Vlčí mordy (2)

Pro Jantar, která bezmezně fandí vlkodlakům...

Vznášela se v prázdnotě a čekala, až se něco stane. Napadlo ji, že smrt lidí vypadá úplně jinak a že je tohle část prokletí jejího druhu. Na smrt obyčejně nemyslela. Asi protože si myslela, že bude žít ještě hodně dlouho a tak bude mít dost času o tom uvažovat. Ale teď, když se vznášela v šedohnědém studeném prostoru, došlo jí, že ač o smrti sebeméně uvažovala, takhle si ji rozhodně nepředstavovala. Myslela, že bude prostě konec, že nebude muset na nic myslet, že všechny vzpomínky vymizí, že přestane existovat. Nechtěla přece myslet na to, že mohla žít ještě stovky let a zbabrala to jen kvůli své zbrklosti a urážlivosti. Chtěla se vlastně předvést. Chtěla dokázat, že není jen obyčejná nízká malá upírka. Že je silná, že...

Náhle se prostor kolem ní prudce zhoupnul, až měla pocit, že si její černá duše vybavila pocit závrati. A pak se pozvolna začala snášet kamsi do hlubin a stále rychleji. Vlastně to všechno způsobovaly jen vzpomínky na pozemské pocity, jinak nemohla určit, kterým směrem se pohybuje, ani jak rychle.

Pod ní se v dálce objevil rudý bod a konečně dal význam vzdálenostem. Zvětšoval se, až se vypodobnil v ohnivá ústa. Zachvátil ji děs. Pak se do nich ponořila a přišla nekonečně dlouhá muka a trýzeň. Myšlení bylo proléváno slunečními paprsky a probodáváno stříbrnými hřebíčky, vzpomínky rýžovány jen na ty nejpotřebnější a i ty byly po přečtení zmuchlány a zahozeny.

Pak vše skončilo. Teď byla její duše prázdná a neschopná myšlení. Zmohla se jen na základní pocity, jako strach a smutek. Chtěla se do sebe uzavřít, ale neměla kam, byla úplně nahá, nemohla přestat vnímat okolí, nemohla nic, ani plakat. Plula šedohnědým studeným prostorem až ke stovkám dalších, prázdných duší, kteří zemřeli tesáky vlkodlaků a prošli sežráním Nejvyšší vlčí mordou.

Stál jsem na pahorku nad městem a pozoroval třpytivé linie ulic tetelící se v teplém nočním vzduchu. V ruce jsem držel lehký postříbřený meč, rukojeť měl bezpečně omotanou kůží. Budou tu každou chvíli. A bude jich hodně. Pronásledovali mne celou noc, od západu slunce. Nejsem unavený. Jen se mi nechce umřít.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se díval na tu malou upírku jak umírá. Poté, co vydechla naposledy se jí na čele vypálil symbol vlčích mord, pak se její tělo rozpadlo na prach. Nechtěl jsem myslet na to, jaká muka musela její duše prožít. Ale teď to čeká i mne.

Už jsem je cítil. Blížili se ke mě v půlkruhu. Bylo jich tucet.

„Nějak jste se zpozdili, vlčí tlamy!“ Křikl jsem a prudce se otočil až za mnou plášť zavlál. Prvního jsem ještě z otočky sekl do ramene, a dalšího, co se na mne vrhl, jsem odkopl okovanou botou. Jedna včí morda se na mě zezadu pověsila a zakousla se mi do krku, docela pevně. Bolelo to, ale neměl jsem možnost ho shodit. Další z nich už nebyl tak zbrklý a šel mi cíleně po ruce s mečem. Sekl jsem ho přes čumák, dal pokoj. Zbylých osm se kolem mě rozestavělo do kruhu, tak jsem se snažil shodit toho ze zad. Podařilo se mi to, ale vzal sebou i kus masa.

Najednou jsem pochopil, že už mě nebaví bojovat, že je to o ničem. Chtěl jsem si to užít. A chtěl jsem vlčím mordám dokázat, že mají poloviční mozek, co upíři a ještě ho neumějí používat.

Zavřel jsem oči, pokrčil nohy a odrazil se přímo nahoru. Jak jsem předpokládal, všechny zraky se na mě obratily. V nejvyšším bodě jsem se roztočil a způsobil zmatení jejich smyslů. Dívali se po sobě, já se při pomalém pádu dolů usmíval. Pak se náhle semkli k sobě v těsný kruh a já už to nedokázal odvrátit. Zachytili mě a v kožených rukavičkách mě bleskově svázali provazem protkávaným stříbrem.

Říkám si, že je to hořký konec, pro upíra, skončit ve vlkodlačích prackách, ale každý se může splést. Následuji tě, moje malá upírko.

Ještě před východem slunce (1)

„Dopřej mi trochu strachu, ty sobče...“ řekla to sladce a bohovsky se zakřenila. Tmavé kudrny jí sjely po holých ramenech na záda a já se skoro neudržel. Afektovaně vztyčila prst a zasyčela o něco tišeji: „Ne, hochu. Dneska se mě ani nedotkneš. Potřebuji s tebou mluvit. Jen mluvit. Povídat si, chápeš?“ Ne.

Zvedla se z křesla, otočila zády a knoflíček po knoflíčku si začala rozepínat šaty. Její lokty klesaly níž a níž a já zatínal ruce do ošoupaných opěradel pohovky. „Mluvit? O čem mluvit?“ musel jsem prolomit to napětí. Lehce si oděv shodila z ramen a trvalo snad věčnost než odhalil její celé hladké dokonalé tělo. Ohlédla se přes rameno: „O nás přece... S kým jiným můžu asi tak mluvit o obyčejných věcech? Třeba co se dělo přes noc, a tak...“ Sáhla na křeslo pro saténový župánek a mazlivě se do něj zavinula. „Pojď si ke mně lehnout,“ zavrněla, když se zabořila do peřin.

„Co ještě malá vycházka před východem slunce, drahá?“ Úsměv jí přimrzl k bělostným zubům.

„Chtěla jsi dopřát trochu strachu. Tak pojď,“ vzal jsem dlouhý černý kabát a šel ke dveřím. Nechal ji tam překvapenou, s ústy dokořán. Znali jsme se sotva pár nocí, chtěl jsem poznat, co v té lenivé holce doopravdy je.

Než jsem vzal za kliku, byla u mne, oblečená, v očích výzvu. Protáhla se kolem mne a omámila mne svou vůní.

Běžela rychle, ale dohnal jsem ji snadno. Byla mladá. Zastavili jsme se na střeše krajního domu naší čtvrti a hleděli na světlající nebe. Otočila se na mě, ale mlčela. Tvářila se docela vážně. Pak se odrazila a skočila.

Dopadl jsem na chodník do podřepu a vyrazil poklusem za zřetelnou pachovou stopou, jež za sebou nechávala. Byla ještě hodně nezkušená. Takhle by ji vystopoval i člověk.

Po dvou blocích mi bylo jasné kam míří. Beztak jsem ji tam chtěl zavést. Nechal jsem jí náskok, chtěl jsem zjistit, co udělá, až dorazí na hranici.

Ucítil jsem, jak se zastavila, a když jsem nahlédl za roh, tak jsem viděl, jak stojí u vysoké zdi a mírně se pohupuje na patách. Zasmál jsem se pro sebe a vydal se směrem k ní. Už jsem přemýšlel, jak ji po cestě zpátky ponížím a vysvětlím, že je mi asi o sto dvacet let víc než jí a že jestě malá a nezkušená. Když tu jsem postřehl, jak se nakrčila a pak vystřelila vzhůru. Rukama se zachytila o dva metry výš, vyšvihla se nahoru a pak zmizela.

Tryskem jsem se rozběhl, pět metrů od zdi se odrazil a zeď přeletěl. Skulil jsem se přes rameno a hned byl zas na nohou. Všude tady voněla, ale její přítomnost jsem nemohl postřehnout, ani zvuk jejích okovaných bot na dláždění. Pak jsem uviděl lesk jejích vyděšených očí ve stínu jednoho z domů. Přes ústa měla ruku, která sebou najednou trhla, ve snaze jí zlomit vaz. Vzdálenost jsem překonal během šesti vteřin, ale i tak se toho za tu chvíli stalo víc, než jsem chtěl. Tři vlčí mordy jí drásaly hladké tělo, nezmohla se ani na křik. Do prvního jsem vrazil stříbrný nůž, druhému utrhl hlavu a třetímu rozlámal všechny kosti v těle. Popadl jsem její rozervané tělo, hodil ho přes rameno a přehoupl se přes zeď. Po prvním domu jsem se vyšplhal na střechy a až domů jsem se nezastavil.

Shodil jsem ji do peřin a zatáhl žaluzie. Den se právě přihlásil o slovo a paprsky hledaly všechny cesty jak se nás dotknout. Vypadala děsivě. Měla rozervané břicho, záda i krk, pár šrámů i na obličeji. Z ran pomalu vytékala hustá krev a zasychala do černých strupů. Některá menší zranéní už byla téměř vyléčená, ale byla příliš mladá na to, aby si sama zahojila všechno. Sedl jsem si k ní na postel a vzal do dlaní její krásnou hlavu. Pomalu otevřela oči hluboké jako sama noc a vyhledala mě. Věděl jsem, že jestli jí nedám napít, zemře. A ona to věděla taky. Ale také znala kodex. Žádný upír nesmí dát svou krev jinému dobrovolně, ani pro záchranu jeho bytí.

S nastávajícím večerem její temná duše odešla, aby posílila moc nejvyšší vlčí mordy. Mrzelo mne, že budu zas sám, ale rozhodně mnohem méně, než to, že už mi byla banda vlkodlaků na stopě.