Přerod II. (4)

Předchozí části zde a zde.

Po nějaké době mě z mdlob probral jediný jiný zvuk, než jen nekonečné kvílení větru a šlehání ostrých krystalků ledu o tvář. Byl to něžný krásný zvuk a když jsem se snažil zjistit odkud přichází, zdálo se, že snad z mých vlastních útrob. Trochu mě to překvapilo. Trhnul jsem sebou a rozevřel křečovitě ztuhlé paže. Vyklouzla z pod nich černá kočka, hebká jako letní noc. Začalo se mi všechno pomalu vybavovat. Znovu jemně zamňoukala a pak do mě začala šťouchat čumákem. Zkusil jsem se pohnout, takhle mizerně už jsem se fakt dlouho necítil.

Pekelně dlouho jsme chodili ledovou pustinou. Vůbec jsem netušil, kde jsem, jestli je to jen v mojí hlavě, nebo jestli je to skutečný svět nebo jiný paralelní.

Lidské cítění pro mě bylo utrpení. Bolelo a pálilo mě všechno, nezvládal jsem to. Když se začalo stmívat, podlomily se mi kolena. Moje malá upírka žalostně kňourala, klesla vedle mě. Začal jsem usínat a věděl jsem, že to rozhodně není dobře. To byla jedna z mých posledních myšlenek, než mě začínaly zafoukávat závěje.

Už zase jsem se vznášel v temnotě. Beztvarý a bezejmený. No do háje, mam to ale pech.

Ani jsem se nebál, nic horšího, než sežrání a následné vyvržení Vlčí mordou mě už asi nečekalo. Pak jsem ji ucítil. Ne svou malou upírku. Bylo to, jako bych ve svých nejkrvežíznivějších letech ucítil mladého člověka. Ale tohle nebyla krev. To byla moc a moudrost. Žena. "Královno..." pomyslel jsem si, že bych tak asi řekl.

"Mm, pozoruhodné," zazvonil mi ve mě její "hlas". "Daruji Ti život, Emitrene. Zasloužíš si ho. Nevím, co jsi byl, když Tě vyvrhl a nevím, co budeš, až se teď probudíš. Ale lepší než nic. Padej."

Prostor se zase nepřátelsky zahoupal a já padal. Achjo. Mam to ale pech.

Malířka

Asi už bych měla být velká,

ale pořád jsem ta samá

malá hloupá holka

to osud netušil,

když rozdával mi karty,

že si to vyložím napůl jako velku výzvu

a napůl jako nekonečnou párty

a já znovu opakuju stejné chyby,

minulost i budoucnost

stále další „kdyby“

a když mi do klína padá hvězda

stejně nikdy neuvěřím,

že se mi to jen nezdá

jsem vděčná všemu a všem,

co mi otevíraj oči,

ikdyž pak málo chápou,

proč se často slané ke slunci či k zemi stočí

ale víc než pel smutných dnů

mne děsí, že zapomenu

...pročs lilie mi dal

a pak odešel

...proč jsi plakal

a pak odešel

...proč na harmoniku jsi mi hrál

a pak odešel

...proč pod okny jsem ti stála

a tys nepřišel

...proč šels se mnou nocí do rána

a paks' odešel

...pročs jeřába mi skládal

a pak ses odmlčel

...proč srdce jsi mi dal

a ani trochu strachy nekřičel

Ale já vám všem slibuju,

že neodejdu z tohoto světa

dobrovolně dřív, než pochopím,

že to, jak žiju,

je v každé chvíli smyslem

bez kontextu,

dokonalým pixelem abstraktního obrazu života