čtvrtek 11. února 2016

Moderato

Už vím. Něco se ve mně propojilo a začalo to dávat trochu větší smysl. Samozřejmě, slova jsou ošidná a už teď, když to píšu, cítím, že pointa je kapalná a proměnná. Ale za pokus o zachycení to stojí.

Zrovna jsem se dívala na fotky kamarádky, která se vdala a má už děti. Kdysi jsme spolu byly v zahraničí, ale už jsem ji sedm let neviděla. Říkala jsem si „vida, potkala muže, má děti, nalinkovanej život - od kterýho mě vlastně dělí jen ten muž, kterýho jsem před sedmi lety nepotkala...“

A najednou to asi chápu. Kdybych ho potkala, možná už bych v tom soukolí byla taky. 
Pravděpodobně. Ale nezabránilo mi v tom nic jinýho, než zase já sama. Tak dlouho už omílám, že se tomu soukolí chci vyhnout. Tak dlouho už omílám, že chci věci chápat, že chci vidět dál. A tahle myšlenka už je silně zakořeněná - sama si bráním v tom, spadnout mezi kolečka a nechat se semlít sladce nevědomým a nalajnovaným životem, kde není prostor pro chyby, kde není prostor pro nádech, kde zapomenu na své sny. To mystické místo, které jsem si vybájila, mé soukromé peklo, které se fyzicky ani místně neliší od světa, kde právě tohle píšu. 

A příliš se bojím, že se ve dvou neubráním. Že se podvolím, že nebudu mít prostor na zkoumání světa a svých myšlenek. Že ještě potřebuju čas, abych na něco přišla, na něco moc důležitýho. Tak proto. 

Buď se najde někdo, s kým nebudu mít pocit, že by mi v tom bránil, nebo budu sama. Než na to přijdu.

1 komentář:

  1. sedm let ...

    sedm divů světa
    sedm statečných
    sedm černých teček na krovkách berušky
    sedm trpaslíků
    sedm let v Tibetu
    sedm smrtelných hříchů
    sedm pěstí
    sedm životů

    ... s kým, s čím

    OdpovědětSmazat