujištění a vzpomínky jsou tak bezzubé a bez hran. Prostě divné. Ale baví mě nad tím přemýšlet, baví mě hýčkat si některé vzácné chvíle a pocity, co se staly, vybavovat si je pořád dokola, ať už byly minulé úterý nebo v létě na táboře, nebo pod stanem na sněhu na začátku roku. A tak nelituji toho času, stráveného na zemi obklopena papíry v absolutní fascinaci mimo čas. Nelituji, protože jsem se nad tím mohla zamyslet, zavzpomínat a najít třeba tohle:

Nedatováno. Přeškrtaný nadpis: Tohle je hrozně těžká těžká těžká

Nevím. Nevím, protože až o něj přijdu, tak (pravděpodobně) nebudu moci zhodnotit, kolik pro mě znamenal, než jsem ho ztratila. Života si hrozně moc vážím, jsem šťastná, že mi byl dán a když se nad tím zamyslím, tak mi přijde, že některé věci, které se ve světě řeší, nebo které řeším já jsou malichernosti.

• Zůstane duše bez těla?
• Když nebudu znát odpověď na tuhle otázku, zemřu šťastně?
• Co je za vesmírem? (A neříkej, že nic)