ale dochází mi síly,
děsí mě prostor,
obrovský, nekonečný, bílý,
probouzí ve mně hněv a vztek,
nutí zadržovat slzy;
přece jsi přede mnou neutek',
vše skončilo by příliš brzy.
Bez soudu do žaláře uvržená,
za city, jenž nebyly nadsázka.
Všechna znamení věštby potvrzená:
Ty, Marnost a Porážka.
Můj křik k tobě nedoléhá,
do tvého soukromého světa.
Snad ty se svým městem,
ale to spíš já jsem prokletá.
Pak noc co noc,
vize, obrazy.
Možná že škrtíš mě,
cítím, že mi dochází(š)
Žádné komentáře:
Okomentovat