Při toulkách noční Prahou jsem potkala ďábla. Stál shrben na mokrých kostkách, trápených oranžovým světlem lampy, chladných z nevyspání, v družném hovoru mezi sebou. On mlčící, pozorující svůj stín. Neslyšel moje kroky, neslyšel můj dech, tep. Zastavila jsem, zornice se rozšířily a oči v úžasu studovaly a obdivovaly jeho tělo, každou jeho část, tak dokonale zpracovanou a vykreslenou, jak se hladká kůže leskla, vypadala chvíli jako hlubiny oceánu, které jsem nikdy neviděla, a chvíli jako útroby pralesa... Pak pozvedl zrak od země, prohlédl snad až mým nitrem někam za mne, jeho oči se zatřpytily zeleně a modře, a bylo v nich tolik... smutku...
Dotančila jsem k němu. Zašeptal, že je neúplný, prázdný a vyčerpaný. Hledal vše, čím by mohl žít, myslel, že už to má, že je tomu nadosah... Pak mu jeho poslední krok utonul ve tmě a jeho modrá duše zabloudila. Zašeptala jsem, že mu ukáži život. Přivinula jsem se k jeho sálající hrudi – lucerna nás osvětlovala jak reflektor na jevišti věků – vzal mne do náruče a vykročil z kužele svítilny do tmavozeleného ráje. Šel po mechu mezi ševelícími stromy k hluboké tůni, stejné jako on – mlčící, zelenomodré, čekající na zčeření hladiny. Položil mne k ní...
Při toulkách noční Prahou jsem uvažovala, co se stane, když ďábel pozná život.
Žádné komentáře:
Okomentovat