Nový rok nastevřel dveře...

... Po dlouhé době se mi chtělo vyrobit PF :) Letošní rok mě naučil strašně moc věcí. Budu se snažit mít je na paměti, nezapomenout je, ale ani neustrnout. Budu se učit, poučovat, odpouštět, hledat, naslouchat, dívat se, divit se, snažit se chápat a pochopit. Protože tak je mi dobře, tak konečně cítím nějaký cíl, tak vidím smysl.

Zima s andělem

cáry mlhy
ovíjí zápěstí
teplo z krbu
zbytečných bolestí

chybí strana
v knize mých zítřků
ulicí hnána
větrem bez kontextu

sedám ti na klín
anděli prokletý
hřej mě až do jara
v náruči z perutí

Moji mentoři

Nietzsche (Nečasové úvahy)
"Kdo vás nutí, abyste soudili? Jako soudcové byste museli stát výše než ten, koho máte soudit; zatímco vy jste pouze přišli později."

Weiss (Poselství Mistrů)
"Odpustit neznamená zapomenout, ale porozumět."
"Doufat je v pořádku, očekávat nikoli."

Co schází

Jsem naruby.

Jsem relaxovaná, v naprostém klidu, nic mi nehrozí, nemám důvod být ve stresu. Přesto moje srdce buší, jako bych míjela nějakou zásadní skutečnost, jako bych měla někam běžet a něco udělat. Jako by moje nečinnost byla neopustitelnou chybou.
Čekám na spoustu věcí. Některé nikdy nepřijdou, ale není řešením, jít jim naproti.
Nechávám volně řetězit myšlenky. Jsou melodické, hladké, útulné.
Už zase se mi chce utíkat a vzpouzet. Jen není dost odvahy.
Chce se mi zůstávat v nadhledu, ale pořád padám dolů a z přízemnosti a zase složitě škrábu nahoru. Dole se mi moc nelíbí. Ale jsou tam lidi. Mám ráda lidi.

Hvězdy se mi odráží na kůži. Z břicha stéká víno, které nabrečely.
Pára z úst se stává mlhou.
Samota křídly andělů.
Na břehu řeky namrzají kameny, ramena tuhnou.
Chci jít domů, jen nevím, kde to je. Ale tady a teď by mělo být krásně. Co tomu schází?

Milenka Zima

Přišlo další z mých 4 nejoblíbenějších ročních období. 

Ráno mě probouzí jiskření prvních trolejbusů, když stírají námrazu z trolejí. Výboje ozařují celou ulici, jak kdyby zrovna projížděla sanita s rozsvíceným majákem a ještě k tomu to hrozivě praská. 

Nikdy se nenabažím křupání ojíněné ranní trávy, když spěchám do školy. Vzduch je čirý a ostrý jako břitva. A když se začnou snášet velké chuchvalce vloček, tak tiše, že si toho člověk uvnitř mnohdy vůbec nevšimne, rozlije se mi po tváři výraz tříletého právě obdarovaného děcka.

Včera večer jsem se vracela pozdě domů. Bylo těsně kolem nuly, to se pozná. Vzduch tím mrazem voněl, dýchala jsem ho zhluboka a do celého těla, jak nás učí na józe. Dávno zasunutá vzpomínka se okamžitě vrátila, jako by zima nikdy ani neodešla, jako kdyby těch půl roku tepla neexistovalo. Křehly mi prsty a očima jsem hltala černé nebe, na kterém se třpytily hvězdy. Byly jasnější než obvykle, vzduch se přestal tetelit a nerušil obraz dokonalosti. A dnes ráno sněžilo. Vyšli jsme ven z domu a já, slušně oděná dvaadvacetiletá dáma, jsem začala ječet a skákat, točit se a smát se. A lidé jako obvykle nechápali, protože teď je přece zas ta blbá zima.

Je pravda, že občas se divím i sama sobě, co mě na tomhle ročním období tolik fascinuje. Proč miluju pálení mrazu na tvářích a v konečcích prstů, oblaka páry jdoucí od úst, křupání sněhové krusty nebo to, jak měkký čerstvě padlý sníh tlumí všechny zvuky, jak vrže pod podrážkami, jak se rozpouští na horké kůži dlaní. A proč pro mě jeden z největších zážitků života bylo naložit si plnou krosnu na záda, obout sněžnice a jít 4 dny, bez jakékoli vidiny teplé místnosti, kde by bylo možno se zahrabat na peci, namísto toho spát ve stanu na sněhu a ráno vlastním teplem rozmrazovat mrazem zkamenělé boty. 

Snad jsem kdysi v minulém životě bydlela daleko na severu a delší zima mi chybí, kdo ví.