Rošáda

Jsem prostou ozvěnou
sebe v tvé mysli
neviděn ryju ti vzkazy
do zdí tvého vězení
za chvíli zešílíš

znáš barvy bolesti
co tlačí tě pod žebry
přijdu si pro tebe
znám tě
má sklenko vína
neodmítneš
nabízené rámě

oči plné ledu
ruce žhnou
… měl jsem tě raději
když to bývalo opačně

Podkres přítomnosti

Začínám se bát, že začínám chápat a vidět.

Příliš často se přistihnu, že vědomě uvolňuji zatnuté ruce.

Mám pocit, jako by právě dozněl nějaký monotónní zvuk, který zněl tak dlouho, že už ani nevím odkdy. Dozněl, ztichl, právě před chvílí, a teď už ani nevím, co to bylo za zvuk, jen jako by najednou něco chybělo, podkresová hudba na pozadí života. Melodie, co činila svět měkčí a neskutečnější a náhle tu není, vše je ostré a já jsem až příliš vzhůru.

Kdo ví, co se ve skutečnosti děje.

Už to zase začalo...

Po-zimní poznámky z notýsku.

Hledání odpovědí.
Vůně jarní energie v běhu. Klidně se ptej
Rozpínání srdce
Chuť obejmout svět.
Budeme jediní?
Najdeme odpovědi?
Nebo se ztratíme v prachu, ačkoli nechci.

Píšu si do notesu, když o nás přemýšlím, a pořád dokola mi vychází jen:

"Věci prostě jsou. Záleží jen na Tobě, jak s nimi naložíš."