čtvrtek 25. prosince 2008

... to už hraničí

Myslím tím svou závislost na jedné klenuté místnosti pod úrovní plzeňského chodníku, věčně zaplněnou voňavým kouřem vodních dýmek a čajových výparů. Ó ano, kdo by snad ještě byl na pochybách - myslím tím Kamennou čajovnu. A proč že hraničí? Protože jsem ji byla navšívit i na Štědrý den. Urvala jsem se ze spárů rodiny a vánoční nálady zpívání koled na náměstí a běžela davem vánočních lidí vánoční smetankou a pak... po známých schodech jsem se nořila do známé vůně...
V čajovně byl klid, u jednoho stolku sedělo pět čajníků, jen ten, kterého jsem přišla pozdravit, tam nebyl. Bafali ze dvou vodnic a klábosili o tom, jak tahle čajovna vznikla. Byli mým náhlým a prudkým příchodem zjevně velmi překvapeni, nicméně zachovali chladnou hlavu a před mým ještě prudším odchodem mi nabídli potáhnout z vodnice. Kdo by odmítnul? Achjo, vodnice i na Štědrý den, to už vážně hraničí...

pondělí 22. prosince 2008

Nekonečná párty aneb začíná to tu bejt krutě depresivní, přišel čas to napravit!

Co bych měla asi tak dělat..? Pařit! Moje Neverending party trvá už od Mikulášského semináře a nehodlám ji přerušovat! A jak může vzniknout taková nekonečná párty? Třeba jako propařená noc - nejdřív klasické tance, pak pogo na SKAčko, hraní na kytaru, pár hodin spánku a u snídaně už zas pogo :D A jako že se blíží silvestr, nevidím to jinak... Musí to tak být, člověk by se v těch "depkách" musel utopit...
Třeba první pořádná oslava Vánoc se skautama byla taky pořádná párty, a to se vším všudy, s Kofolou, výbornou hudbou a hlavně... se SNĚHEM! No vážně, komu by se mohlo zdát, že sem zapomněla na asi tak 8°C rozdíl, kterej chyběl k tomu, aby sněžilo, má sice pravdu, ale my jsme to měli ještě luxusnější, sněžilo nám totiž přímo v klubovně! :)

neděle 21. prosince 2008

Vánoční depka

Spínač cvakl a elektrony se daly do pohybu. Vlákna žárovek se rozžala a tma utekla pod umyvadlo. Staré kohoutky zanaříkaly jako by je ty jemné ruce znásilňovaly. V zrcadle se mihl odraz. Teď jsme tu dvě, pomyslel si vzor a překročil okraj sprchového koutu. Dveře razachotily a za vteřinu se do nich opřel proud horké vody. Stála tam nehnutě zahalena párou. Kdyby jen dokázala myslet na něco jiného, než že už zase jsou Vánoce a ona je sama. Kdyby jen dokázala chvíli nemyslet... Minutová ručka oběhla třicetkrát dokola zamlženými hodinami, když proud vody zničeho nic ustal. Chrámové nedotknutelné ticho přerušila rázným pohybem. Hleděla do prostoru bílé sterilní koupelny, spíš možná tam hleděly její nepřítomné oči. Prošla do obývacího pokoje, pak do ložnice. Na osušku zapomněla, na to, že jí z vlasů stéká voda. Sedla si na postel, na nočním stolku zapálila svíčku a zavřela oči. Kéž by ty vzpomínky zmizely, kéž by nebyly. Vyvolávala si je bolestně před očima, jednu po druhé, nevnímala slzy ani chlad. Jako by je měla vidět naposled. Přebírala je, trhala a zahazovala. Nakonec si před očima promítla tuhle smutnou noc.


Ráno byla rozlámaná. Sedla si na posteli a zděsila se, když zjistila, že vosk z rozteklé svíčky je všude na jejím novém světlém koberci. Nemohla si vzpomenout, co včera dělala, asi se někde jen pořádně opila. Trochu ji bolela hlava, ale vlastně jí bylo fajn. Vlastně jí bylo celkem fajn...

čtvrtek 11. prosince 2008

Jen vy, moje slova

Křik zadrhává se v hrdle

slzy kanou

jedna za druhou

v těsném sledu


objetí kolem ramen

vždyť to jsou mé ruce

a střepy vzpomínek řežou

do kolen


chodidla zebou na ledu

ale bolest v hrudi je větší

prázdný pohled do prázdna

a procitnutí

jak rána pěstí


zbyla jste jen vy,

moje slova

a spoustu procent ve sklence

která se rozbila

kterou jsem rozbila


nikomu nedávám vinu

to je jen depka

a počátek alkoholismu

středa 10. prosince 2008

pondělí 1. prosince 2008

Vzpomínka na léto a Krétu

Jako perlu

podávám ti svojí slzu

a ty krčíš rameny

a ptáš se, co to znamená


Ve tváři měsíce

třpytí se listy olivovníků

šedostříbrně ve větru,

který tiše hraje na harfy srdcí

rozedraných žhavým dnem.

neděle 23. listopadu 2008

NE 23.11.2003

"Obětoval jsem své srdce, abych poznal moudrost, šílenství a pošetilost a pochopil jsem, že je všechno marnost a trápení ducha. Neb přílišné moudro přináší žal. A ten, kdo prahne po vědění, dočká se zármutku. Ať bůh vynese svůj soud u všech tajemství, nad každým dílem, zda je dobré nebo špatné."
(citace z filmu Frankenstein)

NE 23.11.2008

To je psycho... Jsem sama doma, celej den. Teď jsou 3 v noci, venku trochu sněhu. V pokoji mi hoří svíčky. Hraje Loreena, ve smyčce, pořád dokola. Ale u ní to nevadí.
Nikdo online na icq ani na lidech. Čtu si záznamy z deníků. Zírám, protože zjišťuju, že dneska je to přesně 5 let, co jsem s tím začala. Říkám si, že jsem to měla rituálně ukončit dneska a ne už před měsícem a půl. To by mělo mnohem větší kouzlo...

Ještě mi zbývá udělat pár věcí. Zaleju kytičky, aby nechcíply (ještě, že se tu mám o koho starat), jak mi nakázala maminka. Pak zkusím něco načmárat pravou rukou, jak jsem se zas ďáblu upsala (neboli "jak jsem slíbila"). Pak se možná půjdu nadýchat čerstvýho vzduchu na střechu, pokochat se městem, trochu protřídit myšlenky, shodit smutek... Ne, asi to není smutek, jen mi není zrovna veselo. Jen mám pocit, že nějak všechno jde do háje.

Asi takhle by mohl vypadat jeden ze zápisů v deníku, kdybych ho ještě psala. Jenže já už ho nepíšu. A uvidím, jestli vůbec ještě kdy budu. Tohle je připomínka, přece jen, hodí se to na páté výročí. Argh, nesnáším to slovo "výročí". Moc mi to připomíná všechno to, kvůli čemu jsem udělala tolik změn, to, co mě samotnou tolik změnilo. To, kvůli čemu už nepíšu deník.

OMK! Tak to ještě mnohem větší psycho, než jsem si myslela. Nějakým záhadným způsobem připadá den 23.11.2003, tedy před pěti lety, na neděli. Tak to si asi zaslouží přeci jen větší připomínku než tohle... Dejme tomu, že sem přepíšu onen historicky první zápis do deníku strarý 5 let...

sobota 22. listopadu 2008

První sníh

Objímá mne pocit zmaru

jak mráz zalézá pod kůži

místo lásky ohně žáru

samota mne usouží


moje slepé srdce řve

na hluchý rozum

a otevírá všechny dveře

ikdyž neví vlastně komu


prodírám se mlhou, prodírám se tmou

procházím krajinou neznámou, děsivou

- duší svou...

středa 5. listopadu 2008

Hádanka


Podej mi ruku
- strhnu Tě s sebou.
Nastav mi tvář
- uhodím Tě.
Věř mi
- zklamu.
Chtěj, abych hřála
- umrzneš.
Dej mi křídla
- slétnu do pekel.
Ponoř se do mne
- zardousím Tě.

Budeš mne milovat,
budeš na mne záviset,
nebudeš chtít
beze mne žít.

Jsem Tvoje předem prohraná sázka.
Kdo jsem?



Nic zvláštního se nestalo...

Nic zvláštního se nestalo
jenom pršelo a pak přestalo,
jak to bejvá, když je listopad.
Nic zas tolik zvláštního,
myslim, bylo pátýho,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

Žádná velká věc se nestala,
jen ty ses náhle zeptala:
"Máš mě vlastně ještě vůbec rád?"
Na nic míň a na nic víc,
jenže nevím, jak ti říct,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

Hezká listopadová píseň od Chinasek, pořád mi leží v hlavě... (Obzvláště dnes :)

pondělí 3. listopadu 2008

Prosluněné pondělí (nebylo moc plodné)

Letošní podzim
má chuť přemrzlých růží.

Mlhy mne objímají,
ale mlčí,
žádná ještě nedala mi dopověď
Slunce hladí tvář,
ale mlčí

Chtěla bych ležet
v závěji křupavého listí
Chtěla bych tak ležet
přes západ slunce
a malou smrt dne
až do noci,
kdy nás s hvězdami
nebude rušit měsíc

Zvedá se vítr
... on odpoví?
Možná ví, co se bude dít

neděle 2. listopadu 2008

Chtěla jsem...

Chtěla jsem sem dát nějakou krásnou listopadovou básničku, třeba i výjimečně jednou nepsanou volným veršem, ale nějak mi to nejde od ruky, prostě se musíte všichni smířit s tím, že pokud se v mojí básni bude něco rýmovat, je to opravdu pouze náhoda, nicméně těchto náhod já si velice cením. Takže - třeba mě do zítřka něco napadne... Ale mohlo by to začínat třeba

První listopadová slza
nebo kapka studeného deště?
dopadla přede mne na stůl...

čtvrtek 30. října 2008

Krvavé archivní básně (2005)

Krev a slunce


„Krev a slunce kletba zní,“

jsou tvoje slova poslední.

Nocí tiše nářek se nese,

-Rod prokletý, rod upíří-

pomsta přijde, krev poteče,

křídla tmou zavíří;

smyslná slova,

srdce z ledu,

nenávist ková

chlad pohledu.


Před očima se mi stmívá,

smrt nahořklou prý příchuť mívá;

ne však smrt, to pomsta na mě se dívá.

Srdce puká,

dech života se krátí,

čekaj mě muka:

„Pomsta se vrátí!“

Převídals to a ona přišla

-už nikdy tě nebudu brát na lehkou váhu,

pak mohlo by se stát,

že řeknou: „Vrahu!

Ty jsi ten, co duše zabíjí,

co z živých dělá Neživé,

co z lidí dělá upíry.“


Vrah koní


Kopyta buší do kamení

Až vykřešou jiskru

Oheň bude znamení


Zpocená těla

K sobě se tisknou

Jediná střela-

(hříbě s klisnou)


Statný hřebec bez života

Zalitý potem svým, pěnou

A mými slzami

Zbyl strach, tma a samota…

(protkaná mými kletbami)


Zabij boha


Kdos vyslyšel boží volání,

Slzami brázděné smilování.


Ať ďábel nebo bůh

Zde vše spojí se v jeden kruh


Plášť černý, ona nemá jméno,

bledá, kosa přes rameno


přijde


Neriskuj! Protni srdce své, raděj zabij lásku,

zpřetrhej nitě, zruš tu boží sázku!


Pevně semkls jílec meče,

zatnul zuby, když čas se vlekl a ty v kleče


čekals


Až vyjde bůh tvůj jediný

Teď už udeř! Přec čekals hodiny…


Na obraze


Nocí tiše zavíří

Černá křídla upíří

Ostré zuby od krve

Už není sladší než prve


Na obraze v pustém domě

(všichni opustili ho krom mě)

stojí a na mě se dívá

chladný pohled často mívá

matka moje prokletá

to ona byla staletá

stále krásná, nestárnoucí

i po smrti v rakvi bdící


krev je její prokletí

jsem v jejím sladkém objetí

jen slunce sžehne každou krásu

a u Krista nenajdeš spásu


domem tiše nářek zní

…já chci se vrátit k ní.

Hloupý zamyšlení bez výsledku

Tak jsem si řekla, že se nad sebou musím zamyslet. Že je asi hloupatý, jíst všechno, co mi chutná, chodit spát, kdy se mi zlíbí, pořád courat někde venku a ještě ne úplně tam, kde bych měla být. Že bych asi měla přestat snít a fantazírovat, neměla bych pořád zapomínat na realitu a potloukat se mimo... Mimo dění. Měla bych asi něco pochopit. Jenže co, když se nesnažím chápat ani sama sebe? Ale zatím mi to prochází, zatím se tak cítím dobře, volně, svobodně a často i snad šťastně. Je to opojný pocit.

Asi je těžký vycouvat z tohole životního stylu..? Jak moc? No, zatím to nebudu zjišťovat. Slíbila jsem si, že se nad sebou zamyslím a to jsem i udělala. Trošku mě to vyděsilo, ale co se dá dělat? Takový fajn období nemůže dlouho trvat, tak si to musím užít...

Žena

Já...
foto by Danick
v ateliéru ZČU

čtvrtek 23. října 2008

Přerod (3)

Pro Adama, který má na věc docela opačný náhled...


Vznášel jsem se v prázdnotě a čekal, až se něco stane. Nedokázal jsem odhadovat čas, ani jsem se o to nepokoušel. Věděl jsem docela jistě, že to přijde, že tady nebudu pobývat jen tak bezprizorně, aniž by si mě někdo všimnul. Ta bestie, nejvyšší vlčí tlama by si nenechala ujít jedinou příležitost, aby byla silnější.

Věděl jsem, že všechny moje myšlenky jsou stále monitorovány. Takže jsem se snažil myslet na hlouposti a taky jsem myslel na svojí malou upírku. Jestli ji poznám, až uvidím její duši...

Vlastně jsem byl docela rád, že chvíli nejsem tělesně ani duševně mučen, jak tomu bylo, než ze mě dokázali lykani vyhnat život. Dalo jim to zatraceně hodně práce, přece jen, nebyl jsme už nejmladší. Ale nedostali ze mě nic, co by jim bylo něco platné. O naší královně toho naštěstí mnoho nevím a o tom, co vím, zase nevěděli oni, takže to ze mě ani nemohli vylámat. Snad jsem jim dokonce vyzradil pár věcí, o kterých až časem zjistí, že opravdu nejsou tak důležité.

Pokusil jsem si z nudy v prostoru představit nějaké body, vybavit si svoje tělo, zkusit se nadechnout. Bylo to k ničemu, ale chvíli mě to i docela bavilo.

Pak se náhle okolí nespokojeně zahoupalo, jako by žaludek chtěl vyvrhnout dráždivý element. K mému podivu jsem pocítil silnou závrať a rychlý pád. Takhle tedy vypadá sežrání? Táhne ti z kotle, tlamo, myslel jsem si, když mě pohlcovala rudá záře a když jsem v pádu minul pysky a výhružné tesáky. Vše jen nastrčená myšlenka, obraz, který neexistuje. Jak ubohé.

V tu chvíli jsem vypnul. Zastavil jsem všechny rušivé myšlenky, protože tohle byla moje jediná šance jak uniknout. Velká šance, můj existenční cíl. A neskutečná šance pro všechny upíry.


...Nejsem tady. Ale kde jsem se to potom ocitnul? Sublimace, vyvanutí...

Trvalo to velmi dlouho, pokud se vůbec dá mluvit o čase. Nepřestávali mě hledat, všude posílali své světelné hlídky, aby mi vzaly vědomí a stříbrné hlídky, aby mě obraly o myšlenky a vzpomínky. Teprve potom, když už by mě nepotřebovali, uklidili by zbytečný zbytek mé duše někam do kouta k ostatním. To protože duše upíra se nedá bezezbytkově zpracovat, vždycky něco zůstane. Stejně jako duše těch ohyzdných tlam.

Pak jsem se jim konečně ztratil. Jako kopanec okovanou botou byl návrat k vědomí. Obrnil jsem se stejnými myšlenkami, díky kterým jsem jim unikl a začal hledat. Bod nebo místo, slabé a slepé. Muselo tu být, ani ta nejvyšší vlčí morda není dokonalá. Jenže místo toho jsem narazil na smetiště. Tedy jak pro koho. Byl to zoufalý pohled, spíš pocit. Stovky tisíc tisíců rozervaných a zmasakrovaných dušiček dřív tak silných... Poznám ji? Ach ano, přímo cítím její vůni, je tu všude kolem... Tam je. Roztřesená a prázdná. Zahozená.

Náhle, jako lavina, se od ní začal šířit pocit. Jiný než bezmoc, utrpení a zoufalství. Něco docela jiného. A jako předtím bylo chrámové ticho, teď vše začalo šumět a kypět, stále víc a víc. Prostor se bránil, začal se hýbat a stahovat, ale zdálo se, že...

Trhlina se zvětšovala. Vyhledal jsem ji, tu jedinou kterou jsem poznal mezi ostatními a snažil se zmizet, dostat nás ven. A snad jen silou vůle se mi to podařilo. S tou totiž v těchto místech nikdo nepočítal.

Já, ona a ještě pár duší, které propadly, než se trhlina uzavřela jsme dostali krutou facku od ledového větru. Nejdřív jsem si myslel, že jsme jen v další sféře kolem reality, ale mýlil jsem se. Protože jsem otevřel oči. Pod bosýma nohama mě ve stejnou chvíli začal pálit led, tělo tuhlo a mysl se kalila. Jak příjemně skutečné...

Stejně jako černá kočka, která se mi třela o lýtko a kolem ní se vznášel oblak tak známé vůně.

neděle 19. října 2008

Pár fialových žbleptů z dneška

deset
počítáš, počítám
nemůžem se
dopočítat

ZÁVRAŤ
a střemhlavý pád do tvých očí
...vždycky do nich každá sama skočí?

bílá zeď a hlasy
Halo? Is there anybody in there?

Prázdné srdce
prázdná hlava
prázdné ruce
uprostřed tebe
stojím sama
malá lama :)
vetřelec
zahalen voňavým kouřem

úterý 14. října 2008

Antidepresivní rybičky

Ona plave
z orgánu do orgánu,
žere plevel,
kterej po ránu
omotává mozek
a kotníky na konci pelesti...

úterý 7. října 2008

Já..?

Kritizující
Riskující
Impulsivní
Smířená
Trpící
Ýá:)
Naivní
Asertivní

neděle 5. října 2008

Nechci snít...

Chci začít znova, ale nevim jak
proměna už proběhla
jen možná byla nedokonalá

Komu mam svěřit svoje horký slzy? Není nikdo

Všechny svý verše spálim

Chci začít znova

Jsem naivní?

Celou noc jsem se budila
hodinu co hodinu
až do rána

Celou noc jsem na Tebe čekala

a v žaludku ten divnej pocit

jako bys byl už za dveřma

Celou noc jsi mi chyběl,
Ty a spánek

a ráno bylo vedle mě místo prázdný a nevyspalý

úplně stejně jako večer

čtvrtek 2. října 2008

Plzeňský anděl strážný


Foto by Honza
Děkuju! :-*

úterý 30. září 2008

Zdá se, že mi něco uniklo...

Sbírám odvahu, jak ti říct,
víš, to, co je a není
mezi mnou a tebou,
protože
zdá se, že mi něco uniká...

Kartáčky v koupelně
v němém rozhovoru,
jako mezi mnou a tebou,
ale
zdá se, že mi něco uniká...

Co hledáš v mé hlavě,
mezi mými rty,
co před sebou skrýváme
já a ty..?

Nejsme na opačném ani
stejném pólu,
tak proč jsme vlastně
ještě spolu

Adekja
3/2007

pondělí 29. září 2008

Už chci jen svatej klid. A co jinýho mám chtít..?

Je mi teskno... Slouzávám někam, odkud není návratu. Ale je to špatně? Nesmím se bránit, to by mě zabilo. Jen nechat se unášet rychlým proudem osudu...
Co se mnou zamýšlí? Poslal mě do zrcadlového bludiště, abych se našla. Já se hledám a při hledání se tříštím.
Dal mi minci. Má dvě strany, každá je jiná. Určitě má nesmírnou cenu. Můžu si s ní třeba házet, ale pomůže mi rozhodovat? Můžu ji třeba někomu dát, ale bude mi aspoň trochu vděčný? Nebo ji můžu postavit na rozcestí na hranu a z dálky pozorovat, co se stane, až ji tak někdo najde. Ne, budu ji nosit v kapse a pak zjistím, že je čokoládová.
Ve šperkovnici mám schované štěstí. Jenže když ji otevřu, schová se mi do rohu, nemá rádo světlo. Samo je hladké a sametové jako pravá africká noc.
Ráno se mi každé ráno dere do pokoje oknem. Je zbytečné ho vyhánět, ale člověk s ním chce být aspoň někdy kamarád. Třeba po studený noci pod širákem to jde. To ho vítám.
Jsem zmatená, myšlenky mi těkají v hlavě a bojují spolu o mou pozornost.
Ať už dají pokoj...

středa 24. září 2008

Ztraceno v...

V noci marně hledám spánek
-snad slzy rozpouští ho

dívám se do zdi
a objímám peřinu

šedivá pustina mé mysli a sny tak barvité

vraždím vpomínky,
ale jsou nesmrtelné

netečnost mne objímá
a pohlcuje

čtvrtek 4. září 2008

Dialogue with heaven

hi there! hola! ahoj! how are you? como estas? jak se mas?

hi there... mam se blbe, no estoy muy bien, no soy feliz, i am in hard depression, sorry

oh! im sorry to hear that...

yeah... but what can i do with it? ...

i dont know... may i ask why you feel so bad?
my heart is broken

i see... and how did it happen?


he does'n and didn't love me... (i don't know how long... i don't want to know it...) he lived two lifes, one with me, and the second with his friends from village and these two lifes were so different, that he finished one of them...

and how long were you together?

two years and a quarter

thats quite a long time... I understand how you feel...


unfortunately, there is nothing I can do to make you feel better, other than let you tell me how you feel.

i think i don't accept it yet

it is just few days

how old are you?

only seventeen

you are so young! you will get over it, you'll see. just try not to think too much about it. I know that sounds silly, but it really works

i really trust you
i think that i know it... i am trying dont think about that, but... how can i do that...

it is not easy, of course, but im sure you have friends, and you must go to school and stuff, just concentrate harder on that.

yeah... byt my ex boyfriend is from the same classroom

its so hard

oh! that makes it more difficult! but you don't have to speak to him...

yeah, i do not have to, and i cannot too, really...

yeah, and im sure you have friends there

fortunately

thats always good, im sure they will be able to help you.


they are super, i love them... they really help me in these days...

you see? you are going to feel much better soon...

yeah... i see... but the worst thing is that i still love him...

pondělí 1. září 2008

Útěcha od Jantar


Mučí mi přítele, já mohu se jen dívat,

z roztrhaných vztahů korálky slzí sbírat


Mohu zpívat, pohladit po těle,

ale čerstvé vrásky rodí se na čele


Objímám tě, ať zaplaší to stíny,

kéž den by dnes byl jiný


Jsi anděl, co padá


Ale já jsem tě chtěla milovat se vším, co máš i nemáš, tak proč jsi mi to nedovolil? Proč jsi mi ukazoval jen to, co jsi chtěl? Ale o tom přece láska není, láska je o tom poznat toho druhýho do poslední buňky, milovat ho i s klady a zápory, rozložit ho a složit a to ty jsi udělal, stála jsem před tebou obnažená a dívala se na tvou přetvářku a naivně a bláhově si myslela, že tě znám. Pak ta maska spadla a já jsem se vyděsila, to, co jsem viděla, nebyl můj anděl. Byl jsi to ty, smrtelný člověk, normální kluk, který mě nemiluje.

Bolí mě, že jsi mi lhal vším a pak mi to řekl.

neděle 31. srpna 2008

Ať není mi líto...


Ať není mi líto, tak jako teď,
ať srdce, můj přítel, vede mě vpřed.
Ať za každou vášní na vodě kruh,
láska jak znám ji, hořký je druh.

Živote můj, má krásná představo,
železo kuj, dřív než by žhnout přestalo.
Ať za každou vášní na vodě kruh,
láska jak znáš ji, hořký je druh.

úterý 5. srpna 2008

Příběh dobrodruhů, aneb léto strávené v Agoranii


Na kraji vesnice zuří boj. V aréně za smíchu a nadávek se cvičí několik párů bojovníků, tak zvláštně různých... Bledá arhenka zarputile odráží dlouhou tyčí obrovský trpasličí kyj, půlork drtí půlelfa a mladá žena a půlelfka s dalšími diváky je sledují se zatajeným dechem a každý napínavý okamžik s vyvrcholením odměňují potleskem a výskáním.

Náhle obecenstvo utichá a chvíli je slyšet jen třeskot zbraní a hluk bojovníků. A kdesi v pozadí toho všeho ještě mladý, ale přece na pokraji života stojící chrčivý dech rytíře, který se, povšimnut sroceným davem, pomalu vleče k aréně. Konečně i bavícím se zamrzá úsměv na tváři, sklání zbraně k zemi a ustupují. V těžké zbroji, zahalen i v parnu černým pláštěm a ruku snad ze zvyku a zkušenosti stále na jílci meče, padl mezi ně. Mluví. Tiše, ale přece odříkává cosi, co slyší jen ti nejblíže. Obecenstvo je rozpolceno. Část touží slyšet slova toho umírajícího mladíka, část nechce mít s touto situací nikdy co do činění. Kolem válečníka se srotil hlouček odvážných. Ti náhle ustupují. Po rukou i obličeji má válečník černé skvnky a z očí se mu proudem řine hnis. Mluví. Snaží se natáhnout ruku s čímsi... „Pevnost... Musíte ji postavit... Nectavia...“ To jediné jsem zaslechla. Možná, že ti, co se odvážili blíže, slyšeli více z nemocných úst muže. V ruce svírá svitek a v posledním záchvěvu ji zvedá k nejblíže stojící snědé ženě, půlelfce. Prosebně se na ni dívá a z jeho pohledu pomalu mizí život. Ruka pomalu klesá. Ženě se lítostivě a soucitně zaleskne v průzračne zelených očích a v poslední chvíli ji zachytne. Muž se usměje a naposledy pohne rty. Snad poděkoval, kdo ví...

Půlelfka si ztěžka oddychne, jako by tušila, že na svá ramena bere nekonečně těžké břemeno. Z rytířova smrtelného sevření vytrhne svitek, narovná se a pomalu začne okolo stojícím předčítat obsah. Ti jsou vyřčenými slovy svazováni neviditelnou nitkou kouzla a osudu k svitku i poslednímu slovu zemřelého. Všichni, co zaujatě naslouchají, jsou připoutáni, jejich myšlenky směřují pouze k tomu jedinému cíli, k osudu, který jim byl již dávno vroucnou všeobjímající Tethis předurčen. „... Přikazujeme mu v Gerských horách, na panství Nectavia jemu svěřenému pevnost vystavět, stálou posádkou ji obsadit a být připraven držet a bránit hranice Agoranie do posledního muže a dechu. Nositel listiny této jest nedotknutelným a neobvinitelným. Z příkazu krále mu přísluší volný průchod a veškerá pomoc a péče, kterou mu kdokoliv poskytnout může...“ Agoranie, naše země! Cokoliv bych dala za její obranu. Půjdu a postavím se jižnímu zlu!


Cesta je dlouhá a úmorná. Ragnaři, koně i ostatní zvířata, stejně tak jako čtrnácte společníků, jsou znaveni a k smrti rádi by už konečně ulehli do chladivého stínu vysokých tajemných stromů Gerských hor. Cesta přes planinu O'geria je však nevyhnutelná, Svatý les je podle zpráv v poslední době velmi nebezpečný.


Konečně! Po tolika dnech a týdnech putování jsme našli malou loučku pod strmými nehostinými vrcholky, místo určené k zbudování pevnosti Nectavia, která bude bránit Agoranii před nájezdy orků z Regye.


Společenstvo je vyčerpané, avšak nesmí váhat ani chvíli. Hned se pustili do práce, káceli silné bukové kmeny, jejichž tvrdé dřevo mělo chránit jejich životy. Práce trvaly spoustu dní, ale posádka nyní již stojící pevnosti, je na své dílo hrdá. A Tehis při ní stojí...

neděle 13. července 2008

Přepad přátelského tábora

Ukradli jsme jim sekeru, vlajku, várnice s pitím, pověsili jsme utěrku na stožár, dveře od kadiboudy jsme dali doprostřed tábora, obarvili jsme vodu na umývárce na modro, síť na přehazovanou jsme jim roztáhli krok za týpko, kolíčkovou poštu rozházeli po táboře, lavičky u ohniště přestavěli do sluníčka, přeházeli cedulky na stanech, obrátili nástěnky v jídelně, přesunuli sluneční hodiny a zbořili jsme jim saunu. Celou tu dobu, což byly asi dvě hodinky, co jsme se tam potulovali, byla v tee-pee u ohníčku hlídka o čtyřech dospělých. Ničeho si nevšimli. Ha.
Ráno jsme naklusali na náměstíčko a udělali soukromej nástup. Vztyčili jsme vlajku, zazpívali si junáckou hymnu a zasekli sekeru na znamení příchozího dne jménem Tzi (podle našeho táborového kalendáře z pevnosti Nectawia na jižní hranici). Pak jsme zas odklusali. Bavili jsme se dobře! Přijdem zas, střezte se nás!

Pevnost Nectawia je pevná a hustá :)

Tame aia Nectawia

Lea ertu si nivia

Tame aia Akabalia

Done sea graveia

Ella lucia

ella norweia

ella estreia

ella frienda

ella hamaia

ella flueia

Tame aia Nectawia...

středa 18. června 2008

Hadí kněžka

Nadpozemská fotka. Díky, brácho!

čtvrtek 12. června 2008

Slabá chvilka při učení dějepisu a chemie

Slyším bít třikrát zvon hřbitovní,

za patnáct minut půlnoc.

Všude ticho, jen bouřka lehká letní

nechává mě vychutnat si ozářený lesopark a ozvučené ticho.

Venku je podivně,

vzduch voní oranžovými lampami a napětím,

čekám v okně,

zda-li přijde půlnoc...

Blesk sjel z nebe a nastotisíckrát se v mžiku rozvětvil jak strom

a na sítnici mi vypálil svůj obraz a pak přišel hrom,

vysoký a zřetelný, zapraštěl jako dveře nebeské brány.

... chvíli dozníval, tišeji a tišeji

a pak zpoza lesa zase zvon

    -čtyřikrát. Uhodil, jako by tak činil už věky...

    přesně, úder za úderem

    a byly v tom cítit všechny ty mrtvé duše,

    kterým zvonil na cestu poslední.

    Čas otočil přesýpací hodiny na další den,

    ale ten teď vypadá víc než vzdáleně...

    Sedm minut po dvanácté

    Hukot náklaďáku

    se slévá s křikem nočních ptáků

    a obloha podřímává a uspává mě svým občasným bouřivým mručením

    VŠECHNA HISTORIE SVĚTA

    I TA NEJTAJNĚJŠÍ SLOŽENÍ VŠECH LÁTEK

    - už mě nezajímáte...

    a mušky dál slepě nalétávají do žárovky,

    jako by se jich to vůbec netýkalo.

úterý 10. června 2008

pondělí 14. dubna 2008

Vlčí mordy (2)

Pro Jantar, která bezmezně fandí vlkodlakům...


Vznášela se v prázdnotě a čekala, až se něco stane. Napadlo ji, že smrt lidí vypadá úplně jinak a že je tohle část prokletí jejího druhu. Na smrt obyčejně nemyslela. Asi protože si myslela, že bude žít ještě hodně dlouho a tak bude mít dost času o tom uvažovat. Ale teď, když se vznášela v šedohnědém studeném prostoru, došlo jí, že ač o smrti sebeméně uvažovala, takhle si ji rozhodně nepředstavovala. Myslela, že bude prostě konec, že nebude muset na nic myslet, že všechny vzpomínky vymizí, že přestane existovat. Nechtěla přece myslet na to, že mohla žít ještě stovky let a zbabrala to jen kvůli své zbrklosti a urážlivosti. Chtěla se vlastně předvést. Chtěla dokázat, že není jen obyčejná nízká malá upírka. Že je silná, že...

Náhle se prostor kolem ní prudce zhoupnul, až měla pocit, že si její černá duše vybavila pocit závrati. A pak se pozvolna začala snášet kamsi do hlubin a stále rychleji. Vlastně to všechno způsobovaly jen vzpomínky na pozemské pocity, jinak nemohla určit, kterým směrem se pohybuje, ani jak rychle.

Pod ní se v dálce objevil rudý bod a konečně dal význam vzdálenostem. Zvětšoval se, až se vypodobnil v ohnivá ústa. Zachvátil ji děs. Pak se do nich ponořila a přišla nekonečně dlouhá muka a trýzeň. Myšlení bylo proléváno slunečními paprsky a probodáváno stříbrnými hřebíčky, vzpomínky rýžovány jen na ty nejpotřebnější a i ty byly po přečtení zmuchlány a zahozeny.

Pak vše skončilo. Teď byla její duše prázdná a neschopná myšlení. Zmohla se jen na základní pocity, jako strach a smutek. Chtěla se do sebe uzavřít, ale neměla kam, byla úplně nahá, nemohla přestat vnímat okolí, nemohla nic, ani plakat. Plula šedohnědým studeným prostorem až ke stovkám dalších, prázdných duší, kteří zemřeli tesáky vlkodlaků a prošli sežráním Nejvyšší vlčí mordou.


Stál jsem na pahorku nad městem a pozoroval třpytivé linie ulic tetelící se v teplém nočním vzduchu. V ruce jsem držel lehký postříbřený meč, rukojeť měl bezpečně omotanou kůží. Budou tu každou chvíli. A bude jich hodně. Pronásledovali mne celou noc, od západu slunce. Nejsem unavený. Jen se mi nechce umřít.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se díval na tu malou upírku jak umírá. Poté, co vydechla naposledy se jí na čele vypálil symbol vlčích mord, pak se její tělo rozpadlo na prach. Nechtěl jsem myslet na to, jaká muka musela její duše prožít. Ale teď to čeká i mne.

Už jsem je cítil. Blížili se ke mě v půlkruhu. Bylo jich tucet.

Nějak jste se zpozdili, vlčí tlamy!“ Křikl jsem a prudce se otočil až za mnou plášť zavlál. Prvního jsem ještě z otočky sekl do ramene, a dalšího, co se na mne vrhl, jsem odkopl okovanou botou. Jedna včí morda se na mě zezadu pověsila a zakousla se mi do krku, docela pevně. Bolelo to, ale neměl jsem možnost ho shodit. Další z nich už nebyl tak zbrklý a šel mi cíleně po ruce s mečem. Sekl jsem ho přes čumák, dal pokoj. Zbylých osm se kolem mě rozestavělo do kruhu, tak jsem se snažil shodit toho ze zad. Podařilo se mi to, ale vzal sebou i kus masa.

Najednou jsem pochopil, že už mě nebaví bojovat, že je to o ničem. Chtěl jsem si to užít. A chtěl jsem vlčím mordám dokázat, že mají poloviční mozek, co upíři a ještě ho neumějí používat.

Zavřel jsem oči, pokrčil nohy a odrazil se přímo nahoru. Jak jsem předpokládal, všechny zraky se na mě obratily. V nejvyšším bodě jsem se roztočil a způsobil zmatení jejich smyslů. Dívali se po sobě, já se při pomalém pádu dolů usmíval. Pak se náhle semkli k sobě v těsný kruh a já už to nedokázal odvrátit. Zachytili mě a v kožených rukavičkách mě bleskově svázali provazem protkávaným stříbrem.

Říkám si, že je to hořký konec, pro upíra, skončit ve vlkodlačích prackách, ale každý se může splést. Následuji tě, moje malá upírko.

pondělí 7. dubna 2008

Ještě před východem slunce (1)

Dopřej mi trochu strachu, ty sobče...“ řekla to sladce a bohovsky se zakřenila. Tmavé kudrny jí sjely po holých ramenech na záda a já se skoro neudržel. Afektovaně vztyčila prst a zasyčela o něco tišeji: „Ne, hochu. Dneska se mě ani nedotkneš. Potřebuji s tebou mluvit. Jen mluvit. Povídat si, chápeš?“ Ne.

Zvedla se z křesla, otočila zády a knoflíček po knoflíčku si začala rozepínat šaty. Její lokty klesaly níž a níž a já zatínal ruce do ošoupaných opěradel pohovky. „Mluvit? O čem mluvit?“ musel jsem prolomit to napětí. Lehce si oděv shodila z ramen a trvalo snad věčnost než odhalil její celé hladké dokonalé tělo. Ohlédla se přes rameno: „O nás přece... S kým jiným můžu asi tak mluvit o obyčejných věcech? Třeba co se dělo přes noc, a tak...“ Sáhla na křeslo pro saténový župánek a mazlivě se do něj zavinula. „Pojď si ke mně lehnout,“ zavrněla, když se zabořila do peřin.

„Co ještě malá vycházka před východem slunce, drahá?“ Úsměv jí přimrzl k bělostným zubům.

„Chtěla jsi dopřát trochu strachu. Tak pojď,“ vzal jsem dlouhý černý kabát a šel ke dveřím. Nechal ji tam překvapenou, s ústy dokořán. Znali jsme se sotva pár nocí, chtěl jsem poznat, co v té lenivé holce doopravdy je.

Než jsem vzal za kliku, byla u mne, oblečená, v očích výzvu. Protáhla se kolem mne a omámila mne svou vůní.


Běžela rychle, ale dohnal jsem ji snadno. Byla mladá. Zastavili jsme se na střeše krajního domu naší čtvrti a hleděli na světlající nebe. Otočila se na mě, ale mlčela. Tvářila se docela vážně. Pak se odrazila a skočila.

Dopadl jsem na chodník do podřepu a vyrazil poklusem za zřetelnou pachovou stopou, jež za sebou nechávala. Byla ještě hodně nezkušená. Takhle by ji vystopoval i člověk.

Po dvou blocích mi bylo jasné kam míří. Beztak jsem ji tam chtěl zavést. Nechal jsem jí náskok, chtěl jsem zjistit, co udělá, až dorazí na hranici.

Ucítil jsem, jak se zastavila, a když jsem nahlédl za roh, tak jsem viděl, jak stojí u vysoké zdi a mírně se pohupuje na patách. Zasmál jsem se pro sebe a vydal se směrem k ní. Už jsem přemýšlel, jak ji po cestě zpátky ponížím a vysvětlím, že je mi asi o sto dvacet let víc než jí a že jestě malá a nezkušená. Když tu jsem postřehl, jak se nakrčila a pak vystřelila vzhůru. Rukama se zachytila o dva metry výš, vyšvihla se nahoru a pak zmizela.

Tryskem jsem se rozběhl, pět metrů od zdi se odrazil a zeď přeletěl. Skulil jsem se přes rameno a hned byl zas na nohou. Všude tady voněla, ale její přítomnost jsem nemohl postřehnout, ani zvuk jejích okovaných bot na dláždění. Pak jsem uviděl lesk jejích vyděšených očí ve stínu jednoho z domů. Přes ústa měla ruku, která sebou najednou trhla, ve snaze jí zlomit vaz. Vzdálenost jsem překonal během šesti vteřin, ale i tak se toho za tu chvíli stalo víc, než jsem chtěl. Tři vlčí mordy jí drásaly hladké tělo, nezmohla se ani na křik. Do prvního jsem vrazil stříbrný nůž, druhému utrhl hlavu a třetímu rozlámal všechny kosti v těle. Popadl jsem její rozervané tělo, hodil ho přes rameno a přehoupl se přes zeď. Po prvním domu jsem se vyšplhal na střechy a až domů jsem se nezastavil.

Shodil jsem ji do peřin a zatáhl žaluzie. Den se právě přihlásil o slovo a paprsky hledaly všechny cesty jak se nás dotknout. Vypadala děsivě. Měla rozervané břicho, záda i krk, pár šrámů i na obličeji. Z ran pomalu vytékala hustá krev a zasychala do černých strupů. Některá menší zranéní už byla téměř vyléčená, ale byla příliš mladá na to, aby si sama zahojila všechno. Sedl jsem si k ní na postel a vzal do dlaní její krásnou hlavu. Pomalu otevřela oči hluboké jako sama noc a vyhledala mě. Věděl jsem, že jestli jí nedám napít, zemře. A ona to věděla taky. Ale také znala kodex. Žádný upír nesmí dát svou krev jinému dobrovolně, ani pro záchranu jeho bytí.


S nastávajícím večerem její temná duše odešla, aby posílila moc nejvyšší vlčí mordy. Mrzelo mne, že budu zas sám, ale rozhodně mnohem méně, než to, že už mi byla banda vlkodlaků na stopě.

středa 26. března 2008

"Neplýtvej životem."

A pak řek, že už mě nemiluje a znělo to hrozně definitivně, bála sem se o svojí duši, jak mi prchala z těla, já hrozně sem se bála, že unikne úplně a já zůstanu sama.

Náhle dušička se vrátila na své místo ve mně – to jeden starý zpitý a zhulený žebrák mi ji násilím vrazil zpět a já sem brečela jak malá, bylo mi špatně z něj i z těch náhlých změn.

Ten bezďák si mě chvíli prohlížel, potom mi svojí roky nemytou rukou setřel slzy, řekl mi, ať neplýtvám životem. Pak odešel. Najednou jsem se cítila mnohem líp, ale věděla jsem, že ten kousek duše, co si vzala moje láska, už se mi nevrátí.

neděle 16. března 2008

Jeho královna

Myšlenky...

Hluk, ze všech stran útočí na napjaté struny mého bolehlavu. Chlad vstupuje do mých nohou a horkost z tváří nechce pryč.

... Říkal, jen jednu sklenku vína, jedno pohlazení a polibek. Prosil, chtěl jen to, nic víc. Mohla jsem odmítnout, anebo vůbec neodpovědět, dál mlčky pozorovat divoký tanec plamenů v krbu. Nemusela jsem souhlasit, nemusela.

... Říkal, nebude to dlouho trvat, má královno. Po probdělé noci usnul v nohách mé postele, znaven čekáním na můj odchod.

... Říkal, vím, že dokážu zapomenout. Chvíli se smál a chvíli plakal. Jak beze mne chce žít? Mrzí mne, že se to nikdy nedozvím.

... Číše vína, studeného, jak nebe za oknem. Stačila přidat kapka jeho jedovatých pochyb a žárlivosti.

... Umírám. Padá rosa a hvězdy blednou. Nadešel čas, ještě před novým dnem.

Sbírám odvahu k poslednímu nádechu. Milenec spí na trnech vítězství. Až první paprsek ho probudí, už tu nebudu. Odejdu, jak si přál.

sobota 15. března 2008

Cioccolatino

Lehkym mrazem zkřehlý prsty

utápí mne ve vášni, jak

kradou mi cit a rozum,

ale ten až za bezesných nocí.

Splývam na vlnách zatracení,

ostřílená tmou,

vidiny bolestný mě hřejí

i tak víš proč...


Protože každý má svůj sen

The hill

Walking up the hill tonight
When you have closed your eyes
I wish I didn't have to make all those mistakes and be wise
Please try to be patient and know that I'm still learning
I'm sorry that you have to see the strength inside me burning

Where are you my angel now
Don't you see me crying
And I know that you can't do it all
But you can't say I'm not trying
I'm on my knees in front of him
But he doesn't seem to see me
But all his troubles on his mind is looking right through me
And I'm letting myself down deciding is falling you
And I wished that you could see I have my troubles too

Lookin' at you sleeping
I'm with a man I know
I'm sitting here weeping while the hours pass so slow
And I know that in the mornin' I have to let you go
And you'll be just a man once I used to know
For these past few days someone I don't recognize
This isn't all my fault
When will you realize

Lookin' at you leavin'
I'm looking for a sign


(Markéta Irglová)

neděle 24. února 2008

Vážně moře...

Průzkum ukázal, že polovina lidí u nás je zamilovaná...

Tolik toužím vzít do ruky tužku

a vypsat se z toho všeho...


Ó, jak jsem krásně zmatená,

místo očí dvě malá slepá srdíčka,

místo srdce rozkvetlou růži.

I moje ďábelské já mne raděj opouští

a vidle na mojí kůži

vyryté zoufalstvím

se zhojily v nicotnou jizvu.


Sedm set čtrnáct dní zamilovaná

do modrých očí, do promněnlivé krásné duše

a do bezpečí

v jeho náručí.


Pro tebe, lásko...

neděle 27. ledna 2008

Spoutaní

Plníš přání

mávnutím dlaní

myšlenky mé svádíš

svými


duši plníš touhou,

nevyslyšenou, nekonečnou, dlouhou

prosící o pomoc


nocí se vznáší

s lehkým vánkem okřídlení plaší

hřebci


V bílých smutečních šatech

vypouštím poslední svobody nádech

rozsypala se mi odvaha

už neuteču.

úterý 22. ledna 2008

Whispering stars

What are you looking for, our lord?

The fire in your eyes is fading away,

wind in the trees under your crown

is singing about the end.

But you, our king,

have to die royally...

čtvrtek 17. ledna 2008

Školní dvůr do školního okna...


Vždycky si můžete myslet, co chcete...

neděle 13. ledna 2008

K pláči

Jsem zmatená, ztracená a rozbitá

Spím a v snění bdím

Miluji a v lásce myslím na jiného

dalekého

Proč toužím po nedosažitelném

Proč věřím neskutečnému

a zatracuji reálné

Dovoluji fantaziím,

aby mě obraly o rozum

Sama sebe nechávám zraňovat to nejcennější

a ještě k tomu

se mi to líbí...

neděle 6. ledna 2008

V Srbech 8.7.2007

Hvězdy blednou

a ranní chlad

se zakousl do kostí.

Bylo by lepší snad

sedět tu ve dvou

(bylo by se o koho hřát),

ale já sama

usínám opřená

o zeď kostela.

pátek 4. ledna 2008

Ďábel (1/2007)

Při toulkách noční Prahou jsem potkala ďábla. Stál shrben na mokrých kostkách, trápených oranžovým světlem lampy, chladných z nevyspání, v družném hovoru mezi sebou. On mlčící, pozorující svůj stín. Neslyšel moje kroky, neslyšel můj dech, tep. Zastavila jsem, zornice se rozšířily a oči v úžasu studovaly a obdivovaly jeho tělo, každou jeho část, tak dokonale zpracovanou a vykreslenou, jak se hladká kůže leskla, vypadala chvíli jako hlubiny oceánu, které jsem nikdy neviděla, a chvíli jako útroby pralesa... Pak pozvedl zrak od země, prohlédl snad až mým nitrem někam za mne, jeho oči se zatřpytily zeleně a modře, a bylo v nich tolik... smutku...

Dotančila jsem k němu. Zašeptal, že je neúplný, prázdný a vyčerpaný. Hledal vše, čím by mohl žít, myslel, že už to má, že je tomu nadosah... Pak mu jeho poslední krok utonul ve tmě a jeho modrá duše zabloudila. Zašeptala jsem, že mu ukáži život. Přivinula jsem se k jeho sálající hrudi – lucerna nás osvětlovala jak reflektor na jevišti věků – vzal mne do náruče a vykročil z kužele svítilny do tmavozeleného ráje. Šel po mechu mezi ševelícími stromy k hluboké tůni, stejné jako on – mlčící, zelenomodré, čekající na zčeření hladiny. Položil mne k ní...


Při toulkách noční Prahou jsem uvažovala, co se stane, když ďábel pozná život.


Pantheon (Řím 9/2007)

Sídlo všech bohů...

Nosorožec (2007)


Moje celoroční práce (giocondy + uhel). Visí v jednom pěkném domě v Dýšině :)

Tenebrae (2/2007)

V prázdných očích

jí leží snění

tíha každého úderu v žilách

prožívá se okamžiky

jen jejího těla chvění

a vzlyky


zničená chladem prázdnoty své mysli

v touze odejít

do uzavřených sfér a světů

nedokáže zahřát smysly

z rozdrásaných spánků divoce

uniká a barví sanice

Na začátku byla tma a ta byla prázdná a beztvará...

Myslím, že to byl dobrý nápad, nudit se s blogem určitě nebudu :) Hned se do toho pustím, ať je na co se tady dívat! A taky nesmím být pozadu za svým bratrem, samozřejmě! :D