Plníš přání
mávnutím dlaní
myšlenky mé svádíš
svými
duši plníš touhou,
nevyslyšenou, nekonečnou, dlouhou
prosící o pomoc
nocí se vznáší
s lehkým vánkem okřídlení plaší
hřebci
V bílých smutečních šatech
vypouštím poslední svobody nádech
rozsypala se mi odvaha
už neuteču.
What are you looking for, our lord?
The fire in your eyes is fading away,
wind in the trees under your crown
is singing about the end.
But you, our king,
have to die royally...
Jsem zmatená, ztracená a rozbitá
Spím a v snění bdím
Miluji a v lásce myslím na jiného
dalekého
Proč toužím po nedosažitelném
Proč věřím neskutečnému
a zatracuji reálné
Dovoluji fantaziím,
aby mě obraly o rozum
Sama sebe nechávám zraňovat to nejcennější
a ještě k tomu
se mi to líbí...
Hvězdy blednou
a ranní chlad
se zakousl do kostí.
Bylo by lepší snad
sedět tu ve dvou
(bylo by se o koho hřát),
ale já sama
usínám opřená
o zeď kostela.
Při toulkách noční Prahou jsem potkala ďábla. Stál shrben na mokrých kostkách, trápených oranžovým světlem lampy, chladných z nevyspání, v družném hovoru mezi sebou. On mlčící, pozorující svůj stín. Neslyšel moje kroky, neslyšel můj dech, tep. Zastavila jsem, zornice se rozšířily a oči v úžasu studovaly a obdivovaly jeho tělo, každou jeho část, tak dokonale zpracovanou a vykreslenou, jak se hladká kůže leskla, vypadala chvíli jako hlubiny oceánu, které jsem nikdy neviděla, a chvíli jako útroby pralesa... Pak pozvedl zrak od země, prohlédl snad až mým nitrem někam za mne, jeho oči se zatřpytily zeleně a modře, a bylo v nich tolik... smutku...
Dotančila jsem k němu. Zašeptal, že je neúplný, prázdný a vyčerpaný. Hledal vše, čím by mohl žít, myslel, že už to má, že je tomu nadosah... Pak mu jeho poslední krok utonul ve tmě a jeho modrá duše zabloudila. Zašeptala jsem, že mu ukáži život. Přivinula jsem se k jeho sálající hrudi – lucerna nás osvětlovala jak reflektor na jevišti věků – vzal mne do náruče a vykročil z kužele svítilny do tmavozeleného ráje. Šel po mechu mezi ševelícími stromy k hluboké tůni, stejné jako on – mlčící, zelenomodré, čekající na zčeření hladiny. Položil mne k ní...
Při toulkách noční Prahou jsem uvažovala, co se stane, když ďábel pozná život.
V prázdných očích
jí leží snění
tíha každého úderu v žilách
prožívá se okamžiky
jen jejího těla chvění
a vzlyky
zničená chladem prázdnoty své mysli
v touze odejít
do uzavřených sfér a světů
nedokáže zahřát smysly
z rozdrásaných spánků divoce
uniká a barví sanice
