pátek 29. července 2016

Čistka

Když jsem naštvaná na svět, na boha, na osud, když nevím kudy dál, když se cítím ztraceně a zrazeně, jedna z ulevujících věcí je úklid. Resp. vyhazování. Je na tom něco fakt moc uklidňujícího. Obzvlášť skvělý to je, když tuším, že se sentimentálně nezaseknu nad vším, co uvidím, o to líp to pak lítá. Stejně to ale zavoní prachem časů dávno minulých a vytane nejedna zajímavá vzpomínka.

Dnes to bylo třeba tohle: vyhazuju sešity z gymplu a říkám si: no, možná jsem si je schovala, protože jsou v nich vtipné vpisky nebo obrázky na okrajích, jak to ostatně mam skoro u všech svých učebních poznámek. Listuju sešity a nic nenacházím. Jak to? Hodně mě to překvapuje. A pak si vzpomenu. Na malém gymplu nám ze začátku nějaký čas (kolik let fakt nevím) kontrolovali poznámky, úhlednost, jak si je píšem a tak. Nějaké vpisky na okrajích sešitů byly absolutně nemyslitelné. Na vyšším gymplu jsou moje poznámky o dost úhlednější, ale vypadá to, jako bych při hodinách jen psala, dávala pozor a učila se (a vím, že taková jsem rozhodně nebyla).

Jedna z mála výjimek... (rok 2009/2010)
Příprava na maturitu. Plány jsou furt stejný :D jen to "graduate" už mam za sebou... (2010)
Další vzácná stránka s malůvkou z gymplu...

Nějak mě při tom přepadl smutek. Na vejšce jsou moje poznámky skoro minoritou na papíře, převažujou čmáranice, kusy básniček, zkoušení různých typů fontů, hlášky padající při přednáškách, vzdychy a vzlyky nad mým životem, prostě všechno. Jsem kreativní typ. A tohle ve mně celou dobu gympl vlastně zabíjel.

Taky mě to nutí se trochu zamyslet nad tím, proč tohle uklízení přišlo. Jasně, že to má na svědomí víc věcí. Děda, kterej umřel. Moje (ano, další) platonická láska, která mě poslala do háje (jasně, je to vytržený z kontextu a jestli si to čte, bude naštvanej, že to píšu takhle a tohle vyjádření není vůči němu rozhodně fér, protože.. milion věcí). Ukončení školy, nepřijetí na navazující studium (nepřijetí na 4 školy, kámo. Není ta holka trochu blbá?)...
Když si tak ale punkově vařím večeři ve 3/4 na půlnoc uprostřed rozbordelené kuchyně a musím improvizovat otvírák na druhý pivo k uklízení,  připomíná mi to stav předtím, než se mi sem nastěhovali moji spolubydlící. To byl panečku Punk jaksepatří. Takže... že by to bylo tím, že se před pár dny odstěhovali? To by vysvětlovalo tu absenci otvíráku minimálně...

Vykořenění, totální. Co mě tu drží..? Vůbec nevím, kdo jsem, vůbec nevím, kam patřím. Vyhazuju sešity nějaký gymplačky a vůbec se s ní neztotožňuju. Kdo byla ona? A kdo je ten člověk, co se uklidňuje tím, že se zbavuje starých věcí? Chce se tahle Adekja odpoutat od tý minulý? Vždyť po ní ani nic nezdědila. Možná žárlivost v situacích, kdy na ni nemá nejmenší právo. Možná příchylnost k pivu.
Jaká jsem já? Tak trochu doufám, že se to dozvím v následujících 14 dnech, kdy vyrážím poprvý sama na dovolenou za hranice, mimo jiné srovnat si ty výše zmíněné věci. A najít sebe sama. Myslím, že to spíš nestihnu, ale minimálně je to dobrej začátek podle mě. Nevím jak Vás, co to čtete, ale mě teda vytáčí, že nevím, kdo jsem. Že bych se neuměla charakterizovat. Že nevím, co jsou jen moje masky a kde začíná můj skutečnej charakter. Pokud nějakej mam.

Ale whatever. Dneska holt mam trochu víc sdílecí náladu, než jindy. A kreativnější, než jindy. Když se mi tak připomněly doby, kdy jsem si psala povídky a příběhy jen tak do šuplíku. Ale život je stejně nejlepší story, to může hodně mých přátel potvrdit.

Jo a btw., věřte nebo ne, při psaní tohohle příspěvku spadnul v předsíni z nad dveří obrázek v klaprámu. Fotky mě v psychedelických barvách v koláži. Byla to fotka z gymplu a když jsem ji tam před lety věšela, dělala jsem si v duchu srandu, že to je svatej obrázek paní domácí, která tu vládne. To teda nevím, co se mi tim Universum snaží naznačit :D
Asi už mam vypadnout, když mě tu teda nic nedrží.

1 komentář:

  1. Pořád jsi to ty, akorát nánosy na povrchu jsou trochu odváté...šťastnou cestu, má drahá.

    OdpovědětSmazat