Cardiopathia

Osvěta

zaplanul stín

do žil mi bil

rozžhavil klín

obrysy slil

objal duši

zmámil hlavu a krok

přelil tuší

ukradl času půlrok

stín padá za mě

nastavuji tvář

východní straně

absorbuji zář

paprsky osvěty

a nových zrození

zachovám v paměti

pel nových slunných dní

Zrození rozumu

Racionálno se probralo k životu. Naučilo se nějakým záhadným způsobem ovládat moje emoce. Narvalo jim do zpěněné huby otěže, drsné, které rvou koutky. Na těchto otěžích balancují a visí nad propastí.
Racionálno je učí. Učí je bolestí, kde je jejich místo. Emoce se vzpínají, chtějí padat dolů. Je to jejich přirozenost. Překročení hranic, těžiště za okrajem srázu, pocit volného pádu jako orgasmus naplňující každou buňku, každé zákoutí duše. Obyčejně. Teď ne. Přišlo despotické racionálno. Silné, silnější, než cokoli jiného. Jediné, co na zpěněné emoce kdy platilo, poprvé je krotí, drží na uzdě. Pevně, má svaly z ocele.
Kde se vzalo? Z ničeho nic se vynořilo a opakovaně mě vyvádí z rovnováhy. Jsem zvyklá na pády a bolest. A teď - už se nadechuji a čekám chvíli beztíže před zpřelámáním všech údů - náhle nic. Pád nepřichází, ani bolest. Je to strnulé, klidné. Emoce jsou bezmocné. Tiší se, zkoumavě hledí na racionálno, které má pohled pevný jako skála, zarputilý, odhodlaný splnit svůj úkol.
Snad se zjevilo jako poslední záchrana mé duše. Možná, bez mého vlastního přičinění, se odněkud vygenerovalo jako nutnost, jako esenciální potřeba přežití. Jako poslední možnost, jak mě a mou duši chránit.
A tak se bouře uklidnila, vítr se utišil. A mé city toužebně hledící k temným hlubinám propasti, naklánějící se zapřené o okraj, se smířeně přestaly cukat. Pohyb ustal. Musím se sžít s tím, že to není špatně. Musím si zvyknout na tento nový element, mající vlastní hlavu, učit se od něj, nemít strach se jím nechat ovládnout. Doufat, že emoce naučí. A že až jim otěže sejme, že racionálno neodejde. Že se opře o nejbližší strom a zpod krempy kovbojského klobouku na ně bude dohlížet. Že bude stačit jeho pohled, aby odehnal jejich touhu vrhnout se dolů, aby zmenšil jejich neohroženou vášeň k pocitu pádu, neřízeného, s jasným koncem.
Třeba to je konec jedné éry. Možná se hnuly zemské desky a okraje propasti se přiblížily. Pak se objevuje nová otázka - až se přiblíží natolik, že propast půjde přeskočit - co je na druhé straně?

Uroboros lásky

Kdy skončí tohle utrpení cesty k nádechu?

Kdy konečně rozerveš mříže kolem své duše a necháš srdce volně bít?

Kdy sebereš odvahu a zvedneš ke mně oči?

Kdy se mnou přestaneš mávat, kdy se vedle tebe přestanu cítit jako doma, kdy překročíš hranici, kdy řekneš, že pro tebe něco znamenám, kdy mi podáš ruku, kdy mě necháš vedle tebe usnout, kdy budu vědět, žes mě nebolel pro nic za nic?

Kdy mi to začne být jedno?

Prosím, ať je to brzo. 

Dřív, než mě to zase rozerve na kusy.