Pro nikoho, kdo má dobrou náladu

Zemřelo pár nadějí

v propasti všednosti nepochopení

ke slovu se dostává realita

demonstruje

svítá

a mělo by být líp

místo toho je jen nijak

sny se rozplynuly v horkém dešti

a zatím venku závěje

třeba se časem pochopí

že takhle je to pro všechny nejlepší

a už se nebudu drát

proti proudu téže řeky,

do které jsem vstoupila už tolikrát

a že každá noc je smazána ránem

nikdo nic neví a všichni ví všechno

drží nás pohromadě tahle tajemství?

Svazují nás dohromady?

Je těžké se nevracet

nedělat ty samé chyby

když vlastně chceme

a jsme tak rozpolcení

tak roztříštění

ve vlastních závějích minulosti

zaprášení a de facto mrtví

jak ožít

jak se očistit

smýt a prohlédnout

odprostit to mezi řádky

od beznaděje a smutku

možná, že ...

tajemství je ukryto uprostřed lží

ve štiplavém kouři

ve třpytícím se sněhu

prosvítá za záclonou

jako olejová lampa

nebo v kapkách lechtajících na zádech po koupeli

stravuje nás svět

svazuje nás mysl

tělo je hrobem duše

v němž zvolna zhasínáme

aniž bychom něco zanechali

nakonec i popel odvane ledový vítr ze severu

nikdo nevěří, že se něco stane

usínají s klidem

s pomalým tepem

nebudí se ze spaní

zděšení

nikdo necítí to napětí

které nás nutí dělat věci

ale čert to vem

jak často se smějem

jen tak z radosti žití

jak často pláčem štěstím

kolik dní se snažíme prožívat, ne přežívat

jak málo se divíme

jak málo se pozastavujeme

a jak málo pěšky chodíme

a proč tvrdíme

že čerstvý vzduch nás otravuje

kdo je teď zdrcen?

Kdo zpytuje?

Nikdo.

To je náš svět, vítejte.

A ráno na shledanou.