Malé ranní smrti

Po noci nadejde úsvit

a my už nikdy nebudeme stejní

zbyde šmouha na duši

vzpomínka na vůni, pohlazení

pohled jak nůž vášně, jak krápník ledu

vražen okem do hlavy

viník, vrah se najde snadno

- nechal otisky prstů na osrdečníku

Pro nikoho, kdo má dobrou náladu

Zemřelo pár nadějí

v propasti všednosti nepochopení

ke slovu se dostává realita

demonstruje

svítá

a mělo by být líp

místo toho je jen nijak

sny se rozplynuly v horkém dešti

a zatím venku závěje

třeba se časem pochopí

že takhle je to pro všechny nejlepší

a už se nebudu drát

proti proudu téže řeky,

do které jsem vstoupila už tolikrát

a že každá noc je smazána ránem

nikdo nic neví a všichni ví všechno

drží nás pohromadě tahle tajemství?

Svazují nás dohromady?

Je těžké se nevracet

nedělat ty samé chyby

když vlastně chceme

a jsme tak rozpolcení

tak roztříštění

ve vlastních závějích minulosti

zaprášení a de facto mrtví

jak ožít

jak se očistit

smýt a prohlédnout

odprostit to mezi řádky

od beznaděje a smutku

možná, že ...

tajemství je ukryto uprostřed lží

ve štiplavém kouři

ve třpytícím se sněhu

prosvítá za záclonou

jako olejová lampa

nebo v kapkách lechtajících na zádech po koupeli

stravuje nás svět

svazuje nás mysl

tělo je hrobem duše

v němž zvolna zhasínáme

aniž bychom něco zanechali

nakonec i popel odvane ledový vítr ze severu

nikdo nevěří, že se něco stane

usínají s klidem

s pomalým tepem

nebudí se ze spaní

zděšení

nikdo necítí to napětí

které nás nutí dělat věci

ale čert to vem

jak často se smějem

jen tak z radosti žití

jak často pláčem štěstím

kolik dní se snažíme prožívat, ne přežívat

jak málo se divíme

jak málo se pozastavujeme

a jak málo pěšky chodíme

a proč tvrdíme

že čerstvý vzduch nás otravuje

kdo je teď zdrcen?

Kdo zpytuje?

Nikdo.

To je náš svět, vítejte.

A ráno na shledanou.

Nádvoří

Má duše bloudí chodbami emocí

smečka vlků vyje na dvoře

pětkrát šestkrát uhodil zvon

láska se pro mne stává nemocí

kdosi zhurta tluče na dveře

na mou duši je pořádán hon

slyším, jak otevírá se brána

zdá se, že nedožiji rána

Snář

Zhasla dvě světla
- oči pod peřinou
usnulo vědomí
společně s elektřinou

těžká hlava padá
do polštáře
noc otevírá
stránky snáře

v pokoji mrtvé ticho
hraje na struny klavíru
neměří čas metronom
ani hodiny z papíru

za půl dne svítá
tma je zlá
snář nalistoval
“noc bezesná”

Nedokončené verše

Papír počmáraný pokusy o verše se rozplynul v myšlenkách. Taneční krok propisky se zastavil v hlubokém záklonu. Předměty ve ztichlém pokoji jako diváci čekaly na dramatický zvrat, ale ten nepřišel. Noc se zakuckala půlnocí a začala dávit minuty nového dne. Bylo slyšet tlukot srdce Gaiy, rytmické pulsování tmy, hvězd, továren, srdcí. Tužka udělala pár elegantních otoček, dlouhých a komplikovaných kroků, než autorovi definitivně vypadla z prstů. Poslední tečka, dneska se z toho zase nevypíšu. Slova zvolna navazují na jedny z nedopsaných veršů...

Ještě mi
zbyla víra
a kolo osudu
se zas roztáčí
něco za něco
ale třeba to tentokrát bude jackpot

Přichází noc
a mé srdce už zase bije
v rytmu “life is easy”
nevěřím, že se zase neopije
a neskončí pod stolem
na mol a ještě kdo ví s kým

opět podléhám
pocitům beztíže

na odumřelých zlatých perutích

usazuje se čas
v zákrutu řeky