Na začátku byla volba. Pak nejistota, očekávání a těžký batoh na zádech zhýčkaných prolenošenou zimou. Ať vlakem nebo autobusem, každý časem potkáváme někoho, kdo míří stejným směrem. Poznáme se snadno: krosny ověšené lany, sekerami, vodou naložení, jako muly.Setkání s celým Pračolkem, rozdělení na družinky, zvážení bagáže, přidělení proviantu. A cesta. Noci pod širým nebem na čerstvém severočeském vzduchu, vaření na ohni a po celodenní chůzi kóma namísto spánku. Duše je jezdec, tělo je kůň. Jen kůň bývá k večeru znaven... Duše však nachází cestu ven z ulity všedních městských dní, dívá se, překvapeně rozhlíží, co že za divy to na světě vlastně je – pod bosýma nohama tráva, listí, jehličí, pod rukama kůra dubu, smrku, buku a vůně šeříku, smoly... Když se v lese rozhostí ticho, tolik druhů ptáků podle zpěvu lze slyšet, i šeptání tisíců mravenčích nohou pracujících na mraveništi... Kolik odstínů nebe a stínů v lese lze okem rozeznat, když den propadá noci. Studený třpyt hvězd či teplé jiskření ohně, záblesk před studenou sprchou deště... To všechno jsem cítila a viděla. A ještě esence čehosi, čemu se říká souznění. Ozvěny rodících se přátelství. A pokračuje to stále tím samým – očekáváním.
Žádné komentáře:
Okomentovat