Tmou tančila bílou závějí rozprášenou ve vzduchu a jemný nehybný vzduch těsně nad bodem mrazu ji na tvářích vyčaroval ruměnec. Chuchvalce sněhových vloček ji ulpívaly ve vlasech s temně rudým odleskem, zachytávaly se na řasách, rozpouštěly se na horkých rtech v úsměvu. I její černé oči se smály. Tohle nebyla obyčejná chumelenice.
Světlo plynové lampy ozařovalo kruh kolem sebe. Na bílém podkladu bylo vidět neuspořádaně se pohybující stíny vloček připomínající rejdící můry, které to studené světlo přitahuje. Na přednedávnem odklizeném chodníku už zase ležela měkounká vrsva bílého koberce na půl dlaně vysoká. Sníh křupal pod botami, tlumeně. Vše bylo útulné, v přítmí jako by ani obloha nebyla, pouze z nízkého neproniknutelného stropu se s neochvějnou stálostí sypal třpytivý chlad.
Zasmála se pro sebe a otočila dokola až kabát olízl trochu nadýchané šlehačky ze země. Tohle není obyčejná vánice. Ne snad proto, že je tak nádherná. Ale proto, že je právě letní slunovrat.
