Nemůžu uvěřit tomu, že s mou péčí-nepéčí opravdu vykvetl první květ. A dalších patnáct jich pučí! Mám z toho takovou radost, větší než na Vánoce.
Je to tak krásné, když vám květiny vracejí lásku, kterou jste do nich vložili, v kráse svých květů a v neuvěřitelně přívětivé atmosféře, kterou vytváří v mé zimní zahradě/kuchyni. Lásku naivní, surovou, ventilovanou jen v jejich tiché přítomnosti. Vždycky naslouchají. A jejich dotek může být i pohlazením, které jinak nepřichází.
Lidé, co si myslí, že rostliny necítí, jsou sami slepí a necitliví a zřejmě postrádají jistý smysl, který jsme možná jako lidstvo vždy měli, ale uzavřeni v betonové klece zapomněli. Je to škoda. Kdo jen trochu chce, cítí jejich přítomnost stejně tak, jako ony cítí tu jeho. Kdo umí, naslouchá, vypráví. Příroda je moudrá a rozhodně nemlčí. Stačí otevřít srdce a nejen vidět a slyšet, ale opravdu vnímat a naslouchat. Vždy tu bude a my jsme její součástí, jejími dětmi a kdo na to zapomíná, zabíjí v sobě přirozenost, ztrácí s ní spojení. Ale děláme to, a houfně. Ona to cítí a bouří se, setřásá nás ze svého hřbetu, když ji zavrhujeme.
Jak bychom se jí mohli divit...
Žádné komentáře:
Okomentovat