Ještě před východem slunce (1)

„Dopřej mi trochu strachu, ty sobče...“ řekla to sladce a bohovsky se zakřenila. Tmavé kudrny jí sjely po holých ramenech na záda a já se skoro neudržel. Afektovaně vztyčila prst a zasyčela o něco tišeji: „Ne, hochu. Dneska se mě ani nedotkneš. Potřebuji s tebou mluvit. Jen mluvit. Povídat si, chápeš?“ Ne.

Zvedla se z křesla, otočila zády a knoflíček po knoflíčku si začala rozepínat šaty. Její lokty klesaly níž a níž a já zatínal ruce do ošoupaných opěradel pohovky. „Mluvit? O čem mluvit?“ musel jsem prolomit to napětí. Lehce si oděv shodila z ramen a trvalo snad věčnost než odhalil její celé hladké dokonalé tělo. Ohlédla se přes rameno: „O nás přece... S kým jiným můžu asi tak mluvit o obyčejných věcech? Třeba co se dělo přes noc, a tak...“ Sáhla na křeslo pro saténový župánek a mazlivě se do něj zavinula. „Pojď si ke mně lehnout,“ zavrněla, když se zabořila do peřin.

„Co ještě malá vycházka před východem slunce, drahá?“ Úsměv jí přimrzl k bělostným zubům.

„Chtěla jsi dopřát trochu strachu. Tak pojď,“ vzal jsem dlouhý černý kabát a šel ke dveřím. Nechal ji tam překvapenou, s ústy dokořán. Znali jsme se sotva pár nocí, chtěl jsem poznat, co v té lenivé holce doopravdy je.

Než jsem vzal za kliku, byla u mne, oblečená, v očích výzvu. Protáhla se kolem mne a omámila mne svou vůní.

Běžela rychle, ale dohnal jsem ji snadno. Byla mladá. Zastavili jsme se na střeše krajního domu naší čtvrti a hleděli na světlající nebe. Otočila se na mě, ale mlčela. Tvářila se docela vážně. Pak se odrazila a skočila.

Dopadl jsem na chodník do podřepu a vyrazil poklusem za zřetelnou pachovou stopou, jež za sebou nechávala. Byla ještě hodně nezkušená. Takhle by ji vystopoval i člověk.

Po dvou blocích mi bylo jasné kam míří. Beztak jsem ji tam chtěl zavést. Nechal jsem jí náskok, chtěl jsem zjistit, co udělá, až dorazí na hranici.

Ucítil jsem, jak se zastavila, a když jsem nahlédl za roh, tak jsem viděl, jak stojí u vysoké zdi a mírně se pohupuje na patách. Zasmál jsem se pro sebe a vydal se směrem k ní. Už jsem přemýšlel, jak ji po cestě zpátky ponížím a vysvětlím, že je mi asi o sto dvacet let víc než jí a že jestě malá a nezkušená. Když tu jsem postřehl, jak se nakrčila a pak vystřelila vzhůru. Rukama se zachytila o dva metry výš, vyšvihla se nahoru a pak zmizela.

Tryskem jsem se rozběhl, pět metrů od zdi se odrazil a zeď přeletěl. Skulil jsem se přes rameno a hned byl zas na nohou. Všude tady voněla, ale její přítomnost jsem nemohl postřehnout, ani zvuk jejích okovaných bot na dláždění. Pak jsem uviděl lesk jejích vyděšených očí ve stínu jednoho z domů. Přes ústa měla ruku, která sebou najednou trhla, ve snaze jí zlomit vaz. Vzdálenost jsem překonal během šesti vteřin, ale i tak se toho za tu chvíli stalo víc, než jsem chtěl. Tři vlčí mordy jí drásaly hladké tělo, nezmohla se ani na křik. Do prvního jsem vrazil stříbrný nůž, druhému utrhl hlavu a třetímu rozlámal všechny kosti v těle. Popadl jsem její rozervané tělo, hodil ho přes rameno a přehoupl se přes zeď. Po prvním domu jsem se vyšplhal na střechy a až domů jsem se nezastavil.

Shodil jsem ji do peřin a zatáhl žaluzie. Den se právě přihlásil o slovo a paprsky hledaly všechny cesty jak se nás dotknout. Vypadala děsivě. Měla rozervané břicho, záda i krk, pár šrámů i na obličeji. Z ran pomalu vytékala hustá krev a zasychala do černých strupů. Některá menší zranéní už byla téměř vyléčená, ale byla příliš mladá na to, aby si sama zahojila všechno. Sedl jsem si k ní na postel a vzal do dlaní její krásnou hlavu. Pomalu otevřela oči hluboké jako sama noc a vyhledala mě. Věděl jsem, že jestli jí nedám napít, zemře. A ona to věděla taky. Ale také znala kodex. Žádný upír nesmí dát svou krev jinému dobrovolně, ani pro záchranu jeho bytí.

S nastávajícím večerem její temná duše odešla, aby posílila moc nejvyšší vlčí mordy. Mrzelo mne, že budu zas sám, ale rozhodně mnohem méně, než to, že už mi byla banda vlkodlaků na stopě.