Valentýnské rozjímání.

Musím si taky přisadit, nejde to jinak. Beru to spíš ale jako příležitost sepsat si něco, co se mi už pár dní formuje v hlavě.
Po hrozně dlouhé době jsem zase začala číst. Vzpomněla jsem si totiž, že knihy jsou mocné. Že spoustu moudrých lidí napsalo spoustu moudrých vět. A že v knihovnách to jimi voní a síla těch milionů tištěných slov dokáže člověku zamotat hlavu. Nečetla jsem asi tři roky - tedy až na učebnice lékařské fakulty. Právě díky nim jsem ke čtení "obyčejných" knížek získala odpor. Neviděla jsem důvod, proč si ke spoustě zbytečných informací, které si chvíli musím pamatovat, cpát do hlavy ještě další. Ale je to pryč a já zas bohémsky rozhazuji za upomínky na nevrácené svazky.
Jak už to bývá, s proměnami mé osobnosti se obměnila i jména na hřbetech knížek. Dřív nemohla chybět taková jako Asimov, Sapkowski, Gaiman, Bradburry, Nix, Mitchell, prostě fantasačka jak poleno. Teď se tam ale pozvolna začala líhnout jména jako Brian Weiss, Nikola Tesla, Thor Heyerdahl a v úplně poslední vlně Jung, Freud, Nietzsche a tituly Bible, Korán, Buddhismus.
Jaký konkrétně byl důvod už nevím. Asi jsem si říkala, proč si nepřečíst něco, co mě vždycky zajímalo. A ty nábožensky laděné texty? Nikdy jsem žádné náboženství neodsuzovala, jen jsem nechápala, co vidí taková kvanta lidí na vzývání někoho, kdo možná nikdy ani nežil, co je dokáže zaslepit tak, že páchají vskutku zvláštní skutky. A tak místo nechápání jsem se rozhodla to zjistit. Mimo to jsem si přála rozšířit své obzory, protože se už nějaký čas zabývám podstatou bytí, universem, časem, životem a smrtí - a kde jinde hledat, než v těch nejstarších knihách a myšlenkách.

Poslední z jmenovaných knih - Buddhismus od Johna Snellinga - mě naprosto uchvátila. O buddhismu jsem něco málo věděla, ale jeho příjemné přelíčení všech myšlenek a spojitostí s obrovským nadhledem mě nutilo obracet stránku za stránkou a jsem si docela jistá, že až dolistuji na tu poslední, zaklapnu desky a hned ji zas otevřu na úvodu, abych si to pěkně srovnala. Celkem se mi tenhle styl žití, smýšlení a meditování jako cesta k "probuzení" líbí.
A to je právě to, o čem tak poslední týden přemítám a Valentýn mě donutil to sepsat. Probuzení. Už se u mne na blogu pár příspěvků s takovým nadpisem objevilo. Už několik měsíců stoupám na horu a poslední dobou se mi snad i zdá, že už mlha a smogy zůstávají v údolí a já konečně vidím nad mraky, že se můžu zhluboka nadechnout a rozhlédnout. Z vrchu koukám na naši společnost, na její hodnoty, závislosti, jednání, vynálezy. Na hon za bohatstvím, které si myslíme, že vězí ve vlastnění, v moci, v penězích. Na nekonečnou lopotu, abychom toho dosáhli a stres a depresi, smutek, samotu, žárlivost a sobectví, které nám při té honbě stojí po boku. Na touhu žít ve lži a klamu, v mlze.
Litujeme sami sebe, neschopni být šťastní. Nenapadne nás, že to nikdy nemůže změnit žádná vnější okolnost, že začít musíme u sebe, ve vlastní hlavě. Ale kolik z nás má tu odvahu? Čelit sám sobě, svým myšlenkám? Kolik z nás se má rádo a vydrží sám se sebou déle než pár minut?
Koukám na to a mám strach. Cítím se oddělená od stáda. Poslouchám rozhovory, ale nerozumím. Čím víc si myslím, že tuším o tom, jak a proč funguje svět a život, tím méně rozumím lidem. Připadají mi stále hloupější a hloupější a činy a věty, které vypouští z úst, dávají stále méně smysl. Čím jsem klidnější a šťastnější, tím mi přijde chod společnosti zběsilejší a bez pointy. Bojím se toho, co vidím. Dokážu to akceptovat, ale mnohem víc se mi chce utéct někam do hor, jako staří poustevníci, urovnat si myšlenky, najít to, čemu věřím. Vím, že to neudělám, ale bojím se, že to nevydržím.
Mám strach jít výš. Mám strach z toho nadhledu, z toho, že prohlédnu a pak už mi nikdo nikdy nebude rozumět a ani já nikomu jinému. Už zase balancuju, jako tolikrát ve svém životě. Vidím nahoru i dolů a nevím ke které straně se dát. Zůstat zaslepena a prožít si život podle pravidel naší společnosti? Být obklopena přáteli a smíchem, zůstat pěkně při zemi, ve víru peněz a vášní? Nebo jít výš, do absolutního ticha, kde už možná nepotkám nikdy nikoho, s kým bych mohla bok po boku ruku v ruce kráčet životem a objevovat další jeho tajemství? Nebo lze zůstat na téhle hraně?...