Blíž k Zemi

Místo abych se přidala ke spolužákům, co šli do hospody, jela jsem na kole domů. Delší klidnější trasou, kolem rybníků. Začalo pršet a mně se to líbilo. Měla jsem radost, že přišlo trochu vláhy pro vyprahlou zemi. Občas mě minulo auto a já jsem měla dojem, že mě všichni ti řidiči hrozně litují, že jedu na kole a moknu. Já jsem se ale přistihla, že lituju je, protože sedí zavření v autě a necítí, jak nádherně ten déšť voní a chutná.
Když jsem byla dost mokrá na to, aby už nemělo smysl spěchat, zastavila jsem se u březového hájku a natrhala plný pytel kopřiv na čaj (který je naprosto famózní!).
Zbytek cesty domů jsem sledovala odkvétající stromy. Vzpomínala jsem na loňské jaro, kdy jako bych snad poprvé v životě doopravdy sledovala zázrak proměny pupenů v listy a kdy jsem naprosto uhranutě hltala tu nenapodobitelnou zeleň, kterou pak v jiné roční období už na stromech neuvidíte. A letos jsem zašla ještě o krok před a poprvé si všimla, jak úžasně některé stromy kvetou. Nemluvím o třešních, ale třeba o javorech. Kvetou zeleně, takže je to v té záplavě snadno přehlédnutelné. Jenže jakmile jsem si jich všimla, už nešlo odtrhnout pohled.
Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, ryzím dětským způsobem. Když jsem se pozorně zaposlouchala, slýchávala jsem tlukot Země. Přišlo mi to neobyčejné. Jako bych jen já měla ten dar, hýčkala jsem si to spojení a nikdy o tom nikomu neřekla. Pak jsem ale tuhle zvláštní schopnost ztratila, když jsem začala příliš hledět do sebe a z lásky k přírodě se stala spíše póza.
Chci ho zase slyšet. Ten krásný tlukot, spojení se Zemí. Chci to víc, než cokoli jiného a víc než kdy dřív. A pomalu si začínám myslet, že bych si to zas po letech mohla zasloužit.

Třídenní půst č.2: Report přímo z terénu.

Hrozně jsem se na něj těšila, beze srandy. Už je to přece jen skoro dva roky, co jsem držela ten první. A teď to jaro a s ním jisté nutkání se po zimě pročistit. Takže jsem se v neděli rozhodla, v pondělí dala odlehčovací stravu a už to jede naplno. Nějaké kecy o výhodách a dalších věcech kolem půstů jsem psala v minulém článku, komu je libo, ať se začte. Následuje průběžně aktualizovaný report.

Den první.
Přípravu jsem nepodcenila, hlad nemám. Tentokrát ani žádné kručení v žaludku. Zatím žádná slabost i přes dopravu do školy kolmo. Mírný tlak v hlavě, těžko říct, jak moc velká souvislost tam je.
Ale chutě, ty jo, ty by byly. Obzvlášť když na člověka najednou jídlo čumí úplně odevšaď. A to jsou prosím teprve 3 odpoledne.
Stále lehká bolest hlavy. Zkoušela jsem to zaspat, ale zdálo se mi o tom, že jsem zapomněla, že nejím a zrovna žvýkám strašně dobrou čokoládu. Pomalu začíná souboj vůle.
Tak jo, tomuhle se říká mučení. Dostali jsme od švagrové domácí máslo. A já si ho budu muset nechat až na pátek. Prej je fakt dobrý. Achjo. :D
Jinak se obávám, že jsem to dneska trochu přehnala s aktivitou. Dvakrát do města na kole a zpátky a ve škole cvičení na didaktice a večer jóga. No, uvidíme zítra. Snad to bude v pohodě.

Den druhý.
Hlad nikde. Pořádně jsem se vyspala, čímž jsem se zbavila i bolesti hlavy. Nemohla jsem usnout, protože mi docela bušilo srdce a jak nemám nic moc v břiše, tak byla krásně cítit i břišní aorta. To je pak jak koncert, co nejde vypnout.
Do školy jsem radši jela trolejbusem a je fakt, že i po té jedné zastávce pěšky lýtka docela protestovala.
Pět odpoledne. Pořád se dá. Už mám půlku za sebou, yes! I když, jak se říká, člověk by to neměl chtít mít za sebou, ale prožívat si přítomnou chvíli. Myslet na to, jak se mu to tam všechno krásně čistí a regeneruje a mít z toho patřičnou radost.

Den třetí.
Pohoda. Nejlepší den. Pocit dokonalé lehkosti. Musím se dostat k delšímu půstu, protože takhle si to člověk "oddře" a pak hned končí. Jediný problém jsou křeče v lýtkách po delší chůzi a schodech dolů. Jinak absolutně nic. Už ani chutě mě nijak nehoní, jako po minulém půstu se mi ani zítra nechce začít jíst.
Teď je nejdůležitější si dobře naplánovat zítřejší návratovku. Něco jsem po internetech četla, radí vařenou zeleninu, ale moc si nedokážu představit, že bych ji do sebe po ránu natlačila. Takže nakoupím nějaký jogurt a rohlík a uvidíme, co do sebe ráno dostanu, na co bude chuť.

Návratovka byla dobře odhadnutá. Rohlík máčený v teplém mléce s medem mi sednul jako ulitý. Pořád jsem měla v hlavě nějakou varovnou kontrolku, že bych měla doplnit to, o co jsem během těch tří dní přišla. Ovšem sobotní oběd, který jsem málem vrhla, když jsem se do sebe pokusila natlačit víc než obvykle, mě o tom nepřesvědčil. Je pondělí a pořád se cítím výborně a lehce.