Člověk je zahalen
zavalen
práce
počasí
špatné zprávy
tuna prádla na vyprání
kila a kila očekávání
a malé maličké sny
čekající na kapku vláhy aby mohly vypučet a vyrůst
ale my je necháme uschnout
jen je občas trochu orosíme
ale
hory a hory práce
nádobí
starostí
jimiž se necháme svázat
a spousty obav a myšlenek, co nám zevnitř zastřou mysl a zrak
a my přestaneme vidět krásu v ranních mlhách a cítit vůni tlejícího listí
a zapomeneme, jaký zázrak je, že nás má někdo rád
i když jsme takoví malí
průhlední duchové
jasně že je to o mě
vůbec si to neberte
osobně
čtvrtek 9. listopadu 2017
čtvrtek 12. října 2017
odpojení
mám v hlavě
nášlapný miny
BUM
BUM
BUM
jedna za druhou
za očima se blýská
jsou to slzy
nebo střepiny
nebo moře o kameny
co se tříští
zítřek je příští stanice
projedem tunelem
se zadrženým dechem
a mezitím
nám vymažou vzpomínky na dnešek
věčný svit
věčné svítání
věčný listopad
věčný pád
a my pokračujeme dobrovolně
v komplikování svých životů
- co bychom jinak dělali
- čím bychom se jinak bavili
ona to řekla
a zahřála u srdce
"vnášíš do toho něco navíc"
okamžik blaženosti
možná nejsem zbytečná,
možná jsem v něčem
přece jen dobrá
možná je naděje
čas je plochý kruh a vše se
stane znova
BUM
BUM
BUM
duše co nedojde klidu,
vykoupení
dokud nerozluští hádanku
deconnection
brainxit
bolestné odpojení
jak od Matrixu
svět je šedivější,
ale dává víc smysl
dává?
BUM
BUM
BUM
až se vlna výbuchů utiší
možná zas bude čisto
jako na jezeře Gosausee
ani vlnka
jen listopad dýchá mlhu
do dlaní
BUM
BUM
BUM
zatraceně
ani teď mi
není líp
...
nášlapný miny
BUM
BUM
BUM
jedna za druhou
za očima se blýská
jsou to slzy
nebo střepiny
nebo moře o kameny
co se tříští
zítřek je příští stanice
projedem tunelem
se zadrženým dechem
a mezitím
nám vymažou vzpomínky na dnešek
věčný svit
věčné svítání
věčný listopad
věčný pád
a my pokračujeme dobrovolně
v komplikování svých životů
- co bychom jinak dělali
- čím bychom se jinak bavili
ona to řekla
a zahřála u srdce
"vnášíš do toho něco navíc"
okamžik blaženosti
možná nejsem zbytečná,
možná jsem v něčem
přece jen dobrá
možná je naděje
čas je plochý kruh a vše se
stane znova
BUM
BUM
BUM
duše co nedojde klidu,
vykoupení
dokud nerozluští hádanku
deconnection
brainxit
bolestné odpojení
jak od Matrixu
svět je šedivější,
ale dává víc smysl
dává?
BUM
BUM
BUM
až se vlna výbuchů utiší
možná zas bude čisto
jako na jezeře Gosausee
ani vlnka
jen listopad dýchá mlhu
do dlaní
BUM
BUM
BUM
zatraceně
ani teď mi
není líp
...
pondělí 25. září 2017
Perfektní plán a zlaťák v kapse
Na konci minulého reportu z aktuálního životního dění jsem vznášela do povětří otázky, na které dnes již existuje odpověď. To je vždycky celkem vtipná skutečnost, přijdu si pak trochu, že umím cestovat časem, protože si celkem dobře vybavuji, jak jsem se cítila, když jsem ty otázky psala a jak nesmírně zvědavá jsem byla, jak to za pár měsíců bude.
Pojala jsem toto životní období asi jako "děj se vůle boží". Dostala jsem se totiž na celkem zásadní rozcestí, u kterého prostě nebylo možné se rozhodnout. Pro a proti byla na každé straně vyvážená. A navíc už jsem toho stresu měla celkem dost. Takže jsem si říkala, že nebudu zbytečně bojovat, když ani nevím, na kterou stranu se přiklonit.
Rozcestí bylo poměrně malebné, ale nebylo vidět z obou pokračujících cest ani za nejbližší zatáčku. Ta cesta vpravo vedla směrem práce. Nořila se hned do hlubokého úvozu a ještě skýtala výhled na jedno rozcestí v dálce. Symbolizovala hned dvě poměrně lukrativní nabídky na pracovní pozice, ovšem, jak se jednou vůz dostane do úvozu... Druhá cesta vedla vlevo, směrem ke skalám a už zkraje, kam jsem dohlédla, vypadala dost výmolovitě a samé nahoru a dolů - směr Brno a pokračování ve studiu. A tak jsem tam stála a koukala vlevo vpravo a pak jsem si sedla doprostřed té křižovatky a řekla si: "No do háje, tak dlouho jsem se stresovala, než tohle rozcestí přijde, tak teď, teď už se teda stresovat nebudu." Vytáhla jsem zlaťák, jak už to v příbězích o rozcestích bývá, a hodila.
Oním okamžikem, kdy se mince točí ve vzduchu a nejdříve stoupá a potom padá zpátky na mou dlaň, byly samozřejmě přijímačky. Proč samozřejmě? Proč, když jsem do Brna moc chtěla a slibovala si, jak se na ně budu celý rok poctivě připravovat? Zajímavá otázka, zkrátka rok s deadlinem až v dalekém červnu, se tak nějak udál rychleji, než by člověk čekal. A náhle tu máme poslední měsíc a i ten se nějak smrskl spíše do jednoho týdne, kdy jsem se snažila přečíst učivo bakalářského studia na 700 stranách. Hmm, 100 stran denně, dobře já! Perfektní plán.
Sedím v aule Masarykovy univerzity v Brně a nadávám si tiše, pro sebe, jaký jsem pako. Zároveň ale vím, že není neštěstí, když se sem nedostanu, mám dvě nabídky na práci a navíc muže, kterému v případě úspěchu budu až nelidsky krutě daleko. Taky ale hlodá druhá myšička, která ví, že pokud odsud jednou odejdu s nepořízenou, už se sem nikdy nevrátím. Takže to jsem já na konci června 2017, v posluchárně, mezi stovkou dalších bakalářů, co více či méně zkoušejí štěstí.
Testy jsou rozdány, kostky jsou vrženy. Jsem klidná, žádný výsledek není špatný. Tahle myšlenka mi hodně pomáhá. Rychle projíždím všechny otázky. Kroužkuji ty, u kterých znám odpověď. Je to asi půlka. Což je málo. Znovu projíždím otázky. Kroužkuji ty, u kterých tuším. To je další čtvrtina. To by, za podmínky, že budou všechny správně, stačit mohlo. Vnitřně se směju, je jasné, že tam bude chyb dost. A tak vyplním odpovědní list těmito třemi čtvrtinami křížků. Co teď? Teď spoléhám na vůli Universa. Mince se točí a padá volným pádem zpět na dlaň. Hele, ty tam nahoře. Nevím, co se má stát. Zařiď to tak, ať to dopadne, jak má. (Ale ještě se nestalo, aby to nijak nedopadlo, že.) Stylem sportka doplňuji poslední čtvrtinu otázek a s poměrně lehkým srdcem odevzdávám. Mince dopadla, zavírám dlaň a bojím se ji otevřít, abych viděla výsledek.
Vsuvka: víte proč si lidi hází mincí? Je to ne proto, aby rozhodla za ně, ale aby si v okamžiku, kdy ji vyhodí do vzduchu uvědomili, co chtějí, aby padlo.
Pár dní na to se dozvídám, že jsem prošla. Následovala trocha euforie a pak hodně smutku.
Ale vlastně jsem původně chtěla psát spíš o tom jak se mám teď, po týdnu tady v Brně. Musím říct, že to fakt byla zatím jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy v životě udělala. Asi nejtěžší, no. Nepomohlo tomu moc ani to, že jsem celý první týden promarodila a tak se ani pořádně nemohla družit ve škole. Místo toho sama v polosklepním bytě, s myšlenkou, že jsem si nejspíš právě vyrvala zaživa srdce z těla. Jo, tohle je skutečnej důvod k tomu, bejt v opravdu mizernej náladě. Tma a odtržení, nepamatuju si, kdy jsem měla skutečnější důvod k depresi. A je mi jasný, že lidi, co jsem nechala na západě, to nemůžou vnímat s takovou intenzitou, jejich životy se zas tak moc nezměnily. Můj docela.
Ale nebudu dramatizovat, dneska poprvé vysvitlo sluníčko, už tu mám pár kamarádů a ačkoli mi fyzicky pořád není nejlíp, psychicky už jsem téměř na normálu. Nebude to lehký, ale tak to asi nikdo netvrdil. Ale už jsem jednou vyrazila po téhle cestě, tak asi stojí za to prozkoumat, jestli fakt nevede na nějaký zajímavý místa...
Pojala jsem toto životní období asi jako "děj se vůle boží". Dostala jsem se totiž na celkem zásadní rozcestí, u kterého prostě nebylo možné se rozhodnout. Pro a proti byla na každé straně vyvážená. A navíc už jsem toho stresu měla celkem dost. Takže jsem si říkala, že nebudu zbytečně bojovat, když ani nevím, na kterou stranu se přiklonit.
Rozcestí bylo poměrně malebné, ale nebylo vidět z obou pokračujících cest ani za nejbližší zatáčku. Ta cesta vpravo vedla směrem práce. Nořila se hned do hlubokého úvozu a ještě skýtala výhled na jedno rozcestí v dálce. Symbolizovala hned dvě poměrně lukrativní nabídky na pracovní pozice, ovšem, jak se jednou vůz dostane do úvozu... Druhá cesta vedla vlevo, směrem ke skalám a už zkraje, kam jsem dohlédla, vypadala dost výmolovitě a samé nahoru a dolů - směr Brno a pokračování ve studiu. A tak jsem tam stála a koukala vlevo vpravo a pak jsem si sedla doprostřed té křižovatky a řekla si: "No do háje, tak dlouho jsem se stresovala, než tohle rozcestí přijde, tak teď, teď už se teda stresovat nebudu." Vytáhla jsem zlaťák, jak už to v příbězích o rozcestích bývá, a hodila.
Oním okamžikem, kdy se mince točí ve vzduchu a nejdříve stoupá a potom padá zpátky na mou dlaň, byly samozřejmě přijímačky. Proč samozřejmě? Proč, když jsem do Brna moc chtěla a slibovala si, jak se na ně budu celý rok poctivě připravovat? Zajímavá otázka, zkrátka rok s deadlinem až v dalekém červnu, se tak nějak udál rychleji, než by člověk čekal. A náhle tu máme poslední měsíc a i ten se nějak smrskl spíše do jednoho týdne, kdy jsem se snažila přečíst učivo bakalářského studia na 700 stranách. Hmm, 100 stran denně, dobře já! Perfektní plán.
Sedím v aule Masarykovy univerzity v Brně a nadávám si tiše, pro sebe, jaký jsem pako. Zároveň ale vím, že není neštěstí, když se sem nedostanu, mám dvě nabídky na práci a navíc muže, kterému v případě úspěchu budu až nelidsky krutě daleko. Taky ale hlodá druhá myšička, která ví, že pokud odsud jednou odejdu s nepořízenou, už se sem nikdy nevrátím. Takže to jsem já na konci června 2017, v posluchárně, mezi stovkou dalších bakalářů, co více či méně zkoušejí štěstí.
Testy jsou rozdány, kostky jsou vrženy. Jsem klidná, žádný výsledek není špatný. Tahle myšlenka mi hodně pomáhá. Rychle projíždím všechny otázky. Kroužkuji ty, u kterých znám odpověď. Je to asi půlka. Což je málo. Znovu projíždím otázky. Kroužkuji ty, u kterých tuším. To je další čtvrtina. To by, za podmínky, že budou všechny správně, stačit mohlo. Vnitřně se směju, je jasné, že tam bude chyb dost. A tak vyplním odpovědní list těmito třemi čtvrtinami křížků. Co teď? Teď spoléhám na vůli Universa. Mince se točí a padá volným pádem zpět na dlaň. Hele, ty tam nahoře. Nevím, co se má stát. Zařiď to tak, ať to dopadne, jak má. (Ale ještě se nestalo, aby to nijak nedopadlo, že.) Stylem sportka doplňuji poslední čtvrtinu otázek a s poměrně lehkým srdcem odevzdávám. Mince dopadla, zavírám dlaň a bojím se ji otevřít, abych viděla výsledek.
Vsuvka: víte proč si lidi hází mincí? Je to ne proto, aby rozhodla za ně, ale aby si v okamžiku, kdy ji vyhodí do vzduchu uvědomili, co chtějí, aby padlo.
Pár dní na to se dozvídám, že jsem prošla. Následovala trocha euforie a pak hodně smutku.
Ale vlastně jsem původně chtěla psát spíš o tom jak se mám teď, po týdnu tady v Brně. Musím říct, že to fakt byla zatím jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy v životě udělala. Asi nejtěžší, no. Nepomohlo tomu moc ani to, že jsem celý první týden promarodila a tak se ani pořádně nemohla družit ve škole. Místo toho sama v polosklepním bytě, s myšlenkou, že jsem si nejspíš právě vyrvala zaživa srdce z těla. Jo, tohle je skutečnej důvod k tomu, bejt v opravdu mizernej náladě. Tma a odtržení, nepamatuju si, kdy jsem měla skutečnější důvod k depresi. A je mi jasný, že lidi, co jsem nechala na západě, to nemůžou vnímat s takovou intenzitou, jejich životy se zas tak moc nezměnily. Můj docela.
Ale nebudu dramatizovat, dneska poprvé vysvitlo sluníčko, už tu mám pár kamarádů a ačkoli mi fyzicky pořád není nejlíp, psychicky už jsem téměř na normálu. Nebude to lehký, ale tak to asi nikdo netvrdil. Ale už jsem jednou vyrazila po téhle cestě, tak asi stojí za to prozkoumat, jestli fakt nevede na nějaký zajímavý místa...
pondělí 15. května 2017
Průkopník bez lopaty po kolena v dehtu
Nezaměstnaná jsem od července loňského roku. Před mojí první návštěvou pracáku jsem se ptala rodičů, jakožto životem protřelých a znalých osob, jak to tam chodí. Nevěděli - protože tam nikdy nebyli. Tak jsem to vzala jako sondu. Jsem ráda průkopník. Vše nové je (alespoň pro mě) zpočátku zajímavé - asi tak dokud je to nové, že. Nutno říct, že na úřadu práce opravdu není o co stát, ani z objevitelského hlediska. Člověk zjistí, že je to na úřadech přesně takové, jaké si myslel, že to tam je. A že úřednice skutečně vypadají, tak jak si vždycky stereotypně myslel, že vypadají. A že se o jeho situaci starají asi tak, jako že je jim to úplně jedno. Nevím, jestli jsem ráda nebo nerada, že se moje domněnky potvrdily. Toliko k průkopnictví.
Po cca šesti měsících občasných návštěv, na kterých jsme řešily akorát bezvýchodnost mojí situace (brigáda nerovná se důvod k nezaměstnaní, intenzivní denní kurz němčiny bez statutu studenta taktéž), se mě paní úřednice rozhodla přesunout do jiné kanceláře. Jak říkala naše angličtinářka na gymplu - "každá změna k horšímu" - a tak jsem se obávala, jak to vlastně ještě může být horší. A bylo, ale jen v jistém smyslu: kancelář už byla skutečně místností a ne pouze přepážku, ke které přistoupí nepracant pod vyvolaným číslem - první pozitivum. Druhé: Za stolem neseděla brýlatá úřednice, ale mladý sympatický referent, který se - třetí pozitivum - skutečně zajímal o to, v jaké situaci se nacházím. Nevýhody: za prvé, musela jsem začít skutečně dělat, že si sháním práci. Za druhé: mezery mezi schůzkami se začaly velmi zkracovat. Dnes jsem tam byla po dvanácté, což je v průměru jedna schůzka na 14 dní.
Nicméně - docela dlouho se to dalo snášet. Hodně mi to totiž připomíná skautskou hru "Byrokracie". Při ní má člověk formulář a musí si oběhat spoustu razítek, aby dostal závěrečné povolení. Problém je ale ten, že úřady, které s papírem obíhá, mají různé otevírací doby, fronty a hlavně požadavky na jiná doplňující potvrzení a razítka. Každopádně musím uznat, že zpočátku mi hra "Nenech si vnutit práci, ale zároveň se nenech vyhodit z pracáku" přišla poměrně přijatelná - člověk totiž nesmí na pohovoru s doporučeným zaměstnavatelem danou práci odmítnout, ale musí to skoulet tak, jako že není vhodným kandidátem nebo že práci ze závažných důvodů nemůže přijmout. Pokud by byla totiž na Doporučence zaškrtnutá kolonka "uchazeč pracovní poměr odmítl", je zle a na půl roku máte s pracovním úřadem utrum (i když bez černého puntíku do budoucna).
Takže jsem obíhala různé firmy a zařízení a leckde měli pochopení a akorát mi papír orazili. Když už to vypadalo špatně, že budu muset jít na výběrové řízení nebo si sehnat potvrzení, že mě tam nechtějí, vpadla mi do toho týdne náhle střevní chřipka a potvrzení od doktorky to zachránilo.
A tak už bojuji pátý měsíc o placení zdravotního pojištění pracovním úřadem ale nutno říct, že poslední dobou už je to boj, který se těžko snáší. Jednak protože je tahle "hra" časově dost vytěžující a druhak...
Když vylezu z úřadu práce, padne na mě hrozná tíseň. Jako by to místo bylo prosáklé beznadějí a sebepohrdáním. Je jedno, jaký je den, jestli se mám jinak dobře nebo špatně, vlna tohohle pocitu mě vždycky za těma automatickýma šoupačkama venku úplně přemůže. Mozek je ochromen a ani tělo není příliš schopno fungovat. Poslední dobou dokonce musím při cestě zpátky chvíli vést kolo, zhruba až k Borkému parku, a vklidu se vydýchávat. Nicméně - to nepomáhá. Pocit zůstává, nejméně několik hodin. Ta budova určitě zažila tisíce a tisíce příběhů lidí a lze si domyslet, že nebyly pozitivně laděné. Věřím, že tam z každého člověka kousek té beznaděje ulpěl, jinak si tu sílu nedokážu vysvětlit. U mě je to pokaždé jako poslední kapka a pak se protrhne celá hráz všech mých nejistot a obav, které jsem jinak schopná během každodenního života celkem v pohodě přejít: zvládnu udělat přijímačky na magistra? Chci je udělat? Když je udělám, budu se muset na dva roky odstěhovat do Brna, sama od muže a od přátel a rodiny a naši do mě opět budou muset ládovat peníze, protože na školné mít nebudu. Jak to asi bude vypadat, jak často budu jezdit domů? Brno je daleko, dojíždět bude drahé, nebudu mít pak už ani peníze na rajzování po světě, kterých je už takhle málo... A co když se nedostanu? Pracovní místo sice jisté, ale chci tam opravdu zůstat a zakrnět? A chci pracovat v Plzni? Chci pracovat, když pak nebude už nikdy čas na nic?...
Myšlení zaplaví pomalu tekoucí zoufalství husté jako dehet a obalí všechny pozitivní skutečnosti do své černé hmoty. A ačkoli mě většinou o nic zásadního nejde, krom oběhnutí pár razítek, stejně ve mě každá návštěva rozhýbe tyhle temné vody. Tak děsivou a zvláštní má tenhle úřad moc. A nevím, zda to ostatní uchazeči o zaměstnání vnímají nebo ne, ale už jen tohle by pro mě byl důvod jít raději zkusit nějaký job, než snášet tyhle emocionální bouře.
Takže vzhůru do budoucnosti bez pracáku! Ono už to nějak bude - ještě se totiž nestalo, aby to nebylo nijak, že...
Po cca šesti měsících občasných návštěv, na kterých jsme řešily akorát bezvýchodnost mojí situace (brigáda nerovná se důvod k nezaměstnaní, intenzivní denní kurz němčiny bez statutu studenta taktéž), se mě paní úřednice rozhodla přesunout do jiné kanceláře. Jak říkala naše angličtinářka na gymplu - "každá změna k horšímu" - a tak jsem se obávala, jak to vlastně ještě může být horší. A bylo, ale jen v jistém smyslu: kancelář už byla skutečně místností a ne pouze přepážku, ke které přistoupí nepracant pod vyvolaným číslem - první pozitivum. Druhé: Za stolem neseděla brýlatá úřednice, ale mladý sympatický referent, který se - třetí pozitivum - skutečně zajímal o to, v jaké situaci se nacházím. Nevýhody: za prvé, musela jsem začít skutečně dělat, že si sháním práci. Za druhé: mezery mezi schůzkami se začaly velmi zkracovat. Dnes jsem tam byla po dvanácté, což je v průměru jedna schůzka na 14 dní.
Nicméně - docela dlouho se to dalo snášet. Hodně mi to totiž připomíná skautskou hru "Byrokracie". Při ní má člověk formulář a musí si oběhat spoustu razítek, aby dostal závěrečné povolení. Problém je ale ten, že úřady, které s papírem obíhá, mají různé otevírací doby, fronty a hlavně požadavky na jiná doplňující potvrzení a razítka. Každopádně musím uznat, že zpočátku mi hra "Nenech si vnutit práci, ale zároveň se nenech vyhodit z pracáku" přišla poměrně přijatelná - člověk totiž nesmí na pohovoru s doporučeným zaměstnavatelem danou práci odmítnout, ale musí to skoulet tak, jako že není vhodným kandidátem nebo že práci ze závažných důvodů nemůže přijmout. Pokud by byla totiž na Doporučence zaškrtnutá kolonka "uchazeč pracovní poměr odmítl", je zle a na půl roku máte s pracovním úřadem utrum (i když bez černého puntíku do budoucna).
Takže jsem obíhala různé firmy a zařízení a leckde měli pochopení a akorát mi papír orazili. Když už to vypadalo špatně, že budu muset jít na výběrové řízení nebo si sehnat potvrzení, že mě tam nechtějí, vpadla mi do toho týdne náhle střevní chřipka a potvrzení od doktorky to zachránilo.
A tak už bojuji pátý měsíc o placení zdravotního pojištění pracovním úřadem ale nutno říct, že poslední dobou už je to boj, který se těžko snáší. Jednak protože je tahle "hra" časově dost vytěžující a druhak...
Když vylezu z úřadu práce, padne na mě hrozná tíseň. Jako by to místo bylo prosáklé beznadějí a sebepohrdáním. Je jedno, jaký je den, jestli se mám jinak dobře nebo špatně, vlna tohohle pocitu mě vždycky za těma automatickýma šoupačkama venku úplně přemůže. Mozek je ochromen a ani tělo není příliš schopno fungovat. Poslední dobou dokonce musím při cestě zpátky chvíli vést kolo, zhruba až k Borkému parku, a vklidu se vydýchávat. Nicméně - to nepomáhá. Pocit zůstává, nejméně několik hodin. Ta budova určitě zažila tisíce a tisíce příběhů lidí a lze si domyslet, že nebyly pozitivně laděné. Věřím, že tam z každého člověka kousek té beznaděje ulpěl, jinak si tu sílu nedokážu vysvětlit. U mě je to pokaždé jako poslední kapka a pak se protrhne celá hráz všech mých nejistot a obav, které jsem jinak schopná během každodenního života celkem v pohodě přejít: zvládnu udělat přijímačky na magistra? Chci je udělat? Když je udělám, budu se muset na dva roky odstěhovat do Brna, sama od muže a od přátel a rodiny a naši do mě opět budou muset ládovat peníze, protože na školné mít nebudu. Jak to asi bude vypadat, jak často budu jezdit domů? Brno je daleko, dojíždět bude drahé, nebudu mít pak už ani peníze na rajzování po světě, kterých je už takhle málo... A co když se nedostanu? Pracovní místo sice jisté, ale chci tam opravdu zůstat a zakrnět? A chci pracovat v Plzni? Chci pracovat, když pak nebude už nikdy čas na nic?...
Myšlení zaplaví pomalu tekoucí zoufalství husté jako dehet a obalí všechny pozitivní skutečnosti do své černé hmoty. A ačkoli mě většinou o nic zásadního nejde, krom oběhnutí pár razítek, stejně ve mě každá návštěva rozhýbe tyhle temné vody. Tak děsivou a zvláštní má tenhle úřad moc. A nevím, zda to ostatní uchazeči o zaměstnání vnímají nebo ne, ale už jen tohle by pro mě byl důvod jít raději zkusit nějaký job, než snášet tyhle emocionální bouře.
Takže vzhůru do budoucnosti bez pracáku! Ono už to nějak bude - ještě se totiž nestalo, aby to nebylo nijak, že...
sobota 22. dubna 2017
Druhá kůže
divno po těle...
samota
jen jiná než dřív
je jako druhá kůže
chvilková, mohla bych ji
svléci
ale nechci
dnes večer ne
ještě by se k ní hodilo
červené sametové víno,
pomalu se vpíjející do jazyka
ale tohle lehké
koření smutku na chuť stačí
... jak dokonalá kombinace
až mám strach,
že ji budu zase chtít
volat častěji zpět,
jako tomu bývalo
samoto má věrná, známá,
sladká...
od tebe vím, co čekat,
tebe už nějakou chvíli znám
chybělas mi...
skoro jako bych místo
něčí nepřítomnosti
najednou opravdu pocítila
Tebe
pondělí 27. února 2017
pondělí 30. ledna 2017
Suma 2016
... kdyby vás náhodou zajímaly předchozí roky, sumírování vedu už od roku 2013 ( zde 2014 a 2015) ...
Vybrané aktivity:
Lezení: 41x (10x skála, stěna 7x venku a 17x uvnitř, boulder 1x venku a 6x uvnitř)
Běh: 28x, celkem naběháno 163.3km (5.8km/výběh)
Kolo: doba používání 11.4.-6.11.
Co se událo nového:
01/16 - new skill - keramický kurz v Horní Bříze
02/16 - první návštěva antických lázní s mými drahými ženami
03/16 - první zahraniční "procházka" na sněžnicích v Totes Gebirge
04/16 - první překážkový závod Predator Run
05/16 - poprvé po Plzni v párty tramvaji
06/16 - svatba mého drahého bratra!
06/16 - nový titul (a třeba ne poslední)
07/16 - nová role "nezaměstnané"
08/16 - nová zkušenost se sólo cestováním do zahraničí
09/16 - nový muž (doufám, že poslední)
10/16 - nová škola = nový jazyk ke šprechtění :D
10/16 - nová očistná metoda Šankhaprakšálana
11/16 - první jízda autem
12/16 - zvolení do nové skautské funkce
12/16 - první Vánoce mimo domov
Nově navštívená místa:
Ostrava, Amsterdam, Haag, Rotterdam, Antwerpy, Lovaň, Lucemburk, Trevír
Kultura:
Opravdu skautský ples, Koncert Blue Effect, Koncert Kieslowski, Skautský Perplex 3, Respekt Tour, balet Šípková Růženka, koncert Brutus, skautské Vyplutí, Slunce ve skle, Slavnosti jablek na Krasíkově, přednáška Arnošta Vašíčka, kino Dítě Bridget Jones, koncert Walda Gang a Alkehol, kino Příchozí, Skautský Perplex 4, Otevření Beer Factory, Přednáška Honzy Trávníčka, Caveman, Fantom Opery v Praze, vánoční trhy v Regensburku
... rozhodně lepší, než předchozí roky!
Rok 2016 v obrazech:
A jak rok dával, tak i bral, obral mě o oba mé drahé dědečky. Myslím na Vás! Ať je vám zem lehká.
Vybrané aktivity:
Lezení: 41x (10x skála, stěna 7x venku a 17x uvnitř, boulder 1x venku a 6x uvnitř)
Běh: 28x, celkem naběháno 163.3km (5.8km/výběh)
Kolo: doba používání 11.4.-6.11.
Co se událo nového:
01/16 - new skill - keramický kurz v Horní Bříze
02/16 - první návštěva antických lázní s mými drahými ženami
03/16 - první zahraniční "procházka" na sněžnicích v Totes Gebirge
04/16 - první překážkový závod Predator Run
05/16 - poprvé po Plzni v párty tramvaji
06/16 - svatba mého drahého bratra!
06/16 - nový titul (a třeba ne poslední)
07/16 - nová role "nezaměstnané"
08/16 - nová zkušenost se sólo cestováním do zahraničí
09/16 - nový muž (doufám, že poslední)
10/16 - nová škola = nový jazyk ke šprechtění :D
10/16 - nová očistná metoda Šankhaprakšálana
11/16 - první jízda autem
12/16 - zvolení do nové skautské funkce
12/16 - první Vánoce mimo domov
Nově navštívená místa:
Ostrava, Amsterdam, Haag, Rotterdam, Antwerpy, Lovaň, Lucemburk, Trevír
Kultura:
Opravdu skautský ples, Koncert Blue Effect, Koncert Kieslowski, Skautský Perplex 3, Respekt Tour, balet Šípková Růženka, koncert Brutus, skautské Vyplutí, Slunce ve skle, Slavnosti jablek na Krasíkově, přednáška Arnošta Vašíčka, kino Dítě Bridget Jones, koncert Walda Gang a Alkehol, kino Příchozí, Skautský Perplex 4, Otevření Beer Factory, Přednáška Honzy Trávníčka, Caveman, Fantom Opery v Praze, vánoční trhy v Regensburku
... rozhodně lepší, než předchozí roky!
Rok 2016 v obrazech:
 |
| Zimní táboření na jižní Šumavě |
 |
| Keramika |
 |
| Na sněžnicích v Totes Gebirge |
 |
| Za taji ruiny hotelu Nimrod |
 |
| Letní bouřka |
 |
| Letní ráno po párty :) |
 |
| Lezení na krušnohorských Strašidlech |
 |
| Holandsko |
 |
| S bratříčkem na kokořínských pískách |
 |
| Východ slunce před lezením na Žďáru |
 |
| DOD tuelu Ejpovice s drahým |
 |
| Ostrý východ Slunce |
 |
| Z Lucemburku výlet do Trevíru - Porta Nigra |
 |
| Počátky focení a stříbrský Urbex |
 |
| Listopadová Šumava se spaním na Poledníku |
 |
| Silvestr 2016 s mou polovičkou |
 |
| ... jo ahá ... :) |
A jak rok dával, tak i bral, obral mě o oba mé drahé dědečky. Myslím na Vás! Ať je vám zem lehká.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)