pondělí 25. září 2017

Perfektní plán a zlaťák v kapse

Na konci minulého reportu z aktuálního životního dění jsem vznášela do povětří otázky, na které dnes již existuje odpověď. To je vždycky celkem vtipná skutečnost, přijdu si pak trochu, že umím cestovat časem, protože si celkem dobře vybavuji, jak jsem se cítila, když jsem ty otázky psala a jak nesmírně zvědavá jsem byla, jak to za pár měsíců bude.
Pojala jsem toto životní období asi jako "děj se vůle boží". Dostala jsem se totiž na celkem zásadní rozcestí, u kterého prostě nebylo možné se rozhodnout. Pro a proti byla na každé straně vyvážená. A navíc už jsem toho stresu měla celkem dost. Takže jsem si říkala, že nebudu zbytečně bojovat, když ani nevím, na kterou stranu se přiklonit.
Rozcestí bylo poměrně malebné, ale nebylo vidět z obou pokračujících cest ani za nejbližší zatáčku. Ta cesta vpravo vedla směrem práce. Nořila se hned do hlubokého úvozu a ještě skýtala výhled na jedno rozcestí v dálce. Symbolizovala hned dvě poměrně lukrativní nabídky na pracovní pozice, ovšem, jak se jednou vůz dostane do úvozu... Druhá cesta vedla vlevo, směrem ke skalám a už zkraje, kam jsem dohlédla, vypadala dost výmolovitě a samé nahoru a dolů - směr Brno a pokračování ve studiu. A tak jsem tam stála a koukala vlevo vpravo a pak jsem si sedla doprostřed té křižovatky a řekla si: "No do háje, tak dlouho jsem se stresovala, než tohle rozcestí přijde, tak teď, teď už se teda stresovat nebudu." Vytáhla jsem zlaťák, jak už to v příbězích o rozcestích bývá, a hodila.
 Oním okamžikem, kdy se mince točí ve vzduchu a nejdříve stoupá a potom padá zpátky na mou dlaň, byly samozřejmě přijímačky. Proč samozřejmě? Proč, když jsem do Brna moc chtěla a slibovala si, jak se na ně budu celý rok poctivě připravovat? Zajímavá otázka, zkrátka rok s deadlinem až v dalekém červnu, se tak nějak udál rychleji, než by člověk čekal. A náhle tu máme poslední měsíc a i ten se nějak smrskl spíše do jednoho týdne, kdy jsem se snažila  přečíst učivo bakalářského studia na 700 stranách. Hmm, 100 stran denně, dobře já! Perfektní plán.
Sedím v aule Masarykovy univerzity v Brně a nadávám si tiše, pro sebe, jaký jsem pako. Zároveň ale vím, že není neštěstí, když se sem nedostanu, mám dvě nabídky na práci a navíc muže, kterému v případě úspěchu budu až nelidsky krutě daleko. Taky ale hlodá druhá myšička, která ví, že pokud odsud jednou odejdu s nepořízenou, už se sem nikdy nevrátím. Takže to jsem já na konci června 2017, v posluchárně, mezi stovkou dalších bakalářů, co více či méně zkoušejí štěstí.
Testy jsou rozdány, kostky jsou vrženy. Jsem klidná, žádný výsledek není špatný. Tahle myšlenka mi hodně pomáhá. Rychle projíždím všechny otázky. Kroužkuji ty, u kterých znám odpověď. Je to asi půlka. Což je málo. Znovu projíždím otázky. Kroužkuji ty, u kterých tuším. To je další čtvrtina. To by, za podmínky, že budou všechny správně, stačit mohlo. Vnitřně se směju, je jasné, že tam bude chyb dost. A tak vyplním odpovědní list těmito třemi čtvrtinami křížků. Co teď? Teď spoléhám na vůli Universa. Mince se točí a padá volným pádem zpět na dlaň. Hele, ty tam nahoře. Nevím, co se má stát. Zařiď to tak, ať to dopadne, jak má. (Ale ještě se nestalo, aby to nijak nedopadlo, že.) Stylem sportka doplňuji poslední čtvrtinu otázek a s poměrně lehkým srdcem odevzdávám. Mince dopadla, zavírám dlaň a bojím se ji otevřít, abych viděla výsledek.

Vsuvka: víte proč si lidi hází mincí? Je to ne proto, aby rozhodla za ně, ale aby si v okamžiku, kdy ji vyhodí do vzduchu uvědomili, co chtějí, aby padlo.

Pár dní na to se dozvídám, že jsem prošla. Následovala trocha euforie a pak hodně smutku.

Ale vlastně jsem původně chtěla psát spíš o tom jak se mám teď, po týdnu tady v Brně. Musím říct, že to fakt byla zatím jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy v životě udělala. Asi nejtěžší, no. Nepomohlo tomu moc ani to, že jsem celý první týden promarodila a tak se ani pořádně nemohla družit ve škole. Místo toho sama v polosklepním bytě, s myšlenkou, že jsem si nejspíš právě vyrvala zaživa srdce z těla. Jo, tohle je skutečnej důvod k tomu, bejt v opravdu mizernej náladě. Tma a odtržení, nepamatuju si, kdy jsem měla skutečnější důvod k depresi. A je mi jasný, že lidi, co jsem nechala na západě, to nemůžou vnímat s takovou intenzitou, jejich životy se zas tak moc nezměnily. Můj docela.
Ale nebudu dramatizovat, dneska poprvé vysvitlo sluníčko, už tu mám pár kamarádů a ačkoli mi fyzicky pořád není nejlíp, psychicky už jsem téměř na normálu. Nebude to lehký, ale tak to asi nikdo netvrdil. Ale už jsem jednou vyrazila po téhle cestě, tak asi stojí za to prozkoumat, jestli fakt nevede na nějaký zajímavý místa...

1 komentář:

  1. Některý rozhodnutí dost bolí, ale prostě víš, že to jinak nešlo. Že bys mnohem víc litovala, kdybys ten krok neudělala.
    Drž se a jdi dál :-*

    OdpovědětSmazat