Probuzení

V každém okamžiku
se něco mění
každý může být posledním
anebo prvním probuzením
ze snění
fackou
nebo trestem do konce života
v každém může být ukryta
nekonečná samota
skok do prázdna
bolestná temnota

Poslední šat

dva kolibříci
se třepotají v naději
slyšíš šum křídel
světlo oslepuje
a tichá hudba tě táhne k sobě
agónie bolesti přechází v extázi
kterou miluješ
v nekonečném kruhu
nechceš přestat bloudit
protože
co jiného by bylo smyslem

propnuté prsty v třasu
a na obzoru bouří
záblesky osvětlují krásu
nekonečných temnot

bojíš se zavřít oči
aby ti něco neuniklo
a pod nohama boří země
pohlcuje tě, ale ty stoupáš
chladný pot je tvým šatem

sth new

chvíli je to horší, chvíli lepší, 

ale v jednom mám jisto: 

takhle mi ještě nebylo 

nové pocity, 

ještě nějaké překvapení? 

A to jsem si myslela, že už nic nepřijde 

že už mám překvapení odžita 

že si je musím vyrábět sama 

to kvůli stagnaci 

nemůžu ji vystát totiž 

ale teď mi to probíjí hrudí 

chvílemi se musím kroutit, jak to bolí, 

zatínat pěsti a čekat až to přejde 

a bát se až to přejde 

až mi bude líp 

až mi bude stejně

Těžká půlnoční úvaha u hrnku polévky z pytlíku

Kdo jsem?
Chci říct - jak mám chtít poznávat lidi až na dna jejich duší, když nejsem schopná říct, kdo jsem já sama?
Snažíme se snad skrze poznávání ostatních poznat sebe?
Nejsme nakonec jen mozaikou střepin zrcadel, v níž se v každém kusu odráží ti, co máme na blízku?
Modeluje nás jen okolní svět?
... A co se pak tedy stane, když jsme sami? Myslím tím úplně sami se sebou?
Možná proto se všichni samoty tak strašně bojíme. Možná proto v ní mnozí zešíleli.

Tenhle způsob léta...

Nic mi nepřipomene léto víc, než vůně jahod.