Ochutnávka z právě dopsané povídky. Dobrou chuť!
***
Poklekl. Má před sebou přece bohyni! Co na tom, že odvrženou. Pořád je to bohyně! „Paní. Kdybyste dokázala... Něco! Cokoliv udělat pro ty lidi... Znám je! Poctiví a pracovití, kdyby takoví byli všichni...“ zalykal se slovy a připadal si hloupě. Raphaeila mu naslouchala a dívala se nad tetelící se obzor pouště. Ano. Dokázala by toho...mnoho. Jenže co pro ty lidi? Jedna vesnice? Co z toho... Záchrana z osobního zájmu? Kam je jen poslat? Vzpomněla si na to, jak před poslední snídaní stála u okna a dívala se na Bílé město. Obrovské. A celé pro nás... Zalesklo se jí v očích.
„Arianade. Já... myslím, že vím, co by se dalo dělat.“ Pohlédla na něj a pak na slunce vysoko na obloze. „Odvedu je do Bílého města,“ řekla spíš pro sebe než pro něj, ale znělo to nahlas mnohem nemožněji, než v myšlenkách.
Muž zalapal po dechu. „To město je mýtické!“ neudržel se.
„A já též, že ano?!“ zamračila se bohyně.
„Ach, prosím. Promiňte.“
„Musíme se tam dostat co nejrychleji. Jak že jsi to říkal? Jabloňová osada? Mm, jablka...“ usmála se při vzpomínce na své sny v chrámu. A vítr serval listí z jabloní a vírem ho hnal kolem malých chatrčí, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou... Stvoření z větru v podobě divokého nespoutaného býka se postavilo na zadní. Hromovým hlasem zaryčelo a zarylo rohy pod kořeny jedné jabloně a s řevem ji vytrhlo. Z jeho šíje na zem ladně sklouzla postava v nádherném šatu a statný muž ve zbroji. „Arianade? Tohle je ta tvá Jabloňová osada?“ „Má paní, je, ale brzy nebude, jestli ji Wiern nepřestane pustošit!“ „Ach, hlupáčku! Až se sem vrátíš, bude tisíckrát úrodnější než teď!“
„Je to asi tři týdny cesty bez koní... Bez vody se ale nedostaneme za nejbližší dunu. Nemůžeme vzít tolik vody!“ Arianad bezmocně rozhodil rukama. „Nelze to!“
„Bohyni říkej, že něco nejde!“ vykřikla Raphaeila. „Budeme tam ještě dnes večer.“
Arianad nevěřícně otevřel ústa. To už ale vztáhla ruce k azurovému nebi a šeptala tichá slova. „Vítr zpívá, ruku v ruce s tancem smrti, přijď na pomoc...“ náhlý poryv jí odrthl slabiky ze rtů, „... bílý de- a čer-á noc, tvým pánem, dech země a v očích bledí chrti, běž, běž mi na pomoc, to ti káže moje moc. …strhni listí z korun králů, rohy nechť jsou bičem pánů a tvá šíje po—bá -e býčí, tvá ničivá kopyta udělají přítř chtíči. Ruku - -uce s tancem........ na po-oc..--ech země...“ Arianad už neslyšel nic, jen skučení větru a hučení v dáli. Azurová obloha potemněla a ze severu se přihnaly šedočerné bouřkové mraky v nichž se hrozivě blýskalo. Nad pouští? Arianad zakroutil hlavou. Písek ho šlehal přes tváře a tak si zakryl obličej. Hukot sílil a země se začala chvět v pravidelných úderech. Zažil už ledacos, ale teď si musle přiznat, že to, co ho nutí zavírat oči není písek, ale prachobyčejný strach. Země se otřásala stále víc a lomoz divokého vichru se blížil s nezadržitelnou rychlostí. Voják už to nemohl vydržet a tak padl na všechny čtyři. Cítil, že to, co se blíží, ho za malou chvíli ovládne a tak začal zmučeně výt. V hlavě mu vířily myšlenky jako ostré střípky a rozdíraly mu vědomí.
„Dost!“ pronikl k němu mocný hlas. A pak muka ustala. Vítr se utišil. A on byl zas sám sebou. Opatrně si sundal ruce chránící hlavu. A pak pomalu otevřel oči. Písek, duny, azurové nebe. Snad se mu to všechno jenom nezdálo? A pak TO uviděl. Ohromné NĚCO se právě formovalo před Raphaeilou. Ta měla stále zavřené oči a vztažené ruce. Bytost vířila a přeskupovala se jako bouře nesená větrem. Dostávalo to konečnou podobu. Býka. Byl vysoký asi jako patnáct lidských výšek, s několikametrovými rohy a hrozivými kopyty. A Arianad se ho bál. Strašně moc, ale dokázal nevypustit jedinou hlásku ze staženého hrdla. Konečně se bohyně probrala z transu a se zájmem si prohlížela své dílo. Hladila skloněnou hlavu divokého tvora a dívala se skrz ní na roztřeseného vojáka.
„Wiern.“ Arianad chvíli nechápal, pak mu došlo, že vyslovila jméno bytosti. „Rychlý jako vítr,“ zasmála se tomu přirovnání. „Budeme v tvé osadě do západu slunce.“
***
Pomalu padala tma na vzdušné bílé město. Poprvé od dob jeho stvoření. Raphaeile po tvářích skanuly slzy z tmy.
Bratře... Proč jsi tak krutý?
Raph, pohlédni na své ruce, sestřičko. Oni nezemřou. Ne hned. Ty je nasytíš, pro tuhle noc. Ty jsi je sem dovedla, ty je budeš krmit svou mocí, svým světlem. Ach, jak jsi ušlechtilá, nepřestaneš, dokud nebudeš muset. Pak pro tebe mám dárek, jednu komnatu, tady nahoře. Říkal jsem, že to bude nevyhnutelné. Stejně ti tví lidé zemřou.
Čím tma byla hustší, Raphaeilina kůže více zařila. Stála u fontány na nádvoří a ronila tmu. Lidé se budili, potřebovali dýchat. Vycházeli ze svých domů a shromažďovali se kolem ní. Raph plakala. Pomalu se otočila kolem dokola a pak zamířila do chrámu. Lidé šli za ní, tak blízko, jak si jen dovolili.
Jsi naše bohyně, naše paní.
Dej nám pár doušků světla. Obětuj trochu ze sebe.
Naše bohyně, chceme světlo!
Půjdeme za tebou. Kamkoli. Všude.
Milujeme tě a věříme v tebe. Dej se nám jako my tobě!
Raphaeila šla chrámem, mezi sloupy, s nepřítomným pohledem. Bude to bolet. Bude to hodně bolet.
***
Víš jak vypadá úplné ticho?
„Ano,“ zašeptala do ranního šera, prvního příslibu svítání. „Už ano…“
Ležela v tuctech bílých polštářů a z koutků očí jí stékaly slzy z tmy. Vdechla zoufale poslední světlo v místnosti a zavřela černé oči. Holé šedé stěny a studená podlaha, všechno jako šílené odráželo vězení její duše.
Poznalas. To ticho je tady nahoře…
