Stav nula

Vnímám, vážně. Ačkoli tak asi nevypadám. Jen bych nedokázala adekvátně reagovat. Neměla bych sílu tvářit se tak, jak je očekáváno. A tak jsem se na chvíli zabarikádovala ve své hlavě.
Ale je to zvláštní stav. Překvapivě to nebolí. Jen jako by mi něco hodně pomalu docházelo. Jako bych potřebovala extra čas na úklid, srovnání si událostí posledního měsíce. ... Kolik se toho za tak krátkou dobu dokáže stát. Asi je na každém, jak se věcmi nechá ovlivnit. Docela jsem si věřila, že to zvládám hravě, ale tenhle stav je varovnou kontrolkou. Ona ale určitě brzy přestane blikat, až se vyrovnám s několika zklamáními, až si upravím názor na některé lidi, až překousnu některé skutečnosti. Pak se snad začnu zase chovat normálně a budu oceňovat dokonalé okamžiky, které mi za posledních pár dní klouzaly mezi prsty.

Noční pozorování tramvají, dokonalý gin fizz, měsíc v okně, snídaně do postele. 
Káva v kelímku se srdíčkem, prosluněné pivo na nábřeží. Zpoždění vlaku, ruch nádraží.
Příprava pokrmů s čerstvými bylinkami. 
Masáž, palačinky s mojitem k obědosnídani, památné fotky na nové lavičce na zahradě.
Bazén jen pro sebe, překonání se jen tak pro radost, vířivka, akorát horká pára
Tíha batohu na zádech a šlapky tlačící skrz příliš tenké podrážky do chodidel. 
Paprsky zapadajícího slunce skrz bukové listí a hrající si veverky. Tužka a prázdný papír. Lenost rovnat si myšlenky a tvořit.
Vůně vína a chuť, která vždy vykouzlí moravský sklípek. 
Film s dobrým koncem. 
Všichni ti skvělí lidé, které mohu znát či poznávat, kteří pro pochopení a objetí nejdou daleko. 

... A sametová samota. Dnes večer je v ní útulně a neskutečně příjemně.

První a poslední my

přes noc pod duchnou
rozpustím se v tvých rukách
a do rána ztratím obrysy
a možná zapomenu
kdo jsem

budu pak mlčet
a poslouchat
vzpomínat kdy je teď a kde skutečnost
a kdo jsi ty mi s překvapením potichu dojde
až když promluvíš

co máme je nic a plány a spoustu času
a já ho marním strachem
kdy se probudím v pasti
celý je to těžší
než jsem čekala

Vzory, struktury, synkretismus a zatajený dech

Ještě před nějakou - blíže neurčenou - dobou jsem pátrala po smyslu života. Jako spousta jiných lidí. Samozřejmě otázka je, nakolik se jím ti, co to tvrdí, opravdu zabývají. A na kolik je to jen drsná, nebo spíš už omletá, průpovídka, dramatická póza. O smyslu života jsem se napřemýšlela asi dost. Nikdy příliš hluboce, protože jsem pro to zřejmě sama sobě odmítala otevřít větší myšlenkové kapacity. Asi to bylo dobře. Svoje "bádání" jsem pro sebe uzavřela s tím, že smysl života je neuchopitelný a nadrozměrný a mně není dáno ho nikterak zachytit.
Myslím, že nejsem zdaleka ojedinělá v tom, že mě přepadají stavy, kdy chci "vědět víc" a "vidět dál". Často mívám pocit, že všechno, co si přejeme znát, je nám servírováno na stříbrném podnose, jen my jsme se zapomněli tímhle způsobem (směrem?) dívat. A tak jsem začala zase hledat a přemýšlet a inspirovat se. Jak jsem psala už v článku o buddhismu, sice je velké nebezpečí, že mne to ovlivní a zahubí ryze mé myšlenky, ale nepodlehnout lákadlu sepsaných stovky či tisíce let starých myšlenek je příliš těžké. Ano, sice se jako první v mé knihovně objevila jména Junga a Nietzscheho, ale přes jejich velké a zajímavé nápady mi to nepřineslo kýžené uspokojení. Proto jsem začala znovu, od samých základů - myšlenek starých tak, že nikdo nemůže ani hádat, kdo je první zachytil a které jsou pro miliardy lidí stále platné a zásadní a neumí si bez nich život, svět ani vesmír představit. Zatím jsem se od buddhismu samotného plynule přesunula k židovství díky knize Židovská dharma, kterou napsala Brenda Shoshanna, židovka, která už jako velmi mladá tíhla k zen-buddhismu a celý svůj život hledala cestu, jak tyto dvě vyznání spojit. V knize pak dokazuje, že ačkoli se zdají být často protichůdná, jsou nakonec velmi podobná, jen jinými slovy popisují totéž. A to mi skvěle hraje do karet, do mého myšlenkového konceptu toho, že původní základní idea všech náboženství, směrů uvažování a všeho chodu světa je jedna. Spousta myšlenek buddhismu i židovství je skvělá a zvyky smysluplné, ale jsem moc zbabělá na to, abych se k jedněm z nich hlásila. Příliš se bojím, že bych ztratila svou touženou objektivitu, kdybych pojala za své jejich zákony. Ačkoli je to opět lákavé, řídit se podle jasně daných pravidel...
Kdyby se mě někdo zeptal, co tam mezi řádky hledám, myslím, že hledám ta pravidla. Že hledám řád světa, vzory, podle kterých se věci dějí. Že to je to, co nahradilo moje hledání smyslu života. A jsou chvíle, kdy musím náhle přestat číst, kdy se mi zatají dech nebo musím zavřít oči. Někdy z překvapení, jindy ze strachu. To když najdu záblesk toho, co hledám.

Můj oblíbený základní kámen zenové stezky :)

Putování "z lágru do lágru" obrazem

Výmluva

Ano, zanedbávám to tu, já vím. Kolikrát už jsem se chtěla pustit do psaní o tom, jak jsem se měla na letošním puťáku, nebo o fascinujících myšlenkách nových knížek, které teď čtu. Ale vždycky, když jsem otevřela blogger, nedalo mi to a sklouzla jsem ke své nové hračce - blogu o cestování po Japonsku.
Před třemi roky jsem byla jako člen mezinárodního servisního týmu na celosvětovém skautském jamboree v jižním Švédsku. A bylo to tak dokonalé, že jsem ještě dlouho po jeho skončení neměla vůbec náladu o tom psát na blog. Takže se tu o něm nedočtete. Nicméně moje nadšení přetrvalo a já jsem zase zahrabala prstíčkem, že bych chtěla i na další celosvětové jamboree - které bude příští rok v létě v Japonsku. A právě tento cestovatelský blog o Japonsku je mou prací pro český kontingent (či spíš jen pro jeho dospělou část, která jede na jamboree nejen pracovat, ale také cestovat).

Tak se kochněte taky :)
http://cestovani-japonsko.blogspot.cz/