Přerod II. (4)

Předchozí části zde a zde.

Po nějaké době mě z mdlob probral jediný jiný zvuk, než jen nekonečné kvílení větru a šlehání ostrých krystalků ledu o tvář. Byl to něžný krásný zvuk a když jsem se snažil zjistit odkud přichází, zdálo se, že snad z mých vlastních útrob. Trochu mě to překvapilo. Trhnul jsem sebou a rozevřel křečovitě ztuhlé paže. Vyklouzla z pod nich černá kočka, hebká jako letní noc. Začalo se mi všechno pomalu vybavovat. Znovu jemně zamňoukala a pak do mě začala šťouchat čumákem. Zkusil jsem se pohnout, takhle mizerně už jsem se fakt dlouho necítil.

Pekelně dlouho jsme chodili ledovou pustinou. Vůbec jsem netušil, kde jsem, jestli je to jen v mojí hlavě, nebo jestli je to skutečný svět nebo jiný paralelní.

Lidské cítění pro mě bylo utrpení. Bolelo a pálilo mě všechno, nezvládal jsem to. Když se začalo stmívat, podlomily se mi kolena. Moje malá upírka žalostně kňourala, klesla vedle mě. Začal jsem usínat a věděl jsem, že to rozhodně není dobře. To byla jedna z mých posledních myšlenek, než mě začínaly zafoukávat závěje.

Už zase jsem se vznášel v temnotě. Beztvarý a bezejmený. No do háje, mam to ale pech.

Ani jsem se nebál, nic horšího, než sežrání a následné vyvržení Vlčí mordou mě už asi nečekalo. Pak jsem ji ucítil. Ne svou malou upírku. Bylo to, jako bych ve svých nejkrvežíznivějších letech ucítil mladého člověka. Ale tohle nebyla krev. To byla moc a moudrost. Žena. "Královno..." pomyslel jsem si, že bych tak asi řekl.

"Mm, pozoruhodné," zazvonil mi ve mě její "hlas". "Daruji Ti život, Emitrene. Zasloužíš si ho. Nevím, co jsi byl, když Tě vyvrhl a nevím, co budeš, až se teď probudíš. Ale lepší než nic. Padej."

Prostor se zase nepřátelsky zahoupal a já padal. Achjo. Mam to ale pech.

Malířka

Asi už bych měla být velká,

ale pořád jsem ta samá

malá hloupá holka

to osud netušil,

když rozdával mi karty,

že si to vyložím napůl jako velku výzvu

a napůl jako nekonečnou párty

a já znovu opakuju stejné chyby,

minulost i budoucnost

stále další „kdyby“

a když mi do klína padá hvězda

stejně nikdy neuvěřím,

že se mi to jen nezdá

jsem vděčná všemu a všem,

co mi otevíraj oči,

ikdyž pak málo chápou,

proč se často slané ke slunci či k zemi stočí

ale víc než pel smutných dnů

mne děsí, že zapomenu

...pročs lilie mi dal

a pak odešel

...proč jsi plakal

a pak odešel

...proč na harmoniku jsi mi hrál

a pak odešel

...proč pod okny jsem ti stála

a tys nepřišel

...proč šels se mnou nocí do rána

a paks' odešel

...pročs jeřába mi skládal

a pak ses odmlčel

...proč srdce jsi mi dal

a ani trochu strachy nekřičel

Ale já vám všem slibuju,

že neodejdu z tohoto světa

dobrovolně dřív, než pochopím,

že to, jak žiju,

je v každé chvíli smyslem

bez kontextu,

dokonalým pixelem abstraktního obrazu života

KDO JSEM

Jsem něco.

Jsem.

Jsem jednotka víry.

Jsem hráč

hraju o prožití života

chci cítit víc

chci být

chci vědět

Jsem touha

po dosažení dokonalosti

po nekonečném rozhledu

pochopení

Touha je dynamická.

Nekonečnost je nedosažitelná.

Úvaha na téma "kdo jsem" z velikonočního putování Nangá parbat 2011

Fantastické vzpomínky senzaika

Ráda se procházím touto čtvrtí města. Je plná ruin továren a domů, kdysi bývala honosnou periferní průmyslovou zónou. Miluji to ticho, co tu teď panuje. Žádné auto nebo elektromobily, žádné hulákající reklamy, stovky hučících lidí na ulicích, ale hlavně tu chybí ten charakteristický nikdy neutichající jekot nadzemních vlaků vznášejících se na magnetickém polštáři. Jekot, po kterém den nesnesitelně bolí hlava a další dva je na zvracení. Jisté vlnové frekvence, které my, senzaikové, nesnášíme. Ano, samozřejmě, že nevadí všem lidem, to by pak nadzemkou nikdo nejezdil. Ale pár vyvolených dětí, které jestě nemají úplně zdegenerované smysly, to pištění nenávidí.

Proto je mou oblíbenou čtvrtí tato. Bezpochyby, je to tu rájem bezdomovců. Většinou nejsou agresivní, ale pár z nich se vždycky najde. Proto tu nosím dlouhý kožený plášť s kapucí a výhružné ostny boxerů na obou pěstech. Téměř každou noc tu na ně dělá ochranná služba zátah, už se s pár hlídkami dost znám, vždycky mě varují, ať se tu nepotuluji, ale já se jim vždycky jen vysměju, protože vidím do těch jejich malých prázdných hlav. Jeden z nich, takový mladý a pohledný ochrankář už mě dokonce pozval na drink. Sice na druhou stranu města, ale začínám uvažovat o tom, že svolím. Přece jen, není až zas tak zábavné toulat se tu sama. Smutek ze smrti rodičů od velké havárie už vybledl, doma jen mladší bráška, postižený nesmyslnou touhou najít smysl všeho, co se kolem nás děje...

Dnes je nádherně. Naprosté jasno, nebe je temně indigové a blyští se na něm hvězdy, dokonce srpek měsíce shlíží na to, co z nás zbylo. Jsem z toho zmatená, je nezvyklé nemít neustálý přehled o čase, který je obvykle promítán na příkrov mraků, součást denní rutiny. A chybí i ty ohyzdné zářící reklamy. Perfektní.

Dostala jsem chuť podívat se na město odněkud shora. Popoběhla jsem ulicí, přeskočila pár trubek a převrácených laviček a skrz nejbližší budovu vyšplhala na chatrné zbytky střech. Ovanul mě svěží vítr, nadul plášť. Těšila jsem se na třpytící se záři města, na jeho vzdálený hukot, na útržky směšných myšlenek, vznášející se nad ním. Takhle z dálky bylo vlastně krásné.

Stála jsem na okraji a dívala se na černočernou díru v zemi. Ohromný kráter místo hlučného centra, prázdný jak jizva v srdci. Němá ústa otevřená k nebesům. Ach. Paměť je vrtkavá jako mladá jankovitá kobyla. Co bylo, není. Má fantazie tu díru nezakryje. Je načase jít zpátky a spánkem na chvíli zapomenout. Ano. Musím se vrátit. Ulehnout mezi své bratry bez domova.

Lev a laň

to ta

nevyřčená něha

mezi námi, jako když

lev k lani si lehá

napětí

jiskřící ostrou tmou

tušíc a jen po paměti

bojující ticho, dech

vzdech, prach

půlnoc a kouř

pod rukou nic jen vlasy nadosah

vždycky stačil jen pohled

to ta

nevyřčená něha a napětí

ale kdo je laň a kde

Ty?

Not THAT good.

Jealous. Angry.

... Better.

Deziluze.

Jan Skácel, Krátký popis léta

Požáry Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje
zelená duše vína doutná na vinicích
krvácí vlčí máky v obilí

Přichází tma
a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá

William Blake

Tiger! Tiger! burning bright

In the forests of the night,

What immortal hand or eye

Could frame thy fearful symmetry?

In what distant deeps or skies

Burnt the fire of thine eyes?

On what wings dare he aspire?

What the hand dare seize the fire?

And what shoulder, and what art,

Could twist the sinews of thy heart?

And when thy heart began to beat,

What dread hand? and what dread feet?

What the hammer? what the chain?

In what furnace was thy brain?

What the anvil? what dread grasp

Dare its deadly terrors clasp?

When the stars threw down their spears,

And watered heaven with their tears,

Did he smile his work to see?

Did he who made the Lamb make thee?

Tiger! Tiger! burning bright

In the forests of the night,

What immortal hand or eye

Dare frame thy fearful symmetry?

Pístovský ostroh

Duha v souhvězdí hada,

kde každá druhá hvězda padá

Po nocích divné snění,

až v poledne jeho odeznění

Výhled na zelená luka

a chuť deště až srdce puká

Vzpomínky na chvíle, co se teprv stanou,

znám je a nemám na vybranou

Devil in church, Kristianstad, South Sweden

Vřetenuška

Vřetenuška obecná / tužebníková

Zygaena filipendulae

Denní motýl, žlázami za hlavou vylučuje jedovatý sekret, který obsahuje kyanovodík a histamin.

Vřetenuška na chrastavci rolním.

Zachyceno blízko Dřevčic na Kokořínsku.

Araneus alsine (Křižák načervenalý)

Dle prof. RNDr. Miroslava Papáčka, CSc. z PF JU se vyskytuje v celé střední Evropě, ale velmi řídce. Obývá neovlivněné vlhké oblasti, zejména louky a okraje rašelinišť. V Německu a Rakousku je tento druh ohrožený. Na kořist číhá vždy u sítě v kornoutu svinutého z listu.

Foto pořízeno na táboře Kalahari 2011 v Roklici na Kokořínsku.

Pavouk objeven našimi rovery.

Děkuji autorům stránky http://www.ekokurz.wz.cz, díky níž jsem získala o tomto zviřátku alespoň nějakou informaci, a vlastně jedinou, kterou se mi povedlo vůbec v těch internetech sehnat, selhala i anglická teta Wiki...

Stav zrodu

Červánky

To tehdy, když půl dne zapadalo slunce

a tys měl dlaně pořezané od trávy

bylo mi smutno

že už nebudu malá

a bezstarostná

a bezelstná

že budu už jen

bezzubá

sípající stařena

a na svá stará kolena

tě stejně nepřestanu milovat

my nechtěli jsme ani na chvíli litovat

a taky jsme to nedělali

když jsme tak vedle sebe umírali

a bylo nám hej

to slunce tehdy

půl dne zapadalo pro nás

a pro tvé pořezané dlaně

jak upadls, když pokoušel ses klanět

nádherným červánkům

bolely nás z toho oči

a tma nás pak oslepila

ne, tma

věděli jsme přece, že něco končí

Principium

Una empachosa y mucha verdadera...

Noc, ticho, klid...

Vůně hvězd a vína,

k tomu něžně mandolína

Mimo prostor a čas, mimo lid,

bych si přála chvíli být.

Cesta z Mefista

Noci užito do syta

s hudbou tepající v útrobách

ni kapka svědomí prolita

Ulehnout bez přání vstát

bolest svítání škube tělem

nad svou nízkostí střízlivi klejem

A pak do vlasů se vpletla

s trochou ranního světla

ta myšlenka...

Dynamic life

Jak roztančená káča na hraně stolu

balancuju a radši nedívám se dolů

Bojím se nepoznané závratě

že přitáhne mi železné opratě

Zastavím se a spadnu z útesu

až váhu na svém hřbetě nesnesu

a nebudu křičet

... umřu bez hlesu

My

my, co polykáme hvězdy místo

prášků na spaní

my, co s pláčem si k sobě leháme

malí trýznitelé

my, co plníme hlínou naše plíce

uvězněni

hledáme v ďáblu spasitele

Medvídci

Ze svahů bolestných rán

padá lavina

a ty vedle mne nepoznán

s rety od vína

Matrix girl

Ve vteřině

déšť padá na zem

cestou míjí tvoje rty

o boty se tříští do perleti

já pod hladinou ticha bez dechu

zatínám v bolesti

prsty do mechu

Splněný sen

...Jen se chlubím, kdo by o téhle knížečce ještě nevěděl :) udělala jsem si radost a nechala ji vyrobit rodině k Vánocům. Je v ní 32 (dle mého subjektivního názoru) mých nejlepších či nejoblíbenějších básniček z let 2006 až 2010 a kdo by si ji chtěl prolistovat, je to samozřejmě možné :) Je ovšem pravdou, že pravidelní čtenáři mého blogu jen stěží budou hledat nějaké nové verše.

Možná bych si dnes přála...

Splynout se stíny

být nic

být někdo jiný

Roztát se zimou

ztratit klíč

pohřbít se hlínou

být sfouknutou svící

utéct pryč

slza schnoucí na líci

zapomenout strach

obrátit se v prach

Nepokoje

Být před sebou o krok napřed

nezešílet

mít kontrolu ve své hlavě

Krutě potlačovat každé povstání

není těžké,

vždyť mě nikdo nebrání

Ale vlastně

není snadné

jsem to já, kdo mým věžňům vládne

a bude to moje hlava,

která padne

Jsme šťastni

Život splaven, zadýchán

splývá znaven na zádech,

kde nesl těžké osudy.

Pramen vyschl,

zapomenut,

v bílé mlze obyčejnství.

Co z nás zbylo?

Bože? Lásko? Duše?

Křehkost shozená z útesu.

Sníh pod letním sluncem.

Ale jsme šťastni.