Mráz mi rozřezal plíce. Slunce spálilo sítnici.
Těžko uvěřit tomu štěstí, co mě potkalo, je to tak překrásný a úžasný... Chtěla bych zpívat, smát se! Roztáhnout ruce, zaklonit hlavu a točit se, dokud bych se držela na nohou. Pak padnout na kolena, nevnímat zmrzlej písek, kterej mi do nich tlačí. Vstát, bezmyšlenkovitě se rozběhnout a bosýma nohama rozbít krustu ledu a nechat si odumřít chodidla ve vodě. Dívat se na neuvěřitelně modrý nebe, vstřebávat pozitivní energii, která se prolíná všude kolem mě jak tenké pramínky kouře, obtáčí mě, ševelí zas je dobře... Zas jsi šťastná, stoupej ke hvězdám, nenech se stáhnout chapadly se zpětnejma háčkama do propastí smutku a strastí, tady na tomhle světě to stojí za to! Užívej si, dokud můžeš!
A úsměv mi přimrzne na tvář a sotvakdo mi ho sundá, zkuste to lopatou...
To je zvláštní, celý jsem to chtěla zakončit tím, že se mi to přece jen nepovedlo vsugerovat, že sedím doma a jsem smutná a na pokraji zoufalství, protože nevím, čím to je. Ale světe div se, když jsem to takhle psala, je nutný si to dobře představit a prožít, aby to bylo napsaný pořádně. A když jsem si to tak představovala a vzpomínala jaký to bylo, vsugerovávala... Prostě se to stalo, je mi skvěle a jestli mi stačí jen tohle k tomu, aby se mi nálada zvedla o 150%, pak jsem opravdu šťastnej člověk a takovejch příspěvků tu asi časem bude víc :)
V myšlenkách se válim na zmrzlym břehu Senečáku a směju se, kdekdo by řek, že šíleně...
Adrieeel XD Hilfe...
má maniodepresivní sestro...
OdpovědětVymazatpo kolena v blátě zkouškového ti rozumím...
ale slunce vychází každé ráno...
a mezi lidmi je také spoustu sluncí...
ať se nám je daří potkávat...