čtvrtek 15. prosince 2016

Dětské a naivní

Psáno před několika dny...

Potřebovala bych něco hezkého. Teď. Heute. Etwas Schönes, naskakujou mi v hlavě slovíčka. Spolu s němčinou mi za očima probíhají obrázky dneska projetých křižovatek a situací, kdy jsem brzo pustila spojku nebo nedala přednost zprava. Doléhá na mne hektičnost posledních pár týdnů a propadám se dolů, do mého známého "comfortably numb" stavu, chuti na všechno se vykašlat, spát, pít, přemýšlet o životě a ignorovat všechno zvenčí.
Tak. Třeba je to s tímhle mým stavem jinak, než jsem si myslela. Třeba není defektem, ale naopak obranným mechanismem, jak nezapomenout na to, že v téhle myslící schránce, co o půlnoci místo potřebného spánku píše svoje výlevy, je duše, která potřebuje péči. Čas pro sebe. Zamyslet se. Ta myšlenka občas probleskne jak paprsek hladinou kalné řeky: kam se to zatraceně řítím? Dokážu to ještě ovládat?
Jasně, člověk má jisté představy a sny o tom, kde bude za pár let. Měla jsem vždycky za to, že by si za tím měl stát a příliš z nich neslevovat, snažit se je zrealizovat úměrně podmínkám. Nepřipadalo mi to nemožné, zřejmě proto, že jsem vždycky měla kontrolu nad tím, co se v mém životě děje. Dobře, tak aspoň pocit kontroly - never mind. Jenže tenhle rok se současně začalo dít víc věcí, které ovládám spíše méně, než více. Jako noha zachycená v třmenu... Pár z nich je ještě ovladatelných, jako autoškola a jazykovka, kam chodím. Asi nejméně ovladatelnou je můj muž. Příjemně neovladatelnou, nutno podotknout. On ne, že by měnil úhly pohledu na moje sny - moje sny dostaly pěknou archivní krabičku s nadpisem "dětské a naivní" a už se na ně práší v nějakém méně používaném koutě mojí hlavy. A stavíme nanovo.
Tím se vracím ke své úvaze. Jak moc bych měla lpět na tom, co jsem si kdysi přála? Co když to bylo úplně mimo? Čeho si můžu dovolit se vzdát, aby to neublížilo našemu vztahu? Čeho se musím vzdát? Který sen si můžu nechat a jít za ním? Kam mě žene moje současná situace? Skoro to vypadá, že mi nahrává na ideální život jako ze škatulky... To ale budu muset ještě hodně ze sebe odřezat, abych se do té škatulky vešla. Což není úplně můj styl, co si budeme povídat.
Zřejmě nezbyde, než čekat, vytvářet kompromisy, sny přiohnout a vytvořit něco nového, vyhovujícího, krásného a funkčního - nějak se to tu přece musí přežít, aby měl člověk aspoň trochu aspoň jednou každej den radost ze života...

1 komentář:

  1. Díky za zprávu o tvém stavu. Lpět či nelpět? Toť otázka. Spíš bych řekla, že ne. Ze lpění plyne spousta potíží.
    Mám taky, tento rok už poněkolikáté, pocit naprostého zahlcení událostmi, vzniklý z toho, že všechno plně prožívám a mám málo účinných mechanismů jak to ventilovat a pustit. Na Vánoce čekám jako na smilování. Po nich už totiž nemám žádné plány (nebojím se, že by se nějaké plány neobjevily :) )

    OdpovědětSmazat