Spínač cvakl a elektrony se daly do pohybu. Vlákna žárovek se rozžala a tma utekla pod umyvadlo. Staré kohoutky zanaříkaly jako by je ty jemné ruce znásilňovaly. V zrcadle se mihl odraz. Teď jsme tu dvě, pomyslel si vzor a překročil okraj sprchového koutu. Dveře razachotily a za vteřinu se do nich opřel proud horké vody. Stála tam nehnutě zahalena párou. Kdyby jen dokázala myslet na něco jiného, než že už zase jsou Vánoce a ona je sama. Kdyby jen dokázala chvíli nemyslet... Minutová ručka oběhla třicetkrát dokola zamlženými hodinami, když proud vody zničeho nic ustal. Chrámové nedotknutelné ticho přerušila rázným pohybem. Hleděla do prostoru bílé sterilní koupelny, spíš možná tam hleděly její nepřítomné oči. Prošla do obývacího pokoje, pak do ložnice. Na osušku zapomněla, na to, že jí z vlasů stéká voda. Sedla si na postel, na nočním stolku zapálila svíčku a zavřela oči. Kéž by ty vzpomínky zmizely, kéž by nebyly. Vyvolávala si je bolestně před očima, jednu po druhé, nevnímala slzy ani chlad. Jako by je měla vidět naposled. Přebírala je, trhala a zahazovala. Nakonec si před očima promítla tuhle smutnou noc.
Ráno byla rozlámaná. Sedla si na posteli a zděsila se, když zjistila, že vosk z rozteklé svíčky je všude na jejím novém světlém koberci. Nemohla si vzpomenout, co včera dělala, asi se někde jen pořádně opila. Trochu ji bolela hlava, ale vlastně jí bylo fajn. Vlastně jí bylo celkem fajn...
Báječná přirovnání a dobře prokreslený pocit. Dobře víš o čem píšeš.
OdpovědětVymazat