Průkopník bez lopaty po kolena v dehtu

Nezaměstnaná jsem od července loňského roku. Před mojí první návštěvou pracáku jsem se ptala rodičů, jakožto životem protřelých a znalých osob, jak to tam chodí. Nevěděli - protože tam nikdy nebyli. Tak jsem to vzala jako sondu. Jsem ráda průkopník. Vše nové je (alespoň pro mě) zpočátku zajímavé - asi tak dokud je to nové, že. Nutno říct, že na úřadu práce opravdu není o co stát, ani z objevitelského hlediska. Člověk zjistí, že je to na úřadech přesně takové, jaké si myslel, že to tam je. A že úřednice skutečně vypadají, tak jak si vždycky stereotypně myslel, že vypadají. A že se o jeho situaci starají asi tak, jako že je jim to úplně jedno. Nevím, jestli jsem ráda nebo nerada, že se moje domněnky potvrdily. Toliko k průkopnictví.
Po cca šesti měsících občasných návštěv, na kterých jsme řešily akorát bezvýchodnost mojí situace (brigáda nerovná se důvod k nezaměstnaní, intenzivní denní kurz němčiny bez statutu studenta taktéž), se mě paní úřednice rozhodla přesunout do jiné kanceláře. Jak říkala naše angličtinářka na gymplu - "každá změna k horšímu" - a tak jsem se obávala, jak to vlastně ještě může být horší. A bylo, ale jen v jistém smyslu: kancelář už byla skutečně místností a ne pouze přepážku, ke které přistoupí nepracant pod vyvolaným číslem - první pozitivum. Druhé: Za stolem neseděla brýlatá úřednice, ale mladý sympatický referent, který se - třetí pozitivum - skutečně zajímal o to, v jaké situaci se nacházím. Nevýhody: za prvé, musela jsem začít skutečně dělat, že si sháním práci. Za druhé: mezery mezi schůzkami se začaly velmi zkracovat. Dnes jsem tam byla po dvanácté, což je v průměru jedna schůzka na 14 dní.
Nicméně - docela dlouho se to dalo snášet. Hodně mi to totiž připomíná skautskou hru "Byrokracie". Při ní má člověk formulář a musí si oběhat spoustu razítek, aby dostal závěrečné povolení. Problém je ale ten, že úřady, které s papírem obíhá, mají různé otevírací doby, fronty a hlavně požadavky na jiná doplňující potvrzení a razítka. Každopádně musím uznat, že zpočátku mi hra "Nenech si vnutit práci, ale zároveň se nenech vyhodit z pracáku" přišla poměrně přijatelná - člověk totiž nesmí na pohovoru s doporučeným zaměstnavatelem danou práci odmítnout, ale musí to skoulet tak, jako že není vhodným kandidátem nebo že práci ze závažných důvodů nemůže přijmout. Pokud by byla totiž na Doporučence zaškrtnutá kolonka "uchazeč pracovní poměr odmítl", je zle a na půl roku máte s pracovním úřadem utrum (i když bez černého puntíku do budoucna).
Takže jsem obíhala různé firmy a zařízení a leckde měli pochopení a akorát mi papír orazili. Když už to vypadalo špatně, že budu muset jít na výběrové řízení nebo si sehnat potvrzení, že mě tam nechtějí, vpadla mi do toho týdne náhle střevní chřipka a potvrzení od doktorky to zachránilo.
A tak už bojuji pátý měsíc o placení zdravotního pojištění pracovním úřadem ale nutno říct, že poslední dobou už je to boj, který se těžko snáší. Jednak protože je tahle "hra" časově dost vytěžující a druhak...
Když vylezu z úřadu práce, padne na mě hrozná tíseň. Jako by to místo bylo prosáklé beznadějí a sebepohrdáním. Je jedno, jaký je den, jestli se mám jinak dobře nebo špatně, vlna tohohle pocitu mě vždycky za těma automatickýma šoupačkama venku úplně přemůže. Mozek je ochromen a ani tělo není příliš schopno fungovat. Poslední dobou dokonce musím při cestě zpátky chvíli vést kolo, zhruba až k Borkému parku, a vklidu se vydýchávat. Nicméně - to nepomáhá. Pocit zůstává, nejméně několik hodin. Ta budova určitě zažila tisíce a tisíce příběhů lidí a lze si domyslet, že nebyly pozitivně laděné. Věřím, že tam z každého člověka kousek té beznaděje ulpěl, jinak si tu sílu nedokážu vysvětlit. U mě je to pokaždé jako poslední kapka a pak se protrhne celá hráz všech mých nejistot a obav, které jsem jinak schopná během každodenního života celkem v pohodě přejít: zvládnu udělat přijímačky na magistra? Chci je udělat? Když je udělám, budu se muset na dva roky odstěhovat do Brna, sama od muže a od přátel a rodiny a naši do mě opět budou muset ládovat peníze, protože na školné mít nebudu. Jak to asi bude vypadat, jak často budu jezdit domů? Brno je daleko, dojíždět bude drahé, nebudu mít pak už ani peníze na rajzování po světě, kterých je už takhle málo... A co když se nedostanu? Pracovní místo sice jisté, ale chci tam opravdu zůstat a zakrnět? A chci pracovat v Plzni? Chci pracovat, když pak nebude už nikdy čas na nic?...
Myšlení zaplaví pomalu tekoucí zoufalství husté jako dehet a obalí všechny pozitivní skutečnosti do své černé hmoty. A ačkoli mě většinou o nic zásadního nejde, krom oběhnutí pár razítek, stejně ve mě každá návštěva rozhýbe tyhle temné vody. Tak děsivou a zvláštní má tenhle úřad moc. A nevím, zda to ostatní uchazeči o zaměstnání vnímají nebo ne, ale už jen tohle by pro mě byl důvod jít raději zkusit nějaký job, než snášet tyhle emocionální bouře.
Takže vzhůru do budoucnosti bez pracáku! Ono už to nějak bude - ještě se totiž nestalo, aby to nebylo nijak, že...