Už vím. Něco se ve mně propojilo a začalo to dávat trochu větší smysl. Samozřejmě, slova jsou
ošidná a už teď, když
to píšu, cítím, že pointa je kapalná a proměnná. Ale za pokus
o zachycení to stojí.
Zrovna jsem se
dívala na fotky kamarádky, která se vdala a má už děti. Kdysi
jsme spolu byly v zahraničí, ale už jsem ji sedm let neviděla.
Říkala jsem si „vida, potkala muže, má děti, nalinkovanej
život - od kterýho mě vlastně dělí jen ten muž, kterýho jsem před
sedmi lety nepotkala...“
A najednou to asi chápu.
Kdybych ho potkala, možná už bych v tom soukolí byla taky.
Pravděpodobně. Ale nezabránilo mi v tom nic jinýho, než zase já
sama. Tak dlouho už omílám, že se tomu soukolí chci vyhnout. Tak
dlouho už omílám, že chci věci chápat, že chci vidět dál. A tahle myšlenka už je silně zakořeněná - sama si bráním v tom, spadnout mezi kolečka a nechat se semlít
sladce nevědomým a nalajnovaným životem, kde není prostor pro
chyby, kde není prostor pro nádech, kde zapomenu na své sny. To mystické místo, které jsem si vybájila, mé soukromé peklo, které se fyzicky ani místně neliší od světa, kde právě tohle píšu.
A příliš se bojím, že se ve dvou neubráním. Že se
podvolím, že nebudu mít prostor na zkoumání světa a svých
myšlenek. Že ještě potřebuju čas, abych na něco přišla, na
něco moc důležitýho. Tak proto.
Buď se najde někdo, s kým
nebudu mít pocit, že by mi v tom bránil, nebo budu sama. Než na
to přijdu.
