Vodní svět

Občas jsem tak hrozně ztracená ve svém životě, že už to snad ani víc nejde. Tak ztracená, že se mi chce udělat nějakou šílenost a doufat, že se tím najdu. Won't help and I know it...

Po probuzení mi buší srdce, jako bych právě zapomněla navždy něco nesmírně cenného.
Žiju ve vodním světě. Prší tu a málo se tu tančí valčík. Málo se cení smíchu a dokonalosti vesmíru.

Co udělám, až jednou otevřu oči? Přijmu svou roli?
Nebo budu doufat, že najdu někoho, s kým se bude přijímat snáze? - Ano. Už doufám, vlastně. Strašně doufám, že se mi podaří najít někoho, kdo mi tu pomůže žít.

Brugge

Čekání na radost

Tenké pramínky vlasů ve studeném větru
šála a houfy holubů ze střechy na střechu
můj podzim, kdy čekám na radost z prvních tajících vloček
má fyziologická melancholie
užívání si tesku, souznící s holými stromy
mé probouzející a usínající bolesti

... můj podzim, kdy čekám na radost.

Jubilee Street

Je to jedna z písní, kterou musíte poslouchat pořád dokola. Nebo aspoň já musím.
Je to jedna z těch, co jakoby říkaly mnohem mnohem víc, než říkají textem. Jako by tam za tou zvukovou stopou byla ještě jedna, nebo možná celé pozadí, příběh, sdělení...
Jako by hladila po duši a přitom odpovídala na všechny moje otázky.



Podělil se o ni se mnou jeden člověk, který je dost možná jako ta písnička...

Terapie prací

Výroba křížal při slunečném nedělním odpoledni. Sice se na jeden plech vejdou tak dvě pokrájená jablka, ale o to je výsledek chutnější. Btw. to, že se špatně dělaj v plynový troubě je kec :)

(Mo)mentálně neúspěšná archeoložka

Barevné listí padá na chodníky a vrství se. Občasným studeným deštěm tleje a voní, když po něm šlapu. Červená kytice javorových lupenů uschla ve váze na stole, už 14 dní jsem ji nevyměnila. Omlouvám to tím, že když leží ve vlhké trávě, jejich podzimní duhová krása vydrží déle a potěší více očí. Jenže ne moje. Letošní podzim nevnímám zdaleka tak intenzivně, jako ten loňský. Bloumám městem, nechávám se skrápět ledovými kapkami a doufám, že mě probudí. Ale neděje se to. Už několik týdnů mám pocit, že mě a okolní svět dělí dvoumetrová clona vody, všechno je tlumené, nic ke mně pořádně nedoléhá. Zapomínám, co je za den, zamotaná ve svých myšlenkových procesech. Unavená po odpoledních usínám a probouzím se zmatená z podivných snů.
Nemůžu se srovnat se základní pravdou, že nemám šanci nalézt nějaký převratný a zásadní důvod, proč existuju. Jako archeolog pořád dokola zoufale převracím hroudy hlíny na metru čtverečním, ve kterém jsem se rozhodla hledat, a nedokážu se smířit s tím, že na tomhle kousku země není nic zvláštního až k samému jádru planety. Nic zvláštního, až na tu neuvěřitelnou nádheru samotné podstaty toho, že něco jako hlína existuje. Tenhle úhel vnímání většinou zvládám, ale ne teď. V posledních týdnech se nemůžu odtrhnout od roviny nadhledu, ze které vidím akorát to, že je nesmírně nefér, že neumím přestat přemýšlet nad tím, co tu dělám. A to mě činí víceméně nešťastnou. Ne šťastnou. Vytáčí mne, jak se lidé chovají, co dělají, že nevytváří nic skutečného, nic důležitého, že mají podivné žebříčky hodnot. Přitom se chovám většinou stejně. Nechávám se apaticky unášet touhle společností, mé tělo nese dav, ačkoli myšlenky jsou daleko, zaseknuty ve smyčce. A nevidím cestu ven a mezi prsty mi uniká podzim, který jsem tak milovala. Nevidím cíl, nemám motivaci, ale hledím příliš daleko a zašlapávám zeleno žluto červenou mozaiku, aniž by mne poznamenala a donutila si vzpomenout.
Pořád dokola, možná už několik let, si kladu otázku, jestli nebude snadnější se podvolit. Plynout s proudem, prožít nalinkovaný život, nepřemýšlet. Ale sama už několik let znám odpověď. Bude to snadnější. Jenže já nerada volím snadné cesty, příliš připomínají past, do které se mohu chytit a už se nikdy nevyvléknout. Přesto si tuhle otázku nepřestávám pokládat, hlavně ve chvílích, kdy vidím kolem sebe spoustu šťastných lidí. Jsem opravdu nespokojená jen kvůli tomu, že o věcech přemýšlím? Že hledám jejich smysl, důvod, cíl? Že se snažím dát jim hloubku? To tohle opravdu většina lidí nedělá? A o čem tedy přemýšlí, když chodí ulicemi? Když jsou ve škole nebo v práci, když vaří večeři, když pijí víno? Zajímalo by mne, jestli také vidí proměňující se stromy, jestli cítí vůni tlejícího listí. Jestli sledují východ slunce a žasnou. Jestli si také pokaždé, když se sprchují horkou vodou, vzpomenou na to, jaký mají luxus. Jestli mají rádi vůni brambor. Jestli obdivují dokonalost přírody. Jestli by v nějakém prchavém drobném okamžiku taky mohli mít pocit, že jediné, co je tu drží, je právě strach z plýtvání touto bezmeznou dokonalostí. Kterou dokážeme ničit jen my, lidé.
Nepřechází to. Moje zamlžené oči nevidí, jsem schoulená v záhybech vzpomínek, fantazií a utopií ve své hlavě. Když ke mě dolehne vzácně nějaká absurdní člověčí věta, nedokážu než se křivě pousmát.
Vím, že se to změní, že dřív nebo později mě něco probere z téhle přemýšlecí letargie, že možná sama sebe nakonec vyburcuji z téhle ztuhlosti. Ano, určitě. Musím to být já - kdo jiný? Stejně jako nakonec mě samotnou přestane bavit být nešťastná - a pak třeba i celou tuhle nálož přemýšlení dokážu unést a přetvořit v něco pozitivního, skutečného a hlubokého.

Kavárenský začátek podzimu

nikdo neřekl, že to bude snadné
občas je
třeba když prší studeně a vítr žene listí ulicí
to je život
kavárny a za oknem svět
ignorace.
jsem tu, usměj se, já si udělám čárku do bloku
a pak si nakreslím Tvůj profil.
jsem malá nejistá holka
ztracená v naší společnosti
society, you're crazy breed...
ale musíš mě mít rád takovou.
kavárny
venku prší a proti prázdná židle
není mi smutno?
nikdo neřekl, že to bude snadné.

Stav nula

Vnímám, vážně. Ačkoli tak asi nevypadám. Jen bych nedokázala adekvátně reagovat. Neměla bych sílu tvářit se tak, jak je očekáváno. A tak jsem se na chvíli zabarikádovala ve své hlavě.
Ale je to zvláštní stav. Překvapivě to nebolí. Jen jako by mi něco hodně pomalu docházelo. Jako bych potřebovala extra čas na úklid, srovnání si událostí posledního měsíce. ... Kolik se toho za tak krátkou dobu dokáže stát. Asi je na každém, jak se věcmi nechá ovlivnit. Docela jsem si věřila, že to zvládám hravě, ale tenhle stav je varovnou kontrolkou. Ona ale určitě brzy přestane blikat, až se vyrovnám s několika zklamáními, až si upravím názor na některé lidi, až překousnu některé skutečnosti. Pak se snad začnu zase chovat normálně a budu oceňovat dokonalé okamžiky, které mi za posledních pár dní klouzaly mezi prsty.

Noční pozorování tramvají, dokonalý gin fizz, měsíc v okně, snídaně do postele. 
Káva v kelímku se srdíčkem, prosluněné pivo na nábřeží. Zpoždění vlaku, ruch nádraží.
Příprava pokrmů s čerstvými bylinkami. 
Masáž, palačinky s mojitem k obědosnídani, památné fotky na nové lavičce na zahradě.
Bazén jen pro sebe, překonání se jen tak pro radost, vířivka, akorát horká pára
Tíha batohu na zádech a šlapky tlačící skrz příliš tenké podrážky do chodidel. 
Paprsky zapadajícího slunce skrz bukové listí a hrající si veverky. Tužka a prázdný papír. Lenost rovnat si myšlenky a tvořit.
Vůně vína a chuť, která vždy vykouzlí moravský sklípek. 
Film s dobrým koncem. 
Všichni ti skvělí lidé, které mohu znát či poznávat, kteří pro pochopení a objetí nejdou daleko. 

... A sametová samota. Dnes večer je v ní útulně a neskutečně příjemně.

První a poslední my

přes noc pod duchnou
rozpustím se v tvých rukách
a do rána ztratím obrysy
a možná zapomenu
kdo jsem

budu pak mlčet
a poslouchat
vzpomínat kdy je teď a kde skutečnost
a kdo jsi ty mi s překvapením potichu dojde
až když promluvíš

co máme je nic a plány a spoustu času
a já ho marním strachem
kdy se probudím v pasti
celý je to těžší
než jsem čekala

Vzory, struktury, synkretismus a zatajený dech

Ještě před nějakou - blíže neurčenou - dobou jsem pátrala po smyslu života. Jako spousta jiných lidí. Samozřejmě otázka je, nakolik se jím ti, co to tvrdí, opravdu zabývají. A na kolik je to jen drsná, nebo spíš už omletá, průpovídka, dramatická póza. O smyslu života jsem se napřemýšlela asi dost. Nikdy příliš hluboce, protože jsem pro to zřejmě sama sobě odmítala otevřít větší myšlenkové kapacity. Asi to bylo dobře. Svoje "bádání" jsem pro sebe uzavřela s tím, že smysl života je neuchopitelný a nadrozměrný a mně není dáno ho nikterak zachytit.
Myslím, že nejsem zdaleka ojedinělá v tom, že mě přepadají stavy, kdy chci "vědět víc" a "vidět dál". Často mívám pocit, že všechno, co si přejeme znát, je nám servírováno na stříbrném podnose, jen my jsme se zapomněli tímhle způsobem (směrem?) dívat. A tak jsem začala zase hledat a přemýšlet a inspirovat se. Jak jsem psala už v článku o buddhismu, sice je velké nebezpečí, že mne to ovlivní a zahubí ryze mé myšlenky, ale nepodlehnout lákadlu sepsaných stovky či tisíce let starých myšlenek je příliš těžké. Ano, sice se jako první v mé knihovně objevila jména Junga a Nietzscheho, ale přes jejich velké a zajímavé nápady mi to nepřineslo kýžené uspokojení. Proto jsem začala znovu, od samých základů - myšlenek starých tak, že nikdo nemůže ani hádat, kdo je první zachytil a které jsou pro miliardy lidí stále platné a zásadní a neumí si bez nich život, svět ani vesmír představit. Zatím jsem se od buddhismu samotného plynule přesunula k židovství díky knize Židovská dharma, kterou napsala Brenda Shoshanna, židovka, která už jako velmi mladá tíhla k zen-buddhismu a celý svůj život hledala cestu, jak tyto dvě vyznání spojit. V knize pak dokazuje, že ačkoli se zdají být často protichůdná, jsou nakonec velmi podobná, jen jinými slovy popisují totéž. A to mi skvěle hraje do karet, do mého myšlenkového konceptu toho, že původní základní idea všech náboženství, směrů uvažování a všeho chodu světa je jedna. Spousta myšlenek buddhismu i židovství je skvělá a zvyky smysluplné, ale jsem moc zbabělá na to, abych se k jedněm z nich hlásila. Příliš se bojím, že bych ztratila svou touženou objektivitu, kdybych pojala za své jejich zákony. Ačkoli je to opět lákavé, řídit se podle jasně daných pravidel...
Kdyby se mě někdo zeptal, co tam mezi řádky hledám, myslím, že hledám ta pravidla. Že hledám řád světa, vzory, podle kterých se věci dějí. Že to je to, co nahradilo moje hledání smyslu života. A jsou chvíle, kdy musím náhle přestat číst, kdy se mi zatají dech nebo musím zavřít oči. Někdy z překvapení, jindy ze strachu. To když najdu záblesk toho, co hledám.

Můj oblíbený základní kámen zenové stezky :)

Putování "z lágru do lágru" obrazem

Výmluva

Ano, zanedbávám to tu, já vím. Kolikrát už jsem se chtěla pustit do psaní o tom, jak jsem se měla na letošním puťáku, nebo o fascinujících myšlenkách nových knížek, které teď čtu. Ale vždycky, když jsem otevřela blogger, nedalo mi to a sklouzla jsem ke své nové hračce - blogu o cestování po Japonsku.
Před třemi roky jsem byla jako člen mezinárodního servisního týmu na celosvětovém skautském jamboree v jižním Švédsku. A bylo to tak dokonalé, že jsem ještě dlouho po jeho skončení neměla vůbec náladu o tom psát na blog. Takže se tu o něm nedočtete. Nicméně moje nadšení přetrvalo a já jsem zase zahrabala prstíčkem, že bych chtěla i na další celosvětové jamboree - které bude příští rok v létě v Japonsku. A právě tento cestovatelský blog o Japonsku je mou prací pro český kontingent (či spíš jen pro jeho dospělou část, která jede na jamboree nejen pracovat, ale také cestovat).

Tak se kochněte taky :)
http://cestovani-japonsko.blogspot.cz/

... IV.

nemůžu si vzpomenout
co tady ještě dělám

hlava stávkuje
ač je bdělá

sešla jsem z cesty
a ztratila se

na spálených chodidlech
strnulá v čase

... přešlapuji
na rozcestích

... III.

Včera v noci jsem se pokoušela
přikrýt hvězdami a lahví vína
byla mi hrozná zima
ale aspoň jsem měla pocit
že usínam mezi svýma

zamotaná ve smyčkách reality
dovolávám se 
a slibuju mým svatým
kteří mlčí a posílají znamení
která neumím číst

Můj největší poklad

Uvědomila jsem si, že už píšu básničky 10 let.
Vlastně bych mohla přičíst ještě 4 roky, ale řekněme, že ranou školní tvorbu nepočítám.
Trochu jsem si v tom zas udělala pořádek a spočetla to. Vyšlo mi číslo 200+. Člověka to najednou nějak dostane, když se na to může kouknout s odstupem. 10 let. 230 básní.
Jak jsou tam pěkně vyskládané :)

Asi nejvíc mě pobavila skutečnost, že úroveň se vlastně příliš nemění. Kdybych vytáhla nějakou zaprášenou archivní z roku 2004 a vydala ji za novou, myslím, že by to nikdo nepoznal.
Asi bych si to měla nechat všechno vytisknout, než mi vyhoří počítač...

Karibik

... II.

Občas se bojím jít spát

asi bych chtěla zastavit čas
pozdržet v dlaních ještě chvíli den
a
nenechat si tě zdát

TiraMísa

Souhra náhod tomu chtěla, abych si oprášila výrobu tiramisu - neboli TiraMísy, jak mu od jedné z prvních tuplovaných oslav říkáme (je ho spousta a dlabe se z mísy a skvěle ho umí vyrobit Tkaj :).
Ta koincidence spočívala v tom, že jsem včera zahlédla u nás v Normě zlevněné cukrářské piškoty. Dnes jsem začala přemýšlet, co vyrobím na zítřejší oslavu Vódi a Šáti. A myšlenky opět zavadily o piškoty. Vyslovila jsem myšlenku nahlas před svou kamarádkou a ta pohotově odvětila, že v Lidlu mají zlevněné mascarpone. Doteď jsem dělala tiramisu pěkně po česku, z pomazánkového másla. A tak jsem se rozhodla ho trochu poitalštět. A před necelou půl hodinou vzniklo a má se k světu. A ze skromné ochutnávky musím říct, že rozdíl je zatraceně znát.

Tiramisu jsem dělala do zaklapávací dortové formy a úplně přesně mi na něj stačily tyto ingredience:

2x 250g mascarpone
2x vejce
1x 200g cukrářských piškotů
pár lžic moučkového cukru
pár lžiček rumu
kafe
holandské kakao navrch






Vyšlehané žloutky s cukrem se přidají do mascarpone a pak se opatrně zamíchá sníh. Toť celé.
Piškoty prolévám kafem s rumem, s tím rumem se to nesmí přehnat (bohužel nefunguje to tak, že čím víc rumu, tím lepší :)).

A zde je výsledek, který byl velmi chutný. S tiramisu z pomazánkových másel se to vážně nedá srovnávat... :)

...

Nenávidím to, že se musím vracet domů,
ale čím dřív se vrátím
tím dřív zapomenu

Svěřím to blogu... a Vám

Víte co? Připadám si poslední dobou nějaká divná. A ani se mi tohle nechce psát, natož publikovat. Ale mám nutkání svůj aktuální stav zachytit, ačkoli se to pravděpodobně stejně nepovede.

Rozčiluje mě, že se nemůžu zbavit denního snění, pořád mi ulítávaj myšlenky a často dost nesmyslně daleko. Nemůžu si pomoct a občas přemýšlet nad tím, čím to je. Jestli teď v mém životě chybí skutečné podněty, které by byly schopné mě zabavit a udržet v přítomnosti. Ne, že by to bylo nepříjemné, já moc ráda sním s otevřenýma očima. Jenže pak mám výčitky, že mi utíká to „tady a teď“, což mi z přesvědčení přijde trestuhodné.

Občas se s tím snažím něco dělat, rozdmýchávat staré a nedořešené věci, nečekat, až se něco stane. Vytáčí mě, že sama sebe nutím být iniciativní, pořád někoho tahat na víno, ven, pošťuchovat, psát, volat. Ale když já nic, tak nikdo taky nic a mě je pak smutno. A to já jsem radši vytočená, než smutná, hehe.

Vedu teď se sebou malou válku, jak tomu říkám. Je moc klid a já přemýšlím, co dál. Jsem příliš spokojená a moc usazená, blízko není nic znepokojujícího, žádná případná rýpání v žaludku. Možná trochu doufám, že je to ticho před bouří, ale na to je moc čistý vzduch. Všechno je tak, jak má být, žádné vlny, život není vzhůru nohama a to mě nebaví.

Asi se začnu dovolávat někam nahoru, abys tam s tím někdo něco udělal. A pak zas budu litovat, známe. Prozatím, než se začne něco dít, věnuji volný čas studiu. Nemyslím školu, spíš život, lidi a universum, to se dá studovat pořád. A až se něco stane, třeba se zas svěřím blogu. A Vám.

Průtrž

Těžké provazce deště
Ještě, ještě!
Smývají z rukou hlínu
A vinu
Buší do týla

Co všechno jsem chtěla
Pohřbívám hluboko
Nechám si jen
surovost žití
Neoddám se bolesti
Má duše je silná
a širá a nemá strach

Blíž k Zemi

Místo abych se přidala ke spolužákům, co šli do hospody, jela jsem na kole domů. Delší klidnější trasou, kolem rybníků. Začalo pršet a mně se to líbilo. Měla jsem radost, že přišlo trochu vláhy pro vyprahlou zemi. Občas mě minulo auto a já jsem měla dojem, že mě všichni ti řidiči hrozně litují, že jedu na kole a moknu. Já jsem se ale přistihla, že lituju je, protože sedí zavření v autě a necítí, jak nádherně ten déšť voní a chutná.
Když jsem byla dost mokrá na to, aby už nemělo smysl spěchat, zastavila jsem se u březového hájku a natrhala plný pytel kopřiv na čaj (který je naprosto famózní!).
Zbytek cesty domů jsem sledovala odkvétající stromy. Vzpomínala jsem na loňské jaro, kdy jako bych snad poprvé v životě doopravdy sledovala zázrak proměny pupenů v listy a kdy jsem naprosto uhranutě hltala tu nenapodobitelnou zeleň, kterou pak v jiné roční období už na stromech neuvidíte. A letos jsem zašla ještě o krok před a poprvé si všimla, jak úžasně některé stromy kvetou. Nemluvím o třešních, ale třeba o javorech. Kvetou zeleně, takže je to v té záplavě snadno přehlédnutelné. Jenže jakmile jsem si jich všimla, už nešlo odtrhnout pohled.
Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, ryzím dětským způsobem. Když jsem se pozorně zaposlouchala, slýchávala jsem tlukot Země. Přišlo mi to neobyčejné. Jako bych jen já měla ten dar, hýčkala jsem si to spojení a nikdy o tom nikomu neřekla. Pak jsem ale tuhle zvláštní schopnost ztratila, když jsem začala příliš hledět do sebe a z lásky k přírodě se stala spíše póza.
Chci ho zase slyšet. Ten krásný tlukot, spojení se Zemí. Chci to víc, než cokoli jiného a víc než kdy dřív. A pomalu si začínám myslet, že bych si to zas po letech mohla zasloužit.

Třídenní půst č.2: Report přímo z terénu.

Hrozně jsem se na něj těšila, beze srandy. Už je to přece jen skoro dva roky, co jsem držela ten první. A teď to jaro a s ním jisté nutkání se po zimě pročistit. Takže jsem se v neděli rozhodla, v pondělí dala odlehčovací stravu a už to jede naplno. Nějaké kecy o výhodách a dalších věcech kolem půstů jsem psala v minulém článku, komu je libo, ať se začte. Následuje průběžně aktualizovaný report.

Den první.
Přípravu jsem nepodcenila, hlad nemám. Tentokrát ani žádné kručení v žaludku. Zatím žádná slabost i přes dopravu do školy kolmo. Mírný tlak v hlavě, těžko říct, jak moc velká souvislost tam je.
Ale chutě, ty jo, ty by byly. Obzvlášť když na člověka najednou jídlo čumí úplně odevšaď. A to jsou prosím teprve 3 odpoledne.
Stále lehká bolest hlavy. Zkoušela jsem to zaspat, ale zdálo se mi o tom, že jsem zapomněla, že nejím a zrovna žvýkám strašně dobrou čokoládu. Pomalu začíná souboj vůle.
Tak jo, tomuhle se říká mučení. Dostali jsme od švagrové domácí máslo. A já si ho budu muset nechat až na pátek. Prej je fakt dobrý. Achjo. :D
Jinak se obávám, že jsem to dneska trochu přehnala s aktivitou. Dvakrát do města na kole a zpátky a ve škole cvičení na didaktice a večer jóga. No, uvidíme zítra. Snad to bude v pohodě.

Den druhý.
Hlad nikde. Pořádně jsem se vyspala, čímž jsem se zbavila i bolesti hlavy. Nemohla jsem usnout, protože mi docela bušilo srdce a jak nemám nic moc v břiše, tak byla krásně cítit i břišní aorta. To je pak jak koncert, co nejde vypnout.
Do školy jsem radši jela trolejbusem a je fakt, že i po té jedné zastávce pěšky lýtka docela protestovala.
Pět odpoledne. Pořád se dá. Už mám půlku za sebou, yes! I když, jak se říká, člověk by to neměl chtít mít za sebou, ale prožívat si přítomnou chvíli. Myslet na to, jak se mu to tam všechno krásně čistí a regeneruje a mít z toho patřičnou radost.

Den třetí.
Pohoda. Nejlepší den. Pocit dokonalé lehkosti. Musím se dostat k delšímu půstu, protože takhle si to člověk "oddře" a pak hned končí. Jediný problém jsou křeče v lýtkách po delší chůzi a schodech dolů. Jinak absolutně nic. Už ani chutě mě nijak nehoní, jako po minulém půstu se mi ani zítra nechce začít jíst.
Teď je nejdůležitější si dobře naplánovat zítřejší návratovku. Něco jsem po internetech četla, radí vařenou zeleninu, ale moc si nedokážu představit, že bych ji do sebe po ránu natlačila. Takže nakoupím nějaký jogurt a rohlík a uvidíme, co do sebe ráno dostanu, na co bude chuť.

Návratovka byla dobře odhadnutá. Rohlík máčený v teplém mléce s medem mi sednul jako ulitý. Pořád jsem měla v hlavě nějakou varovnou kontrolku, že bych měla doplnit to, o co jsem během těch tří dní přišla. Ovšem sobotní oběd, který jsem málem vrhla, když jsem se do sebe pokusila natlačit víc než obvykle, mě o tom nepřesvědčil. Je pondělí a pořád se cítím výborně a lehce.

Úryvek z foodblogu II.: Dýňové hody

Náš byt se opět stal útočištěm gastro-happeningu, tentokrát s máslovými dýněmi v hlavní roli. Na pořadu večera byla polévka, lasagne a moučník. Všechno se skvěle vyvedlo, jen... to všechno chutnalo... dýňově. Překvapivě :D

Fotodokumentace:

Hlavně tihle dva za to můžou

Naše dýňo-crew s úžasnou dýňovou polévkou

Dýňové lasagno-trubky

  

Másala, dýňo-moučník a víno. Těžko říct, jestli to byla šťastná kombinace :D

Každopádně velmi vydařená párty. Díky za ni, už se těším na další!

Nekonečné váhání

rozhodnutí

správné věty

střety světů

neklid světí

jedna mince

má dvě strany

a ostré hrany

mezi nimi

prázdné listy

nepopsány

skončí v ohni

budoucnosti

bolest zajde

na úsvitu

na tyčkách smutných

mažoretů

City Walker

V půli ledna jsem začala chodit po městě pěšky. A udělala jsem to z čisté lenosti. Po zimě jsem se cítila zatuhlá a balónovitá, jenže už se trochu znám a vím, že předsevzetí, že "začnu doma cvičit" jsou utopická a tudíž nesmyslná. Tak jsem se to rozhodla vyřešit tím, že si poprvé asi po deseti, patnácti letech nezaplatím celoroční lítačku na hromadnou dopravu. Přišlo mi to geniální - ušetřím 2 tisíce a ještě si naženu kondičku. Naučím se vstávat brzo, budu sedět u počítače o pár hodin týdne méně. Zkrátka samá pozitiva.
První krok - tzn. nezaplatit si lítačku, byl poměrně jednoduchý. Prostě jsem do dopravních podniků nešla a nezaplatila ji. Druhý krok, a to opravdu začít chodit pěšky, byl o něco náročnější. Šlo to ztuha, tři týdny v kuse mě bolely nohy, protože jsem za týden nachodila třeba o 30 nebo 40 kilometrů více, než normálně. Ale bavilo mě to. Když už se mi cesty do města ochodily, znovuobjevila jsem náš bezplatný tesco bus, který mi ušetřil mnoho cest do centra podél rušné silnice.
Krom všech přímých efektů na mou osobu se ale objevily i efekty vedlejší, které jsem samozřejmě mohla čekat, ale rozhodně jsem je neplánovala. A bavily mne snad ještě víc, než ty přímé. Jako vždycky, když děláte něco jinak, než zbytek stádečka, začnou si lidi nejdřív šuškat a pak se ptát, někteří se pak dokonce inspirují. Projevilo se to u skupiny, se kterou jsem nejvíce času - u mých spolužáků. Přišla za mnou kamarádka a ptala se proč chodím pěšky. "My jsme se o tom s holkama bavily. Ty si myslíš, že chodit po městě je zdravější? Podél těch silnic?" Tak jsem jí to vysvětlila, že jsem líná a tak. Za nějaký čas se mnou šly prvně dvě spolužačky z Bolevce do města, pak ještě párkrát. Vůbec jsem je nemusela nutit, prostě se přidaly. Následoval spolužák. Cestou ze školy do menzy si nechal vyložit, co že je na tom teda tak dobrého. Až jsem se divila, kolik jsem toho vymyslela. Krom těch zásadních věcí, jako že splňuju to, že by se člověk měl každý den alespoň 40 minut hýbat, že si stihnu za chůze promyslet spoustu věcí také třeba to, že se mi krutě zlepšil krevní oběh a tudíž už nemívám problémy se studenýma rukama a nohama, že jsem si zvykla na nepřízně počasí a tak dále.
Včerejškem, zdá se, jsem své chodecké období ukončila. Prvně jsem sedla na kolo, protože bych pěšky nestihla oběhnout všechno, co jsem potřebovala. A rychlost přesunů mi učarovala. Takže sbohem ošmajdané nožičky, šlápnem do pedálů!

Z ranní Kilometrovky.
Moje nejoblíbenější cesta v pondělí ráno na praxi do nemocnice vždy korunovaná zamlženým a ojíněným východem slunce.

Pohoníme si egíčko

Jedna z mých oblíbených básní ochutnala dotek skutečného periodika! A já na ni narazila absolutně nepřipravená bez varování... A to obyčejně Roverský kmen nevybalím ani z onoho ochranného igelitu :D

Valentýnské rozjímání.

Musím si taky přisadit, nejde to jinak. Beru to spíš ale jako příležitost sepsat si něco, co se mi už pár dní formuje v hlavě.
Po hrozně dlouhé době jsem zase začala číst. Vzpomněla jsem si totiž, že knihy jsou mocné. Že spoustu moudrých lidí napsalo spoustu moudrých vět. A že v knihovnách to jimi voní a síla těch milionů tištěných slov dokáže člověku zamotat hlavu. Nečetla jsem asi tři roky - tedy až na učebnice lékařské fakulty. Právě díky nim jsem ke čtení "obyčejných" knížek získala odpor. Neviděla jsem důvod, proč si ke spoustě zbytečných informací, které si chvíli musím pamatovat, cpát do hlavy ještě další. Ale je to pryč a já zas bohémsky rozhazuji za upomínky na nevrácené svazky.
Jak už to bývá, s proměnami mé osobnosti se obměnila i jména na hřbetech knížek. Dřív nemohla chybět taková jako Asimov, Sapkowski, Gaiman, Bradburry, Nix, Mitchell, prostě fantasačka jak poleno. Teď se tam ale pozvolna začala líhnout jména jako Brian Weiss, Nikola Tesla, Thor Heyerdahl a v úplně poslední vlně Jung, Freud, Nietzsche a tituly Bible, Korán, Buddhismus.
Jaký konkrétně byl důvod už nevím. Asi jsem si říkala, proč si nepřečíst něco, co mě vždycky zajímalo. A ty nábožensky laděné texty? Nikdy jsem žádné náboženství neodsuzovala, jen jsem nechápala, co vidí taková kvanta lidí na vzývání někoho, kdo možná nikdy ani nežil, co je dokáže zaslepit tak, že páchají vskutku zvláštní skutky. A tak místo nechápání jsem se rozhodla to zjistit. Mimo to jsem si přála rozšířit své obzory, protože se už nějaký čas zabývám podstatou bytí, universem, časem, životem a smrtí - a kde jinde hledat, než v těch nejstarších knihách a myšlenkách.

Poslední z jmenovaných knih - Buddhismus od Johna Snellinga - mě naprosto uchvátila. O buddhismu jsem něco málo věděla, ale jeho příjemné přelíčení všech myšlenek a spojitostí s obrovským nadhledem mě nutilo obracet stránku za stránkou a jsem si docela jistá, že až dolistuji na tu poslední, zaklapnu desky a hned ji zas otevřu na úvodu, abych si to pěkně srovnala. Celkem se mi tenhle styl žití, smýšlení a meditování jako cesta k "probuzení" líbí.
A to je právě to, o čem tak poslední týden přemítám a Valentýn mě donutil to sepsat. Probuzení. Už se u mne na blogu pár příspěvků s takovým nadpisem objevilo. Už několik měsíců stoupám na horu a poslední dobou se mi snad i zdá, že už mlha a smogy zůstávají v údolí a já konečně vidím nad mraky, že se můžu zhluboka nadechnout a rozhlédnout. Z vrchu koukám na naši společnost, na její hodnoty, závislosti, jednání, vynálezy. Na hon za bohatstvím, které si myslíme, že vězí ve vlastnění, v moci, v penězích. Na nekonečnou lopotu, abychom toho dosáhli a stres a depresi, smutek, samotu, žárlivost a sobectví, které nám při té honbě stojí po boku. Na touhu žít ve lži a klamu, v mlze.
Litujeme sami sebe, neschopni být šťastní. Nenapadne nás, že to nikdy nemůže změnit žádná vnější okolnost, že začít musíme u sebe, ve vlastní hlavě. Ale kolik z nás má tu odvahu? Čelit sám sobě, svým myšlenkám? Kolik z nás se má rádo a vydrží sám se sebou déle než pár minut?
Koukám na to a mám strach. Cítím se oddělená od stáda. Poslouchám rozhovory, ale nerozumím. Čím víc si myslím, že tuším o tom, jak a proč funguje svět a život, tím méně rozumím lidem. Připadají mi stále hloupější a hloupější a činy a věty, které vypouští z úst, dávají stále méně smysl. Čím jsem klidnější a šťastnější, tím mi přijde chod společnosti zběsilejší a bez pointy. Bojím se toho, co vidím. Dokážu to akceptovat, ale mnohem víc se mi chce utéct někam do hor, jako staří poustevníci, urovnat si myšlenky, najít to, čemu věřím. Vím, že to neudělám, ale bojím se, že to nevydržím.
Mám strach jít výš. Mám strach z toho nadhledu, z toho, že prohlédnu a pak už mi nikdo nikdy nebude rozumět a ani já nikomu jinému. Už zase balancuju, jako tolikrát ve svém životě. Vidím nahoru i dolů a nevím ke které straně se dát. Zůstat zaslepena a prožít si život podle pravidel naší společnosti? Být obklopena přáteli a smíchem, zůstat pěkně při zemi, ve víru peněz a vášní? Nebo jít výš, do absolutního ticha, kde už možná nepotkám nikdy nikoho, s kým bych mohla bok po boku ruku v ruce kráčet životem a objevovat další jeho tajemství? Nebo lze zůstat na téhle hraně?...

Vlajka pro skautskou družinu Štírů

Sněžný chodec

Včera večer, když jsem šla pěšky 
do města, začalo sněžit.
Drobně a pak stále víc a víc,
až se vločky lepily do velkých
chomáčů
a beze zvuku se vrstvily na zemi, stromech, autech.
Všimla jsem si, že se široce
usmívám. Nemohla jsem se nabažit té poletující nádhery, která
měkce pokrývala všechno, jako by to chtěla pojmout tím nejvřelejším studícím
objetím.
Leckde ještě netknutý bílý háv se třpytil jak ta nejkrásnější svatební látka.
Obrovský pocit nekonečné radosti se mi rozpínal v hrudi,
až jsem to přestala snášet a
vtlačila ho do slz.

Jak úžasný zázrak nám příroda seslala, něco
tak božského,
co úplně změní ráz krajiny,
atmosféru každého místa, zvuku...

Musela jsem se divit, jak moc 
se mnou jedna procházka v chumelenici pohnula, jak
mě nechala se
zamilovat
a cítit se dokonale šťastně

Úryvek z foodblogu

Návštěvy jsou dobré. Návštěvy jsou impuls. Třeba k tomu, aby se sešla naše domácnost o třech členech. Aby se uklidilo. A aby se uklohnilo něco, co si sami večer k filmu nepřipravíte...
Čokoláda je kabátkem pro sušenou švestku, a pistáciově zbarvené nasekané oříšky jsou překvapivě opravdu pistácie.
Hm, švestkám smaženým ve slanině to rozhodně konkuruje. Yumiii.

Suma 2013

To je tak, když si do diáře píšete každou blbost. Člověka to pak svádí dělat grafy a závěry a sumy... :)

ROK 2013 v číslech:

boulder + stěna + skála: 9 + 9 + 1
bazén: 26x
jóga: 12x
plesů: 5
návštěv Prahy: 13 (průjezdy nepočítaje)
nocí pod širákem: 18 (první 3.května, poslední 1.prosince)
nocí na sněhu: 4
víkendů mimo Plzeň: 28
navštívených zemí: 6 (Rakousko, Anglie, Německo, Polsko, Řecko, Ukrajina)
nově poznaných měst: 5 (Londýn, Drážďany, Zakynthos, Vídeň, Regensburg)

změna školy: 1
změna barvy vlasů: 3
platonických lásek: 1
divadelních představení: 1
oper: 1

ROK 2013 v obrazech:

únor, lyžovačka v Alpách

únor, Posázaví

březen, zimní táboření Gory Stolowe

duben, grilovačka na kolejích

duben, Velikonoce ve Žďárských vrších

duben, Londýn

květen, jarní Křivoklátsko

květen, kvetoucí Průhonice

květen, Drážďany

srpen, průtrže mračen nad Plzní

červenec, tábor u Úterského potoka

srpen, roverský kurz Fonticulus

červenec, putování po Rychlebkách a Jeseníkách

srpen, Zakynthos a pohoda s maminkou

září, sólo cyklo výlet do Klášterce nad Ohří

září, seznamovací kurz FZS

říjen, sólo vycházka podzimem do Kladrub

říjen, poslední venkovní lezení

říjen, Vídeň

prosinec, Vánoční trhy v Regensburgu

prosinec, Silvestr na Ukrajině