Hluboká
Obsáhlá
Ionizující
Ruce ztvrdlé na kámen, bolavé klouby, odřená kůže
Ale co hůř, co hůř... salto s tvrdým dopadem na záda je
každý úder srdce
Žebra už jsou z toho celá polámaná
A co hůř, co hůř… srdce a mozek si nerozumí, dávají si
normálně do držky
Tak krutě spolu nesouhlasí
Ale co hůř... tělo už je tak vyčerpané. Nemůžu to vypnout.
Myšlenky, emoce, tlukot, ticho. Cítím ještě vůbec? Sledovat to je těžké.
A těžká jsou rána, těžká jsou odpoledne, těžké jsou noci plné snů. Olovo mi
naplnilo kosti místo dřeně. A olovo tráví každou buňku.
Je to zkouška, je to výzva, čelím tomu, říkám si. Ale co
hůř, nevěřím tomu a bojím se. Nevěřím sobě, svým slovům, svým činům, naprosto a
absolutně se ztrácím, protože možná svůj vesmír už nezachráním. Co má pak
smysl..?
A co hůř, už dochází slova. Už chci jen mlčet, sedět v rohu
a nechat se hřát jarním sluncem. Už se mi nechce dodávat vůbec nic, nikomu nic
říkat. Vše je tak, jak je.
Nezbývá než doufat, že z toho vyjdem živí. Ale to z života nevyjde nikdo. Tak co už.
