siete meses

nedává to smysl

mám chuť skočit

a nechci umřít

nedává to smysl

dva poháry

a ticho

šest let

a přesto jak malej

nedává to smysl

jen tak

třeba se právě tam potkáme

mi nedá spát

i po sedmi měsících

Equilibrium

Zdá se, že jsem ji opravdu našla...

Flight OS 1119 ZAKINTHOS - PRAGUE

Jak vůbec můžeme? Kdo nám dal právo?

Přelétáme kdesi na Bělehradem. Dokud jsem se kochala obrovskými jezery a rozervanými horami nad vnitrozemským Řeckem, Albánií a Makedonií, bylo mi báječně. Teď ve mně všechno křičí a srdce krvácí, když sleduji, jak ani hektar země nedýchá svou přirozeností, jak je každá píď maďarských planin rozbitá do malých zelených a žlutých políček, které jsou chaoticky protínány dálnicemi, lesy se sem nevejdou, a když ano, jsou taktéž pěstovány. Řeky se snaží zuby nehty hájit svou originalitu, ale jsou přetínány přehradami, v městech drženy nábřežími a v hranatém konceptu polí vedeny umělými kanály. Pohled na tyhle pixely naší zemědělské činnosti přímo fyzicky bolí. Když musíme obdělávat každý rovný metr země, abychom se nasytili, není nás přece jen příliš? Nedopřáváme si přílišného luxusu na úkor přirozené krajiny? Jak moc musela zasáhnout do chodu tisíce let dodržovaných pravidel přírody naše posedlost lány obilí a řepky, posedlost regulací vodních toků, rychlou dopravou po silnicích řezajících do hladkých paží krajiny, jak moc, jen abychom měli dost a stejně stále chtěli víc...

Dívám se na dokonale azurové nebe nad mlžným oparem, tak modré, že na zem skrz těch posledních zaneřáděných 10 kilometrů nikdy není vidět. Dívám se na mozaiku polí a říkám si, kdy tohle skončí. Kdy se Země vzepře těm, co si myslí, že ji mohou měnit a ovládat jak se jim zachce, protože jim přece patří. Kdy a čím nás setřese ze svého hřbetu, až pochopí, že se o ni nezajímáme, že jsme sobečtí, oslněni sami sebou, svými vynálezy, svou dokonalostí a brzy i nesmrtelností. Že nám chybí pokora, že se nikdy nezamýšlíme nad tím, že ona nám dala život a živí a miluje nás stejně jako každá matka svoje děti. A my ji na oplátku trýzníme, brázdíme, vysáváme, těžíme a zlobíme se a divíme, když na nás přichází povodně a sucho a kobylky a požáry a eroze a zemětřesení a tání ledovců...

Ale nemám o ni strach. Vím, že až to bude příliš, tak nás dokáže vymazat velmi rychle. Ale ani se nebojím, že by byla nucena to udělat. Spolehlivě spějeme k tomu, že, pokud nezměníme naše myšlení, hodnoty každého jednoho z nás a tím všech, zničíme svou skvělou civilizaci plnou automobilů, iPadů, hodin, ledniček, ponorek, letadel a vysavačů úplně bez pomoci sami...

První půlrok (života a) utříděných myšlenek

• Štěstí je stav mysli, ne okolnost.

• Duality jsou jen dvěma stranami jedné mince.

• Samota není negativum. Samota neexistuje. Jsem součástí všeho. Všechno jedno jest.

• Minulost nelze přepsat (netřeba litovat), budoucnost nelze naplánovat (netřeba doufat). Lze jen žít, tvořit a užívat si příběh svého života. V přítomnosti, ta jediná je "skutečná".

• Netřeba se ptát, odpovědi přijdou samy. Stačí poslouchat. Ale beztak už je známe. Jen z nich máme strach. Nebo snad ne? Bububu :)

Věčnost

Už se opět našla?

Co? Věčnost.

Jsou to moře, zašlá

se sluncem.

Ó, má strážná duše,

šeptejme svůj slib,

noci, jež zní hluše,

dne, jenž nezní líp.

Tak se zbavíš zlosti,

souhlasů a tíh,

lidské poslušnosti;

poletíš jak vích...

Z atlasových pecí

dýchá povinnost,

aniž možno říci:

Už je toho dost.

Není východiska,

není naděje,

člověku se stýská...

jen klid prospěje.

Už se opět našla.

Co? Věčnost.

Jsou to moře, zašlá

se sluncem.

A. Rimbaud (Opilý koráb; 1872)

Ibišek II., zrod Karkade

Nápoj ze sušeného květu Ibišku nese egyptské jméno Karkade, v Kamenné čajovně je s oblibou nazýván dětskou krví. A není se čemu divit. 

Připravený nápoj je kyselý, proto se hojně sladí. Má silné antioxidační účinky dané obsahem anthokyanu. 

Anthokyan je ve vodě rozpustný pigment měnící barvu podle pH, od modré v zásaditém prostředí (odtud název z řečtiny: ánthos = květ, kyanos = ocelově modrý) po červenou v kyselém. Nejlepší demonstrací je květ plicníku lékařského, který v poupěti je červený, po rozpuku fialový a po opylení zmodrá. Stejné barvivo obsahují třeba pomněnky, vlčí máky nebo růže.

Anthokyany spadají do skupiny flavonoidů. Flavonoidy jsou sekundární metabolity vyskytující se v rostlinách, hlavně v bobulích, tmavých plodech jako je arónie, černý rybíz, borůvky, ostružiny, ale i v zelenině, ve vrbové či borové kůře, v kakau, bylinkách (rozmarýn) a ve velké míře v čaji. (Prostě si představte všechny možné zdravé věci, a tam to určitě je. Jako tofu. Nebo sója. Luštěniny taky.) A hlavně ve starém červeném víně (hurá). Je prokázán jejich pozitivní vliv na zdraví, blíže kardiovaskulární systém, ve smyslu snižování krevního tlaku, antitrombického efektu (tím pádem obrovského snížení rizika infarktu a mrtvice), prevence koronárních onemocnění.

Celá pointa toho, proč jsou takovým zázrakem, tkví v oněch antioxidačních účincích. Různými vlivy (UV záření, gama paprsky,...) a pochody jak fyziologickými, tak patologickými, se v těle tvoří volné radikály - částice s nepárovým elektronem, které jsou silně reaktivní, narušují fyziologické pochody, struktury bílkovin, lipidové membrány molekul nebo i strukturu DNA, což může vést k rakovinnému bujení a další nekalé věci. Antioxidanty však celou beznadějnou situaci zachraňují a to tím, že umí tyto radikály "zhášet" - předávají jim ten elektron, který jim chybí k uklidnění se. 

Konec dobrý, všechno dobré. Vidíte, proto máme jíst zeleninku a ne hamburgr, vysvětleno na základě biochemických pochodů lidského těla.

O flavonoidech jsem čerpala z tohoto článku. A z wikipedie, ale pssst.

Kterak se ze žluté bílá stala

Malůvka mizí... Táta maká (děkuju!).

Je to doma :)

První krok

A tak se mi začíná zdát, že prvním krokem k pointě toho všeho, je najít sám sebe. Pochopit, kdo jsem já a jaké zaujímám postavení v tomhle světě. Kdo jsem vůči ostatním, vůči vesmíru. Vymezit se natolik, abych zjistila, že vlastně nemám žádné hranice, zaškatulkovat se natolik, abych zjistila, že nikam nepatřím, najít konkrétní domov, abych zjistila, že domov není jedno místo na zemi. Procítit a pojmenovat všechny emoce, které mnou prochází, vztáhnout je vůči všem kolem sebe, abych zjistila, že jsou bezzubé a bez hran, že je to bezmezné všechno, že je to Láska s nuancemi, že vše je v mé hlavě a že ta je součástí veškerého života.

Brouzdám po naší planetě, někdy až příliš zamyšlena, abych dokázala jen a pouze vnímat přítomnost, dech, barvy, vůně. Přesto podaří-li se mi najít vhodné místo a čas, zavřu oči, vyprázdním svou mysl a dokážu být.

To jest krok první. A ten druhý? Otevřít se, najít cestu k ostatním, pochopit principy a fungování lidí a přírody? Najít někoho a něco, v co budu věřit, kromě sebe?


Attraversiamo.