Občas jsem tak hrozně ztracená ve svém životě, že už to snad ani víc nejde. Tak ztracená, že se mi chce udělat nějakou šílenost a doufat, že se tím najdu. Won't help and I know it...
Po probuzení mi buší srdce, jako bych právě zapomněla navždy něco nesmírně cenného.
Žiju ve vodním světě. Prší tu a málo se tu tančí valčík. Málo se cení smíchu a dokonalosti vesmíru.
Co udělám, až jednou otevřu oči? Přijmu svou roli?
Nebo budu doufat, že najdu někoho, s kým se bude přijímat snáze? - Ano. Už doufám, vlastně. Strašně doufám, že se mi podaří najít někoho, kdo mi tu pomůže žít.
