Milenka Zima

Přišlo další z mých 4 nejoblíbenějších ročních období. 

Ráno mě probouzí jiskření prvních trolejbusů, když stírají námrazu z trolejí. Výboje ozařují celou ulici, jak kdyby zrovna projížděla sanita s rozsvíceným majákem a ještě k tomu to hrozivě praská. 

Nikdy se nenabažím křupání ojíněné ranní trávy, když spěchám do školy. Vzduch je čirý a ostrý jako břitva. A když se začnou snášet velké chuchvalce vloček, tak tiše, že si toho člověk uvnitř mnohdy vůbec nevšimne, rozlije se mi po tváři výraz tříletého právě obdarovaného děcka.

Včera večer jsem se vracela pozdě domů. Bylo těsně kolem nuly, to se pozná. Vzduch tím mrazem voněl, dýchala jsem ho zhluboka a do celého těla, jak nás učí na józe. Dávno zasunutá vzpomínka se okamžitě vrátila, jako by zima nikdy ani neodešla, jako kdyby těch půl roku tepla neexistovalo. Křehly mi prsty a očima jsem hltala černé nebe, na kterém se třpytily hvězdy. Byly jasnější než obvykle, vzduch se přestal tetelit a nerušil obraz dokonalosti. A dnes ráno sněžilo. Vyšli jsme ven z domu a já, slušně oděná dvaadvacetiletá dáma, jsem začala ječet a skákat, točit se a smát se. A lidé jako obvykle nechápali, protože teď je přece zas ta blbá zima.

Je pravda, že občas se divím i sama sobě, co mě na tomhle ročním období tolik fascinuje. Proč miluju pálení mrazu na tvářích a v konečcích prstů, oblaka páry jdoucí od úst, křupání sněhové krusty nebo to, jak měkký čerstvě padlý sníh tlumí všechny zvuky, jak vrže pod podrážkami, jak se rozpouští na horké kůži dlaní. A proč pro mě jeden z největších zážitků života bylo naložit si plnou krosnu na záda, obout sněžnice a jít 4 dny, bez jakékoli vidiny teplé místnosti, kde by bylo možno se zahrabat na peci, namísto toho spát ve stanu na sněhu a ráno vlastním teplem rozmrazovat mrazem zkamenělé boty. 

Snad jsem kdysi v minulém životě bydlela daleko na severu a delší zima mi chybí, kdo ví.

 

Časoprostor

Snažím se nebýt konzervativní. A jsem hrozně ráda, když můžu přiznat, že se mi na něco změnil názor. Nevím, proč to lidé neradi dělají, proč lpí na jistých myšlenkách či stranách kvůli pár věcem a nedají nikomu ani ničemu šanci, aby jejich názor vystředil, opravil, obrátil. Nejsme programy, abychom zastávali ten samý názor věčně, protože nám ho někdo narval do hlavy. Jsem na sebe vždycky v jistém smyslu hrdá, když uznám, že to, co jsem považovala za pravdu tehdy, se změnilo. Jiné okolnosti, nové souvislosti a voilá, máme tu zbrusu nový názor.
Teď se mi to děje s mým náhledem na náhodu. Tvrdošíjně jsem dlouhé roky zastávala tvrzení, že "náhoda neexistuje". Že se všechno děje z určitého důvodu, protože na to, aby to byla náhoda, je to prostě příliš neuvěřitelné. Že kdyby nikdo neřídil chod věcí, tak se to prostě nestane. Že osud je mazaný a pečlivě tahá za nitky tak, aby to dopadlo přesně tak, jak to má být. Měla jsem pro to stovky důkazů, událostí, které by se nestaly, kdybych neposlechla své impulzivní já a nezachovala se tak, jak jsem měla původně v plánu. Kdybych neposlouchala ten dobrodružný šepot v mé hlavě "udělej to", "jdi tam," "skoč!" Toho bych nepotkala. Tím by zbytek mého života byl úplně odlišný. A jeho taky. Osud. Pche.
Čím dál víc si začínám myslet, že to všechno naopak náhoda je. Že to nemá žádný smysl, že události se dějí random a proto je to tak spletité a zajímavé a proto jsem si tolikrát říkala, že tohle by nikdo nevymyslel, že se to muselo stát, jedno jakými cestami.
Chod věcí si představuji jako prostor, ve kterém jsou určité "panely" - události, lidé, cokoli. A přítomnost, kterou žijeme, je kulička, kterou někdo pustil shora a ona přirozeně vlastní vahou padá a naráží do těch panelů v prostoru. Těmi odrazy se směřuje dál a dál, proto někdy můžu mít pocit, že by se to samé mohlo stát jinou cestou. Mohlo, protože tam ten panel existuje, záleží jen na předchozí dráze, na úhlech odrazů, na ostatních kuličkách, skákajících kolem. Tenhle časoprostor obsahuje nejrozmanitější alternativy našich životních příběhů.
A tak možná jen záleží na místě, kde jsme do života vypuštěni. Ale ani to ne, protože dostat se lze kamkoli. Chce to jen čas.

Šedá zóna

noční obloha
plná snů
vábí mne
přesto neusnu

černá jsou slova
bílá setkání
ale šedá je to
co hrůzu mi nahání

večer mne uspává
ráno mne budí
stínová naděje
v nohách mě studí

teď hledám pevný bod
ve zmateném vesmíru
snad jiný osud
v souhvězdích bez štírů

Listopad

... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

Playground

Při tradičním líném podvečeru jsem se proklikávala skrze články na internetu. Pár z nich mě docela zaujalo, spíše tématem, než formou, protože ta byla poměrně žalostná. Pojednávaly o životě po smrti, o zkušenostech s klinickou smrtí, o návratech zpět do těla. Pod jedním z článků bylo vloženo video z youtube s prostým názvem Afterlife. Mělo hodinu. Tušila jsem, že ho dokoukám, ačkoli bylo už po půlnoci, když jsem ho spouštěla.
Tento hodinový program byl pojat velice americky. Rozdělen na kapitoly, obohacen o osobní zkušenosti svědků, názory renomovaných odborníků a diplomovaných profesorů. Jeden z nich, Raymond Moody, byl můj oblíbenec už jako autor, nicméně to, co z něj vyzařovalo v tomto pořadu, mě přesvědčilo, že je to sympatický chlapík i naživo.
Dramatickými důkazy se skrze minuty video dobralo konce. Vědoucní páni mě zas po čase uklidnili. Dokázali mi, že existuje život po životě, respektive, že smrt je vlastně nadbytečný výraz všech světových jazyků. Taky mi dodali opět chuť nebát se jít mimo proud, protože krom toho, že čas na Zemi je omezený, máme pravděpodobně víc pokusů si ho prožít. Ovšem, tito pánové mě také lehce namíchli a zklamali, protože jako už to u badatelů bývá zvykem, položili spoustu otázek a už se na ně nenamáhali odpovědět. Ale já, posilněna noční hodinou, jsem se rozhodla, že se nedám, že si na své otázky najdu odpovědi.

Souhlasím s tezí, že těla jsou jen fyzickými schránkami pro naše duše, které mají v porovnání s masem, kostrou a orgány nezměrnou hodnotu. Že duše je to, o co tu jde. Také se shoduji s těmi, co tvrdí, že pokud schránka z nějakého důvodu nevydrží, duše se od ní odpoutá a vrací se kamsi zpět. Do nebe, do ráje, k Bohu, každý tomu říká jinak. Já si to představuji jako místo, kde jsou všechny duše shromážděny a ve skutečnosti tvoří dohromady právě to, co my nazýváme vyšší mocí. Tak, jako jednotlivé neurony tvoří mozek, i jednotlivé duše tvoří naše Universum (Boha, whatever). To jsou mé poměrně čerstvé myšlenky, ještě se stále formují. Rozhodla jsem se ale, že se zamyslím nad tím, k čemu jsou nám tyhle naše pozemské schránky. Ve videu Afterlife všichni úspěšně navrátivší se ze "záhrobí" vypráví s rozzářenýma očima, že tam nahoře, za tím tunelem, je to pravé doma. Že cítili spoustu světla a lásky a že se jim vůbec nechtělo zpátky do hmotného těla. Tak proč tedy vlastně všichni žijeme? Nemyslím si, že by nás někdo tam nahoře nutil, abychom šli na Zemi. Zkusila jsem si představit, jak to na takovém místě asi vypadá. Ta láska, sdílení, světlo, nádhera, radost... Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si v tom představit dynamiku. Všechna ta slova mají nekonečně táhlý, hebký, trvalý a statický charakter. Takže, má nová myšlenka: naše Universum se potřebuje vyvíjet, posouvat. Ale ve svém skvělém sdílení a dokonalosti a velikosti to prostě nelze. A tak se skrze své části, které posílá žít lidské životy na Zem, učí, seberealizuje, pozoruje. Poznává možná i samo sebe. Vždyť jak bychom mohli cítit nekonečnou lásku, kdyby si nikdo z nás během života neprožil bolest? Jak bychom ocenili božské světlo, kdybychom neznali temnotu noci a šeď sychravých dní? Co když je tedy Země opravdu jen hřiště, které existuje, abychom se učili? Jestli ano, pak krutě selháváme. Zapomněli jsme ohlížet se vzhůru, zabředli do starostí o peníze a majetek. Ztratili jsme to opravdu důležité - spojení se svou duší. Zemi drancujeme a z jejích darů vymýšlíme jedy a těmi pak trávíme ji i sebe. Smutné.
Přemýšlela jsem také o Darwinovi, jestli to nakonec přece jen není jedna velká lež (cítila bych obrovské zadostiučinění). Nicméně, mohl mít pravdu, možná existuje evoluce, možná naše první podoba opravdu byla opice. Možná Universum jednou za čas Zemi trochu upgraduje.
Taky mě napadlo - pokud je Země naše hřiště, jsou tedy zvířata, stromy, vody jen kulisy? Naše "hračky"? Proto nejsou schopny "vyšších citů"? Protože jen lidská těla jsou schránkami pro duše Universa? I tak by to mohlo být. Ale jsme si jistá, že Gaia, Země jako celek, je živám či minimáoně centrálně řízená. A pokud ano, a má spojení s Universem, pak není čemu se divit, že nám posílá takové facky, zřejmě se vzkazem: "Proboha probuďte se a přestaňte řešit kokotiny. Začněte řešit opravdu důležité věci!" Třeba umět žít pospolu, vzájemně se učit, milovat, prostě se duševně rozvíjet...
Také jsem přemýšlela o lidské lásce. Do konceptu by zapadala tím, že - vulgárně materialisticky řečeno - Universum potřebuje přísun těl pro své duše. A tak se zamilováváme a plodíme. A většinou si pěkně projdeme celou životní lekcí díky strachu ze smrti, který je pojistkou, aby se nám odsud hned tak nechtělo.

A tak mi to teď přijde krásně křišťálově průzračné. Jen ten smysl pokulhává. Protože člověk s takovými myšlenkami zůstává v naší společnosti povětšinou nepochopen. "Cože? Ty se neženeš za penězi?! Ty mluvíš s větrem a se stromy?" - a když už jsme u toho: "Cože, co to proboha vůbec píšeš za bláboly?" :D Prostě jedna radost, tenhle svět. Nějak se bojím, že nám Universum skrze jednotlivé zabedněné dušičky kolektivně hloupne.

Mimochodem - báječně mi do tohohle konceptu zapadají práničtí lidé, reiki, telepatie, psychosomatika,... Ale o tom zas jindy.

Vienna

Čas loučení

Jak se věci mohou změnit během jednoho týdne. Stav, který si už skoro nepamatuji. Tam někde dole v bažinách smutku a beznadějí. A nepomáhá nic, vím, že až čas mi hodí záchranné lano.

Stalo se, že během jednoho týdne odešli tři lidé, které jsem měla ráda. Jeden velmi náhle a snad tam, kde mu bude lépe. Těžko se věří tomu, že už nikdy nepřijde na některou z rodinných oslav.

Druhého jsem se vzdala dobrovolně, snad pro svoje dobro, snad jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, jak mi tvrdí mí přátelé. Nic to nemění na tom, že jsem se v něm zklamala a že to bolí.

Třetí se vymazala z mého okruhu přátel ze své vůle. Poněkud překvapivě pro mne, přestože ona mne za kamarádku nepovažuje od té doby, co se denně nevídáme ve škole.

Všichni tři mi otevřeli oči. Každý z nás může odejít s následujícím okamžikem. Může zmizet, ať si to přeje, či ne. Tahle tři prázdná místa v mém srdci mi dennodenně způsobují mentální embolii. Svírají mi hrudník, nutí mne znenadání zastavovat na ulici a zhluboka dýchat, abych mohla jít dál. Ale také mne nutí objímat lidi, které mám ráda, říkat jim, jak moc pro mne znamenají. Fackují mne za malichernosti, kterými se zabývám. Bojují proti každé lži, kterou říkám sobě nebo ostatním. Ačkoli mi úsměv nejde přes pusu vůbec tak snadno jako dřív, stále dokážu vidět ty malé jiskřičky pozitiv, které by to mohlo mít pro mou budoucnost.

Škoda, že to člověku musí docházet až při takových příležitostech.