NE 23.11.2003

"Obětoval jsem své srdce, abych poznal moudrost, šílenství a pošetilost a pochopil jsem, že je všechno marnost a trápení ducha. Neb přílišné moudro přináší žal. A ten, kdo prahne po vědění, dočká se zármutku. Ať bůh vynese svůj soud u všech tajemství, nad každým dílem, zda je dobré nebo špatné."
(citace z filmu Frankenstein)

NE 23.11.2008

To je psycho... Jsem sama doma, celej den. Teď jsou 3 v noci, venku trochu sněhu. V pokoji mi hoří svíčky. Hraje Loreena, ve smyčce, pořád dokola. Ale u ní to nevadí.
Nikdo online na icq ani na lidech. Čtu si záznamy z deníků. Zírám, protože zjišťuju, že dneska je to přesně 5 let, co jsem s tím začala. Říkám si, že jsem to měla rituálně ukončit dneska a ne už před měsícem a půl. To by mělo mnohem větší kouzlo...

Ještě mi zbývá udělat pár věcí. Zaleju kytičky, aby nechcíply (ještě, že se tu mám o koho starat), jak mi nakázala maminka. Pak zkusím něco načmárat pravou rukou, jak jsem se zas ďáblu upsala (neboli "jak jsem slíbila"). Pak se možná půjdu nadýchat čerstvýho vzduchu na střechu, pokochat se městem, trochu protřídit myšlenky, shodit smutek... Ne, asi to není smutek, jen mi není zrovna veselo. Jen mám pocit, že nějak všechno jde do háje.

Asi takhle by mohl vypadat jeden ze zápisů v deníku, kdybych ho ještě psala. Jenže já už ho nepíšu. A uvidím, jestli vůbec ještě kdy budu. Tohle je připomínka, přece jen, hodí se to na páté výročí. Argh, nesnáším to slovo "výročí". Moc mi to připomíná všechno to, kvůli čemu jsem udělala tolik změn, to, co mě samotnou tolik změnilo. To, kvůli čemu už nepíšu deník.

OMK! Tak to ještě mnohem větší psycho, než jsem si myslela. Nějakým záhadným způsobem připadá den 23.11.2003, tedy před pěti lety, na neděli. Tak to si asi zaslouží přeci jen větší připomínku než tohle... Dejme tomu, že sem přepíšu onen historicky první zápis do deníku strarý 5 let...

První sníh

Objímá mne pocit zmaru

jak mráz zalézá pod kůži

místo lásky ohně žáru

samota mne usouží

moje slepé srdce řve

na hluchý rozum

a otevírá všechny dveře

ikdyž neví vlastně komu

prodírám se mlhou, prodírám se tmou

procházím krajinou neznámou, děsivou

- duší svou...

Hádanka

Podej mi ruku
- strhnu Tě s sebou.
Nastav mi tvář
- uhodím Tě.
Věř mi
- zklamu.
Chtěj, abych hřála
- umrzneš.
Dej mi křídla
- slétnu do pekel.
Ponoř se do mne
- zardousím Tě.

Budeš mne milovat,
budeš na mne záviset,
nebudeš chtít
beze mne žít.

Jsem Tvoje předem prohraná sázka.
Kdo jsem?

Nic zvláštního se nestalo...

Nic zvláštního se nestalo
jenom pršelo a pak přestalo,
jak to bejvá, když je listopad.
Nic zas tolik zvláštního,
myslim, bylo pátýho,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

Žádná velká věc se nestala,
jen ty ses náhle zeptala:
"Máš mě vlastně ještě vůbec rád?"
Na nic míň a na nic víc,
jenže nevím, jak ti říct,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

Hezká listopadová píseň od Chinasek, pořád mi leží v hlavě... (Obzvláště dnes :)

Prosluněné pondělí (nebylo moc plodné)

Letošní podzim
má chuť přemrzlých růží.

Mlhy mne objímají,
ale mlčí,
žádná ještě nedala mi dopověď
Slunce hladí tvář,
ale mlčí

Chtěla bych ležet
v závěji křupavého listí
Chtěla bych tak ležet
přes západ slunce
a malou smrt dne
až do noci,
kdy nás s hvězdami
nebude rušit měsíc

Zvedá se vítr
... on odpoví?
Možná ví, co se bude dít

Chtěla jsem...

Chtěla jsem sem dát nějakou krásnou listopadovou básničku, třeba i výjimečně jednou nepsanou volným veršem, ale nějak mi to nejde od ruky, prostě se musíte všichni smířit s tím, že pokud se v mojí básni bude něco rýmovat, je to opravdu pouze náhoda, nicméně těchto náhod já si velice cením. Takže - třeba mě do zítřka něco napadne... Ale mohlo by to začínat třeba

První listopadová slza
nebo kapka studeného deště?
dopadla přede mne na stůl...