Bod zlomu? Ani náhodou. Naštěstí? Toť otázka.

Už jsem vlastně dospělá,
nic však nemění to na tom,
že naivní a nesmělá...

Ale nevěřit, že jsou i lidé
co nekradou, nelžou, nebodají kudlu do zad,
co potom komu z víry v dobro zbyde?

Je pravda, že ani já nemám stále sílu se smát
ale snažím se a ti, co mi v tom brání, propadnou hrdlem
(a měli by se se začít bát).

Doufám, že na tenhle den,
kdy zdolala jsem hlubokými závějemi myšlenek Klínovec,
budu vzpomínat déle než na včerejší sen.