Adriel

Typická neděle? Těžko...

Adekja je na návštěvě u Adriel (protože Adriel se nechtělo hejbat).

Kecáme, drbeme chlapy. Popíjíme kokosovej liquérek.

Najednou chuť, ale strašná. Chcem jen pařit, krávo!

Právě sme si uvědomily, že je nám 18 a že můžem. Ta moc je hrozná věc. Všechny nás jednou ovládne.

Razíme 16kou.

Že maj v Kamenný i v neděli nebyl kec. Radek Adekje nechce dát potáhnout z vodnice. “Musela bys ho mučit, aby ti dal!” na to Adriel pohotově reaguje, čemuž se pak tlemíme ještě asi půl hodiny.

Cestou k Hifáči potkáváme Mloka. Hifáč zavřen... Rockáč zavřen...

U Jekylla dáváme uplně malinkýho bavoráčka. Ale naše pařbychtivost stále sílí.

Na radu mého bratra míříme do Žumberské stodoly. Ani noha, židle s nohami nahoře.

Stavujem se v Mefistu. No, v pátek nebo kdykoli jindy než teď by to mohl bejt pěknej Music Club, místo ideální k paření. Teď tam popíjí jen obsluha...

Takže míříme k naší poslední spáse, do "21". Projdem průchodem, chvíli hledáme vchod, ale už před dveřma víme, že přece jen jsme se nakonec dočkaly. Z interiéru se škvírami v oknech valí decibely, který se už dovnitř nevešly.

Trhnutím otevírám a pokrčením ramen komentuji cedulku oznamující, že vstupuji do kuřácké zóny.

Hudba mě omotá svým rytmem, příjemné prostředí a přítmí, prostě pa-rá-da!

V místnosti jsou všehovšudy dva lidé. Pohlaví nelze určit. Po prázdném parketu běhají světelní pavoučci.

Jeden z lidí leží na baru. Druhý leží na jednom ze stolů. Ani jeden nevnímá. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsme přišly.

Zaklapneme ústa, obočí vrátíme na jeho místo a zavíráme za sebou zvenku.

Chvíli bloumáme po nábřeží, pak míříme k čajovně. Cestou podruhé potkáváme Mloka.

Když míjíme vchod do Kamenný, skoro se srazíme s Radkem a Tamarou, co to tam zrovna zabalili.

Tak teda míříme na zastávku. Jsme z toho obě dost rozčarovaný. Když dojdem na zastávku, opět vidíme Mloka.

Já už se dneska rozhodně nedivím ničemu. Náhoda je blbec. Jenže náhoda přece neexistuje. Takže blbci teda nejsou..?

Čas Bílé Zimy a Bílého světla

Tmou tančila bílou závějí rozprášenou ve vzduchu a jemný nehybný vzduch těsně nad bodem mrazu ji na tvářích vyčaroval ruměnec. Chuchvalce sněhových vloček ji ulpívaly ve vlasech s temně rudým odleskem, zachytávaly se na řasách, rozpouštěly se na horkých rtech v úsměvu. I její černé oči se smály. Tohle nebyla obyčejná chumelenice.

Světlo plynové lampy ozařovalo kruh kolem sebe. Na bílém podkladu bylo vidět neuspořádaně se pohybující stíny vloček připomínající rejdící můry, které to studené světlo přitahuje. Na přednedávnem odklizeném chodníku už zase ležela měkounká vrsva bílého koberce na půl dlaně vysoká. Sníh křupal pod botami, tlumeně. Vše bylo útulné, v přítmí jako by ani obloha nebyla, pouze z nízkého neproniknutelného stropu se s neochvějnou stálostí sypal třpytivý chlad.

Zasmála se pro sebe a otočila dokola až kabát olízl trochu nadýchané šlehačky ze země. Tohle není obyčejná vánice. Ne snad proto, že je tak nádherná. Ale proto, že je právě letní slunovrat.

Feeling blue?

přes závoj
pochyb
skenuju tvou duši

skepse
smejvá naivitu
černou tuší

Konec podivnýho rozhovoru

micky

dopovidame to ve skole

Adekja

myslis?

micky

nemyslim

Adekja

ja taky ne

micky

tak vidis

mej se

a hodne zdaru

a neboj se premyslet

Adekja

uz pomalu bojim

micky

o neprijemnych vecech

Adekja

no o tech uz vubec

micky

nebud hloupa

Adekja

nejsem!

micky

bravo

Adekja

nechci byt

micky

to uz je horsi

ne, vazne

nedelej si starosti

ber to vsechno, co kolem sebe vidis... jako darek

jako moc peknej darek

Adekja

snazim se

ale danajsky dary...

sou mezi tema ostatnima schovany