sobota 15. prosince 2012

Procitnutí


   Mám hrozný strach. Mám strach, co bude. Protože nemám ráda tenhle svět. Miluji život, to ano. Ale tenhle svět je zvrácený. Nechápu jeho hodnoty. Nerozumím společnosti. Ve většině ani nerozumím lidem. Není jednoduché si to umět přiznat. Ale pro mě je důležité si to uvědomit a zaznamenat, když už jednou za čas přijde procitnutí. Jako by se zvedla mlha a já viděla život jako celek. Ne jen můj život, ale život všech a všeho. A je to děsivé a krásné. Děsivě krásné. Jako bych se právě teď mohla rozhodnout, zda budu jedním z lidí zahleděných do svých problémů nebo zda se posunu na jinou úroveň a budu brát vše s právě takovým nadhledem, jako to vidím teď.
   Mohla bych na tohle všechno zapomenout. Bylo by to tak snadné o tom nepřemýšlet. Ale já nemůžu, bojím se dát si klapky na oči. Tak, jako se občas bojím usnout. Vždycky je šance, že sen, do kterého upadnu, se stane mojí realitou. Protože: co je to realita? Všechny smysly mohou být zmateny. Všechny smysly jsou jen elektrické signály putující do mozku.
   Rozmáhá se mi to v hlavě jako nádor. Stále častěji se sama sebe ptám, proč tu jsem, když tu nechci být. Ale pak si říkám, že jsou i dobré a krásné věci, pro které stojí za to si tenhle život prožít. Vesměs to nemá mnoho společného s lidmi a společností. Povětšinou je to příroda, její místy ještě neposkvrněná čistota. Její upřímnost. Hloubka a pocit bezpečí, které cítím z šumění lesů, z pohlazení větru, z vůně rozpálené smoly. Ten nejkrásnější pocit, když slunce ráno opět vyjde. A to zklamání, když vidím, že lidé jsou rozespalí a nevrlí, protože je brzy ráno a oni musí do práce. Chtěla bych jim říct: „No tak se podívejte! Vždyť tohle je to, co nám dalo život, slunce, to nejpřívětivější a nejhřejivější, co vás vůbec může potkat! Nechte ho proniknout do sebe, zavřete na chvíli oči a nechte paprsky proniknout víčky! Přece se nemůžete neusmát, když vidíte, že zrovna vyšlo, aby dalo život i novému dni!“ Mělo by to smysl? Slunce není jejich bohem, i když by mělo být. Jejich bohem jsou peníze. Je mi zle, když si uvědomím, že je to pravda.
   Ach ano, pravda. Pravda je jedna z těch pěkných věcí. Není jiná verze pravdy. Jiné verze pravdy jsou lži. A láska. Nádherná to věc. Ale pokřivená lidmi. Existuje jistě někde na dnech našich srdcí, neposkvrněná a neskutečně čistá, bez žárlivosti, bezelstná a nenárokující. Snažím se ji najít. Vydolovat zpod všech nánosů hrůz, co jsem viděla, co mi bylo vštěpeno a ukázáno. Zpod toho, co lidé dělají. Jak lásku przní. Nechci je následovat. Ale dělám to. Jako by to bylo zapleteno jak chaluhy do mé genetické informace.
   Bojím se. Neumím se nebát a nechat vše plynout a čekat, co přinese zítřek. Na to jsem moc člověkem.
   Bojím se, že až budu mít děti, nebudu jim umět vysvětlit důležitost duševního bohatství. Že jednoho dne, až přijde další procitnutí, je uvidím sedět u rozmanitých elektronických zařízení, nevnímající život a jeho podstatu. Bojím se, že v tu chvíli budu nenávidět je, i sebe.
   Mám stále častěji čím dál silnější pocit, že do tohohle světa nepatřím. Že nemám šanci to tu vydržet. Pokud nezahořknu nebo nepodlehnu přízemnímu lidství.
   Lidé v sobě mají mnoho. Mají dar cítit a vnímat, slyšet a vidět nádhery tohohle světa. Lidé zapomněli. Lidé to v sobě zahubili. Je mi to líto za nás všechny. Budu se snažit celý život, abych nezapomněla, ale nikdo mi nezaručí, že se mi to povede. Budu kráčet stezkou dobra, pravdy a lásky a každého se budu snažit probudit. Každého, kdo o to bude stát a kdo bude chtít oprášit svou duši a rozbušit své srdce, kdo bude chtít vymotat plevel ze své DNA.

   A jestli jste si po dočtení tohoto textu řekli sami sobě "bullshit", tak padejte z mého blogu a už se sem víckrát nevracejte, protože jste přesně z těch lidí, co mám ráda nejméně ;) (Sorry, jsem trochu Jožo v ráži.)

1 komentář:

  1. Nikdy nepřestávej hledat, ptát se a měnit. A i když se to bude zdát beznadějným, i když tě bude pronásledovat strach ze zbytečnosti toho všeho, prožij si ho a pošli ho dál. Protože neexistuje příjemné bez kontrastu s bolesitvým. Život je krásný i zlý, laskavý i lhostejný. Jako slunce. Díky němu existujeme, ale stejně tak nás může snadno zničit. A nic není černobílé.

    OdpovědětSmazat