Přelétáme kdesi na Bělehradem. Dokud jsem se kochala obrovskými jezery a rozervanými horami nad vnitrozemským Řeckem, Albánií a Makedonií, bylo mi báječně. Teď ve mně všechno křičí a srdce krvácí, když sleduji, jak ani hektar země nedýchá svou přirozeností, jak je každá píď maďarských planin rozbitá do malých zelených a žlutých políček, které jsou chaoticky protínány dálnicemi, lesy se sem nevejdou, a když ano, jsou taktéž pěstovány. Řeky se snaží zuby nehty hájit svou originalitu, ale jsou přetínány přehradami, v městech drženy nábřežími a v hranatém konceptu polí vedeny umělými kanály. Pohled na tyhle pixely naší zemědělské činnosti přímo fyzicky bolí. Když musíme obdělávat každý rovný metr země, abychom se nasytili, není nás přece jen příliš? Nedopřáváme si přílišného luxusu na úkor přirozené krajiny? Jak moc musela zasáhnout do chodu tisíce let dodržovaných pravidel přírody naše posedlost lány obilí a řepky, posedlost regulací vodních toků, rychlou dopravou po silnicích řezajících do hladkých paží krajiny, jak moc, jen abychom měli dost a stejně stále chtěli víc...
Dívám se na dokonale azurové nebe nad mlžným oparem, tak modré, že na zem skrz těch posledních zaneřáděných 10 kilometrů nikdy není vidět. Dívám se na mozaiku polí a říkám si, kdy tohle skončí. Kdy se Země vzepře těm, co si myslí, že ji mohou měnit a ovládat jak se jim zachce, protože jim přece patří. Kdy a čím nás setřese ze svého hřbetu, až pochopí, že se o ni nezajímáme, že jsme sobečtí, oslněni sami sebou, svými vynálezy, svou dokonalostí a brzy i nesmrtelností. Že nám chybí pokora, že se nikdy nezamýšlíme nad tím, že ona nám dala život a živí a miluje nás stejně jako každá matka svoje děti. A my ji na oplátku trýzníme, brázdíme, vysáváme, těžíme a zlobíme se a divíme, když na nás přichází povodně a sucho a kobylky a požáry a eroze a zemětřesení a tání ledovců...
Ale nemám o ni strach. Vím, že až to bude příliš, tak nás dokáže vymazat velmi rychle. Ale ani se nebojím, že by byla nucena to udělat. Spolehlivě spějeme k tomu, že, pokud nezměníme naše myšlení, hodnoty každého jednoho z nás a tím všech, zničíme svou skvělou civilizaci plnou automobilů, iPadů, hodin, ledniček, ponorek, letadel a vysavačů úplně bez pomoci sami...
Žádné komentáře:
Okomentovat