pondělí 14. dubna 2008

Vlčí mordy (2)

Pro Jantar, která bezmezně fandí vlkodlakům...


Vznášela se v prázdnotě a čekala, až se něco stane. Napadlo ji, že smrt lidí vypadá úplně jinak a že je tohle část prokletí jejího druhu. Na smrt obyčejně nemyslela. Asi protože si myslela, že bude žít ještě hodně dlouho a tak bude mít dost času o tom uvažovat. Ale teď, když se vznášela v šedohnědém studeném prostoru, došlo jí, že ač o smrti sebeméně uvažovala, takhle si ji rozhodně nepředstavovala. Myslela, že bude prostě konec, že nebude muset na nic myslet, že všechny vzpomínky vymizí, že přestane existovat. Nechtěla přece myslet na to, že mohla žít ještě stovky let a zbabrala to jen kvůli své zbrklosti a urážlivosti. Chtěla se vlastně předvést. Chtěla dokázat, že není jen obyčejná nízká malá upírka. Že je silná, že...

Náhle se prostor kolem ní prudce zhoupnul, až měla pocit, že si její černá duše vybavila pocit závrati. A pak se pozvolna začala snášet kamsi do hlubin a stále rychleji. Vlastně to všechno způsobovaly jen vzpomínky na pozemské pocity, jinak nemohla určit, kterým směrem se pohybuje, ani jak rychle.

Pod ní se v dálce objevil rudý bod a konečně dal význam vzdálenostem. Zvětšoval se, až se vypodobnil v ohnivá ústa. Zachvátil ji děs. Pak se do nich ponořila a přišla nekonečně dlouhá muka a trýzeň. Myšlení bylo proléváno slunečními paprsky a probodáváno stříbrnými hřebíčky, vzpomínky rýžovány jen na ty nejpotřebnější a i ty byly po přečtení zmuchlány a zahozeny.

Pak vše skončilo. Teď byla její duše prázdná a neschopná myšlení. Zmohla se jen na základní pocity, jako strach a smutek. Chtěla se do sebe uzavřít, ale neměla kam, byla úplně nahá, nemohla přestat vnímat okolí, nemohla nic, ani plakat. Plula šedohnědým studeným prostorem až ke stovkám dalších, prázdných duší, kteří zemřeli tesáky vlkodlaků a prošli sežráním Nejvyšší vlčí mordou.


Stál jsem na pahorku nad městem a pozoroval třpytivé linie ulic tetelící se v teplém nočním vzduchu. V ruce jsem držel lehký postříbřený meč, rukojeť měl bezpečně omotanou kůží. Budou tu každou chvíli. A bude jich hodně. Pronásledovali mne celou noc, od západu slunce. Nejsem unavený. Jen se mi nechce umřít.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se díval na tu malou upírku jak umírá. Poté, co vydechla naposledy se jí na čele vypálil symbol vlčích mord, pak se její tělo rozpadlo na prach. Nechtěl jsem myslet na to, jaká muka musela její duše prožít. Ale teď to čeká i mne.

Už jsem je cítil. Blížili se ke mě v půlkruhu. Bylo jich tucet.

Nějak jste se zpozdili, vlčí tlamy!“ Křikl jsem a prudce se otočil až za mnou plášť zavlál. Prvního jsem ještě z otočky sekl do ramene, a dalšího, co se na mne vrhl, jsem odkopl okovanou botou. Jedna včí morda se na mě zezadu pověsila a zakousla se mi do krku, docela pevně. Bolelo to, ale neměl jsem možnost ho shodit. Další z nich už nebyl tak zbrklý a šel mi cíleně po ruce s mečem. Sekl jsem ho přes čumák, dal pokoj. Zbylých osm se kolem mě rozestavělo do kruhu, tak jsem se snažil shodit toho ze zad. Podařilo se mi to, ale vzal sebou i kus masa.

Najednou jsem pochopil, že už mě nebaví bojovat, že je to o ničem. Chtěl jsem si to užít. A chtěl jsem vlčím mordám dokázat, že mají poloviční mozek, co upíři a ještě ho neumějí používat.

Zavřel jsem oči, pokrčil nohy a odrazil se přímo nahoru. Jak jsem předpokládal, všechny zraky se na mě obratily. V nejvyšším bodě jsem se roztočil a způsobil zmatení jejich smyslů. Dívali se po sobě, já se při pomalém pádu dolů usmíval. Pak se náhle semkli k sobě v těsný kruh a já už to nedokázal odvrátit. Zachytili mě a v kožených rukavičkách mě bleskově svázali provazem protkávaným stříbrem.

Říkám si, že je to hořký konec, pro upíra, skončit ve vlkodlačích prackách, ale každý se může splést. Následuji tě, moje malá upírko.

2 komentáře:

  1. Dobre, kdy uz nas upiri prestanou podcenovat? Uznavam, ze nemeli moc prilezitosti, kdyz vetsina z nich setkani s nami neprezije. Jantar

    OdpovědětSmazat
  2. Brouzdám po netu...proklikávám se blogy...mám ráda film Fantom opery...ty též...
    Koukám na tvůj blog a kromě tohohle úžasného muzikálu nás ještě něco spojuje...skautské hnutí

    OdpovědětSmazat