City Walker

V půli ledna jsem začala chodit po městě pěšky. A udělala jsem to z čisté lenosti. Po zimě jsem se cítila zatuhlá a balónovitá, jenže už se trochu znám a vím, že předsevzetí, že "začnu doma cvičit" jsou utopická a tudíž nesmyslná. Tak jsem se to rozhodla vyřešit tím, že si poprvé asi po deseti, patnácti letech nezaplatím celoroční lítačku na hromadnou dopravu. Přišlo mi to geniální - ušetřím 2 tisíce a ještě si naženu kondičku. Naučím se vstávat brzo, budu sedět u počítače o pár hodin týdne méně. Zkrátka samá pozitiva.
První krok - tzn. nezaplatit si lítačku, byl poměrně jednoduchý. Prostě jsem do dopravních podniků nešla a nezaplatila ji. Druhý krok, a to opravdu začít chodit pěšky, byl o něco náročnější. Šlo to ztuha, tři týdny v kuse mě bolely nohy, protože jsem za týden nachodila třeba o 30 nebo 40 kilometrů více, než normálně. Ale bavilo mě to. Když už se mi cesty do města ochodily, znovuobjevila jsem náš bezplatný tesco bus, který mi ušetřil mnoho cest do centra podél rušné silnice.
Krom všech přímých efektů na mou osobu se ale objevily i efekty vedlejší, které jsem samozřejmě mohla čekat, ale rozhodně jsem je neplánovala. A bavily mne snad ještě víc, než ty přímé. Jako vždycky, když děláte něco jinak, než zbytek stádečka, začnou si lidi nejdřív šuškat a pak se ptát, někteří se pak dokonce inspirují. Projevilo se to u skupiny, se kterou jsem nejvíce času - u mých spolužáků. Přišla za mnou kamarádka a ptala se proč chodím pěšky. "My jsme se o tom s holkama bavily. Ty si myslíš, že chodit po městě je zdravější? Podél těch silnic?" Tak jsem jí to vysvětlila, že jsem líná a tak. Za nějaký čas se mnou šly prvně dvě spolužačky z Bolevce do města, pak ještě párkrát. Vůbec jsem je nemusela nutit, prostě se přidaly. Následoval spolužák. Cestou ze školy do menzy si nechal vyložit, co že je na tom teda tak dobrého. Až jsem se divila, kolik jsem toho vymyslela. Krom těch zásadních věcí, jako že splňuju to, že by se člověk měl každý den alespoň 40 minut hýbat, že si stihnu za chůze promyslet spoustu věcí také třeba to, že se mi krutě zlepšil krevní oběh a tudíž už nemívám problémy se studenýma rukama a nohama, že jsem si zvykla na nepřízně počasí a tak dále.
Včerejškem, zdá se, jsem své chodecké období ukončila. Prvně jsem sedla na kolo, protože bych pěšky nestihla oběhnout všechno, co jsem potřebovala. A rychlost přesunů mi učarovala. Takže sbohem ošmajdané nožičky, šlápnem do pedálů!

Z ranní Kilometrovky.
Moje nejoblíbenější cesta v pondělí ráno na praxi do nemocnice vždy korunovaná zamlženým a ojíněným východem slunce.