Nádvoří

Má duše bloudí chodbami emocí

smečka vlků vyje na dvoře

pětkrát šestkrát uhodil zvon

láska se pro mne stává nemocí

kdosi zhurta tluče na dveře

na mou duši je pořádán hon

slyším, jak otevírá se brána

zdá se, že nedožiji rána

Snář

Zhasla dvě světla
- oči pod peřinou
usnulo vědomí
společně s elektřinou

těžká hlava padá
do polštáře
noc otevírá
stránky snáře

v pokoji mrtvé ticho
hraje na struny klavíru
neměří čas metronom
ani hodiny z papíru

za půl dne svítá
tma je zlá
snář nalistoval
“noc bezesná”

Nedokončené verše

Papír počmáraný pokusy o verše se rozplynul v myšlenkách. Taneční krok propisky se zastavil v hlubokém záklonu. Předměty ve ztichlém pokoji jako diváci čekaly na dramatický zvrat, ale ten nepřišel. Noc se zakuckala půlnocí a začala dávit minuty nového dne. Bylo slyšet tlukot srdce Gaiy, rytmické pulsování tmy, hvězd, továren, srdcí. Tužka udělala pár elegantních otoček, dlouhých a komplikovaných kroků, než autorovi definitivně vypadla z prstů. Poslední tečka, dneska se z toho zase nevypíšu. Slova zvolna navazují na jedny z nedopsaných veršů...

Ještě mi
zbyla víra
a kolo osudu
se zas roztáčí
něco za něco
ale třeba to tentokrát bude jackpot

Přichází noc
a mé srdce už zase bije
v rytmu “life is easy”
nevěřím, že se zase neopije
a neskončí pod stolem
na mol a ještě kdo ví s kým

opět podléhám
pocitům beztíže

na odumřelých zlatých perutích

usazuje se čas
v zákrutu řeky