Terapie prací

Výroba křížal při slunečném nedělním odpoledni. Sice se na jeden plech vejdou tak dvě pokrájená jablka, ale o to je výsledek chutnější. Btw. to, že se špatně dělaj v plynový troubě je kec :)

(Mo)mentálně neúspěšná archeoložka

Barevné listí padá na chodníky a vrství se. Občasným studeným deštěm tleje a voní, když po něm šlapu. Červená kytice javorových lupenů uschla ve váze na stole, už 14 dní jsem ji nevyměnila. Omlouvám to tím, že když leží ve vlhké trávě, jejich podzimní duhová krása vydrží déle a potěší více očí. Jenže ne moje. Letošní podzim nevnímám zdaleka tak intenzivně, jako ten loňský. Bloumám městem, nechávám se skrápět ledovými kapkami a doufám, že mě probudí. Ale neděje se to. Už několik týdnů mám pocit, že mě a okolní svět dělí dvoumetrová clona vody, všechno je tlumené, nic ke mně pořádně nedoléhá. Zapomínám, co je za den, zamotaná ve svých myšlenkových procesech. Unavená po odpoledních usínám a probouzím se zmatená z podivných snů.
Nemůžu se srovnat se základní pravdou, že nemám šanci nalézt nějaký převratný a zásadní důvod, proč existuju. Jako archeolog pořád dokola zoufale převracím hroudy hlíny na metru čtverečním, ve kterém jsem se rozhodla hledat, a nedokážu se smířit s tím, že na tomhle kousku země není nic zvláštního až k samému jádru planety. Nic zvláštního, až na tu neuvěřitelnou nádheru samotné podstaty toho, že něco jako hlína existuje. Tenhle úhel vnímání většinou zvládám, ale ne teď. V posledních týdnech se nemůžu odtrhnout od roviny nadhledu, ze které vidím akorát to, že je nesmírně nefér, že neumím přestat přemýšlet nad tím, co tu dělám. A to mě činí víceméně nešťastnou. Ne šťastnou. Vytáčí mne, jak se lidé chovají, co dělají, že nevytváří nic skutečného, nic důležitého, že mají podivné žebříčky hodnot. Přitom se chovám většinou stejně. Nechávám se apaticky unášet touhle společností, mé tělo nese dav, ačkoli myšlenky jsou daleko, zaseknuty ve smyčce. A nevidím cestu ven a mezi prsty mi uniká podzim, který jsem tak milovala. Nevidím cíl, nemám motivaci, ale hledím příliš daleko a zašlapávám zeleno žluto červenou mozaiku, aniž by mne poznamenala a donutila si vzpomenout.
Pořád dokola, možná už několik let, si kladu otázku, jestli nebude snadnější se podvolit. Plynout s proudem, prožít nalinkovaný život, nepřemýšlet. Ale sama už několik let znám odpověď. Bude to snadnější. Jenže já nerada volím snadné cesty, příliš připomínají past, do které se mohu chytit a už se nikdy nevyvléknout. Přesto si tuhle otázku nepřestávám pokládat, hlavně ve chvílích, kdy vidím kolem sebe spoustu šťastných lidí. Jsem opravdu nespokojená jen kvůli tomu, že o věcech přemýšlím? Že hledám jejich smysl, důvod, cíl? Že se snažím dát jim hloubku? To tohle opravdu většina lidí nedělá? A o čem tedy přemýšlí, když chodí ulicemi? Když jsou ve škole nebo v práci, když vaří večeři, když pijí víno? Zajímalo by mne, jestli také vidí proměňující se stromy, jestli cítí vůni tlejícího listí. Jestli sledují východ slunce a žasnou. Jestli si také pokaždé, když se sprchují horkou vodou, vzpomenou na to, jaký mají luxus. Jestli mají rádi vůni brambor. Jestli obdivují dokonalost přírody. Jestli by v nějakém prchavém drobném okamžiku taky mohli mít pocit, že jediné, co je tu drží, je právě strach z plýtvání touto bezmeznou dokonalostí. Kterou dokážeme ničit jen my, lidé.
Nepřechází to. Moje zamlžené oči nevidí, jsem schoulená v záhybech vzpomínek, fantazií a utopií ve své hlavě. Když ke mě dolehne vzácně nějaká absurdní člověčí věta, nedokážu než se křivě pousmát.
Vím, že se to změní, že dřív nebo později mě něco probere z téhle přemýšlecí letargie, že možná sama sebe nakonec vyburcuji z téhle ztuhlosti. Ano, určitě. Musím to být já - kdo jiný? Stejně jako nakonec mě samotnou přestane bavit být nešťastná - a pak třeba i celou tuhle nálož přemýšlení dokážu unést a přetvořit v něco pozitivního, skutečného a hlubokého.