Nádvoří

Má duše bloudí chodbami emocí

smečka vlků vyje na dvoře

pětkrát šestkrát uhodil zvon

láska se pro mne stává nemocí

kdosi zhurta tluče na dveře

na mou duši je pořádán hon

slyším, jak otevírá se brána

zdá se, že nedožiji rána

Snář

Zhasla dvě světla
- oči pod peřinou
usnulo vědomí
společně s elektřinou

těžká hlava padá
do polštáře
noc otevírá
stránky snáře

v pokoji mrtvé ticho
hraje na struny klavíru
neměří čas metronom
ani hodiny z papíru

za půl dne svítá
tma je zlá
snář nalistoval
“noc bezesná”

Nedokončené verše

Papír počmáraný pokusy o verše se rozplynul v myšlenkách. Taneční krok propisky se zastavil v hlubokém záklonu. Předměty ve ztichlém pokoji jako diváci čekaly na dramatický zvrat, ale ten nepřišel. Noc se zakuckala půlnocí a začala dávit minuty nového dne. Bylo slyšet tlukot srdce Gaiy, rytmické pulsování tmy, hvězd, továren, srdcí. Tužka udělala pár elegantních otoček, dlouhých a komplikovaných kroků, než autorovi definitivně vypadla z prstů. Poslední tečka, dneska se z toho zase nevypíšu. Slova zvolna navazují na jedny z nedopsaných veršů...

Ještě mi
zbyla víra
a kolo osudu
se zas roztáčí
něco za něco
ale třeba to tentokrát bude jackpot

Přichází noc
a mé srdce už zase bije
v rytmu “life is easy”
nevěřím, že se zase neopije
a neskončí pod stolem
na mol a ještě kdo ví s kým

opět podléhám
pocitům beztíže

na odumřelých zlatých perutích

usazuje se čas
v zákrutu řeky

Kometa

Duše je kometa,
co pozemským bytím prolétá

Dlouho padající hvězda, co na nebi zaplane,
pak odletí, zhasne a víc se nestane

V noci

pět minut po půlnoci
mění nebeskou konstelaci
bez příčiny budíme se ze spaní
zmatení

s ránem přichází
nová realita plná nesnází
pár lidí má divnou náladu
a dělají věci, o kterých tu psát nebudu

Nic zvláštního se nestalo...

Ještě příští rok a stane se to tradicí...

Nic zvláštního se nestalo
jenom pršelo a pak přestalo,
jak to bejvá, když je listopad.
Nic zas tolik zvláštního,
myslim, bylo pátýho,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

Žádná velká věc se nestala,
jen ty ses náhle zeptala:
"Máš mě vlastně ještě vůbec rád?"
Na nic míň a na nic víc,
jenže nevím, jak ti říct,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

Život a čas jdou někam spolu...

Zase jsem sama

mám prázdné ruce

černé od krve

a prázdné oči

neschopné slz

hlava se točí

přede mnou tma

utkaná nicotou

v ní šedá zeď

nemůžu skrz

pocit zmaru

a bezmoci

Velen Fanderlik - Listy Jurovi

...Přátelství je nejkrásnější stavba lidského ducha – vzniká z rozumových důvodů na základě rozvahy a úvahy, je to cosi hluboce promyšleného, protože jen toho si volím za přítele, koho si dovedu skutečně plně vážit.

Nad přátelství je jedině láska. Ta je nekonečná a není lidským výmyslem. I smrtelní bohové jí podléhají. Přichází bez rozmyšlení, bez úvah a celé srdce zaleje. Rozumem se jí nikdy neubráníš, ani ji rozumem nepochopíš. Jenom v srdci ji budeš cítit. Láska je něco jiného než přátelství. Není nezištná, klidná a rozvážná, není rozumná jako muž. Je to rozmarná, nevyzpytatelná a nepoznatelná žena. Sama Ti nestačí, abys byl spokojen. Neboť není upřímná. Té, kterou miluješ, nedovedl bys nikdy říci nic, co by ji zarmoutilo. Budeš to skrývat na dně své duše, abys nevyryl vrásku na jejím hladkém čele, a podobně i ona bude skrývat, co by Tebe zarmoutilo...

Při hledání Kouzla jsem zakopla akorát o chapadlo koncentrované deprese

Zachytit štěstí
a zatím
cesta samoty do nikam
střepy v zatnuté pěsti
zdmi křik proniká
na kolenou v dešti
cíl v překážkách zaniká
s hlavou co třeští

- něco ani kouzlo nezlomí

ztraceni v zatracení

Studená myšLenka páteční noci

... Stačí jen čekat..?
Smát se, bát se, vztekat?

Stačí jen snít?
Skrz slzy do noci klít?

Stačí přijmout skutečnost?
Upadnout v němou netečnost?


Mě nedostanou. Nikdy nepřestanu bušit pěstmi do zdí, co přede mne staví.

Ze záhrobí přítomnosti

Lehce přepsáno a poupraveno 9/10/09

Až povolí kravata osudu
vyklouznu z ní
a už nebudu

ztratím se v trávě
zmatním
skanu

zajdu smutkem
usnu
vzplanu

tisícem slzí stříbrných promočím tě
jak moc pálí vzpomínky abys věděl

a trest tě skolí
shodí dolů, do soukolí

jak červená pro býka
budu já pro tebe
a to tebe se týká

navždy

naděje
tě ubije
jako dvanáctá o půlnoci
tak pozdě je
tak těžká hodina

pomalu kape
zatím
rozum temnotou tápe

svědomí kope
doufá, že prokope
se stropem

to dřív zešílíš
pak pochopíš

proč jsem tam, kde jsem
-proč nejsem

proč ztrácím se vtrávě
právě
...teď

Někdy se fakt divím na jak nepravděpodobných místech se ukrývá naděje - chci říct...

Utápím se...

Bereš mě do dlaní
Tvé ruce mě ještě neznají

oči zavírám
do sta pomalu počítám

dotyk lehký jako dech
vychutnávám rty na rtech

světlo lampy dere se do pokoje
ač okno otevřené, v tvé náruči jak v pekle je

spánek bojuje, prohrává

v neděli ráno přece nikdo nevstává

MASCARADE

Na krvavém loži
zahalena měkkou
teplou
čínskou
TMOU
v malém světě samoty
chci tě vyrušit,
princi

letět s větrem
splynout s nocí
s nekonečným věkem
s nekonečnou mocí
bez času
a (skoro) bez emocí
pod kůži

Povídka o notách

Důkaz mé talentovanosti, povídka napsaná 13.12.1997 (v mých 6ti letech) jako dárek mému bratrovi k narozeninám...

Byla jednou jedna Cesta a ta šla krajinou. Na cestě se objevil červený Deštníček a pod ním se schovávala Evička, aby jí nezmokly Fialky. Cestou potkala pana Generála a ten měl v ruce Aktovku a v aktovce měl Hada.

Mít pořád takovou fantazii... A kdybyste viděli to umělecké zpracování textu (pravopisné chyby jsem vyladila, ovšem kdyby byl zájem o doslovný přepis, mohu poskytnout :)) !

WANTED alife or dead

V nekonečném tichu samoty
v zajetí klamné slepoty
čekám na znamení
zatím se nic nemění

V nekonečném tichu samoty
v zajetí plaché němoty
budím se noc co noc bez křiku
v domnění, že už bereš za kliku

V nekonečném tichu samoty

bloudím v kruhu

možná ten, koho hledám, jsi právě Ty

Hectic

Ve městě se nedá najít inspirace
pro klidnej verš
lidi lítaj z práce do práce
večer v hospodě rychlý pivo
je jejich poslední štace
pak mrtví
padnou na matrace
ráno
se ve vlastním bytě začínaj ztrácet
jejich cíl
je strom života pod sebou skácet
z jejich morálních dluhů
se mi chce zvracet,
jenže oni nevědí, že maj něco splácet

kdyby šli do lesa

a zastavili se

přestali křičet

už by se jim nikdy
nechtělo vracet

...

Stále jednou nohou v pekle
rohatí s lesklými
umouněnými svaly
s bederní rouškou
rvou ze mě kůži
… tak trochu chci

Stále jednou nohou v řece smrti
zubatá mě hladí
ostřím po krku
mám v očích děs
a pára jde mi od úst
… tak trochu to tak chci

Stále jednou nohou v cirkusu šílenství
válím se v oblacích fantazie
vysoko nad zemí
a asi brzo slítnu
a natluču si
… jenže přesně tak to chci

Stále tančící na hraně
hledající rovnováhu, vyvanutí,
krásu a dokonalost
... snad to tak zůstane

Za letní noci

Utopená
měsíčním světlem
ležím na travnatém dně
a prázdnýma očima
sleduji hladinu zdola,
jak padající hvězdy
dělají na ní kola

kolem mne proplouvá stužkovec,
šeptá a vlní se,
obtáčí kolem ramen,
zvedá a duši vynáší nahoru,
ta sráží se, kondenzuje
stává se bodem,
co světlo studený vyzařuje
a po životě se konečně poprvé nadechuje
… jsem hvězda...
-!-

Pár kapek deprese do tůně optimismu neuškodí

Není na to lék
vlasy třpytící se v slunci
nevyspíš se z toho
bílé klouby zatnutých pěstí
alkoholem nesmyješ ten pel
třesoucí se rty
ani ta nejdelší pouť tě neočistí
slzy na tvářích schnoucí v mírném vánku
nepomůže ani samota, ani společnost, nepomůže nic, než-
křik, plný bolesti a beznaděje, křik

Chtěla bych,
aby se mi zdál sen,
dlouhej a nádhernej
jako padající hvězda,
zaplňující duši
-aspoň na chvíli...

Na chvíli smířená a klidná
- s vírou či sílou to nemá co dělat,
ani s šálkem čaje a dekou,
s užíváním mládí a svobody

je to pocit
chvíli před pádem
do ledový vody
(dobrovolným)

Island

Sundej mi okovy,

okovy z železa,
pryč z mého srdce, ať
už ke dnu neklesá

Podej mi pálenku,
ať hrdlo mi zahřeje,
ať lásku mi nahradí
a duše se usměje

Ještě mě obejmi,
to na chvíli vrátí
city, co schází mi
a čekání zkrátí

foto Jitka Baslová

Ve mně už zůstane
led a polární den
lávový prach v očích
nebyl to sen...

Za dveřmi

Ťuk, ťuk.
Převalení.
Ťuk, ťuk.
Procitnutí.
Ťuky, ťuk.
Zaklení.
BUCH, BUCH.
"Kdo tam?!"
"Svítání."

Reinkarnovaná báseň

Para el aperitivo

acabaron los días
anegaron en lágrimas frías

mi vida en la ola
no quiero estar sola

dame la esperanza
no lanza
al corazón

Padlý strážný anděl

Tvůj pohled = hlaveň zbraně
ruka hladí, připravena k ráně
tvůj padlý strážný anděl

tančící na hraně

v dlouhém bílém hávu v záři
daleko mám k svatozáři
tvůj padlý strážný anděl

záhadně se tváří

pokerface jak lháři

Sen se stane pravdou snadno
místo vzhůru letíš na dno
tvůj padlý strážný anděl

p.s.: důvěřovat není radno

Aprílová noc plná poťouchlostí x)

Všechno to začalo poradou v Borském parku. Z porady jsme totiž kvůli Vóďovi, který měl následující den - čili dnes - slavit narozeniny, udělali tak trochu piknik. Znáte to - lahvinka Sangrie, freesbee, kytara... Pak jsme samozřejmě pokračovali ve městě, v Jekyllovi. Byli jsme tedy jen tři, já, bratr a Vóďa, ale hrozně jsme si chtěli zahrát fotbálek. Tak bratr splašil nějakou slečnu, která skálopevně tvrdila, že fotbálek neumí a že pro hraní nemá buňky, přesto to tam sřílela jako nic. Jmenovala se Marie. No, po pár zápasech jsme museli společnou hru zapít. Já s Maruškou jsme si naporoučely Metaxu, chlapci si dali stříbrnou tequillu. Pak se slečna sbalila a odešla, konstatovali jsme, že už ji asi nikdy nepotkáme... Chvíli jsme debatovali nad fotbálkem, protože jsme byli zas jen 3... Když šel bratr obhlédnout situaci, tak se vrátil s tím, že bychom někoho museli vyloženě vytáhnout od stolu. Tak jsme na baru dali ještě zlatou tequillu.

A riba
a bajo
al centro
al dentro

a jede se domů.
Zjišťuju, že mám hrozně poťouchlou náladu. Ale fakt hrozně. Hned první, co mě napadá, je zalígrovat náš byt, ale pořádně. Zamknu nahoře, dole, řetízek, vyvěsim telefon. Můj bratr, jak to vidí, se začne smát a vymýšlet podobné poťouchlosti. V kuchyni místo kořenek věšíme klíče, místo klíčů chňapky, do rychlovarky dáváme vajíčko, prohazujeme obsah skříněk, kde jsou skleničky a talíře, na linku vedle sebe vyskládáváme všechny léky do dlooouhé řady, teploměr, kde obyčejně je venkovní teplota, přepínáme na vnitřní, na minutník nastavujeme 7h 15min, aby to byl +/- budík pro mámu. Kořenky přemisťujeme do koupelny mezi laky a make-upy, některé krémy naopak stěhujeme do ledničky. V ledničce dávám místo vajíček mlíčka do kafe, na lednici magnety připevňuju zástěru. Na stůl dáváme velkou dózu na špagety a na ní květník, přemisťujeme obrazy a hodiny, digitální hodiny obracíme vzhůru nohama. Skládáme na sebe krabičky od čajů, na lednici umisťujeme rakety na tenis. V předsíni misto ozdobných předmětů stavíme PET lahve, uklízíme všechny boty (táta je na uklízení bot děsnej pedant). Před vchodem do obýváku roztahuju deštník a na něj věším tátovo klíče. Župan z koupelny měním za bundu. Místo houby na mytí dávám ocelový kartáč na semiš, k pastám přidávám krém na boty. V koupelně na zavřené míse trůní svíčka ve tvaru sfingy. Tohle byly asi největší koniny, co jsme spáchali. Hrozně se tomu tlemíme a jdem spát.
Ráno, když se probudím, doma už nikdo není. Když vylezu z pokoje do předsíně, vidím tohle:


a k tomu mi od mámy přijde sms: Zahraj si na boto Popelku.
Akorát nevím, jestli to bylo myšleno ve srandě, nebo ty boty ze skříně vyházela ve vzteku... Uvidíme :D
Každopádně jsem boty precizně spárovala a uklidila. Máma se snažila dát všechno tak nějak do pořádku, ale moc se jí to ráno nedařilo x) Tak všechno zas uklízim, jak má bejt. Vždyť se jim to všechno jenom zdálo :D

Por que quiero espaniol

Z dálek klamných

volají hlasy

ruce hladí duši

nevíš komu patří

no sabes quiénes son

marné čekání

la espera vana

na čest a nezištnost

por la honor y limpieza

naivitou protkaná

a po každé bodné ráně

jen necitlivá jizva

solo la cicatriz insensible

chorý optimismus

se pere s realitou

s fantazií

con la fantasía

y muere

v záplavě plyšáků šeptám si:

„Estoy en la luna...“

a pláču smích

y lloro la risa

¿entiendes?

Porque tengo que amar...

Porque lágrimas no van...

Porque, mi grande sol

(por que quiero espaniol)

Klidný večer

to zase jednou nebyl. I když původně měl být, nicméně z představy večera stráveného u počítače a následně spánkem, který má daleko k slastnému hltání hodin v bezvědomí jsem opravdu nadšená nebyla. Takže když přišla sms od Žabky "Kedul jsi dneska v Plzni?", vyskočila jsem nejmíň na úroveň garniže. Měla jsem nutkání jí odepsat něco jako "No jasne, kde bych mela bejt?" jenže pak mi došlo, že to, že jsem v sobotu večer doma je vlastně dost výjimečný... Tak jsem střízlivě odepsala pouze: "Ano, ty take? :) " A už to bylo. Vidina večera, kterej je sice klidnej, ale dost nezáživnej a rozhodně není šance, že by se něco semlelo, se rozplynula jako dým z vodnice. Hurá!
Do města jsem dorazila k deváté hodině večerní, setkala se s Žabkou. Samozřejmě jsme musely všechno náležitě probrat, takže jsme si šly ještě na hodinku sednout do Kamenný k touaregu. No Pepa z nás asi musel mít radost, byly jsme jedinými hosty. Nebejt nás, mohl to klidně zabalit a jít domů... No co...
Pak jsem říkala, že bychom to měly jít zapít, že mam žízeň na pivo. Nejdřív jsem složitě vymejšlela kam půjdem, ale rozřešení bylo tak snadný, až sem se musela smát - Hifáč přece! :D Žabka mě varovala, že jí bude stačit jedno pivo na celej večer - já jsem jí to teda nevěřila (ale byla to pravda).
V Hifáči seděl Bill obložen slečnami jak sendvič :D Nechaly jsme si natočit 11° Gambrinus a šly si sednout vedle a poslechnout nějaký drnkálisty, co se tam snažili o blues či co.
Když dohráli, tak jsme s Žabkou opět začaly něco řešit, ale najednou k nám přišel kluk a spustil něco jako: "Hello girls! We are four german guys and we are here only for one day in Pilsen, so we want to drink a beer of course and we want to know some true czech girls... So, do you want to sit with us and talk with us?"Chvíli jsme se na sebe s Žabkou dívaly, ale pak jsme se zvedly a šly. A rozhodně nelituju :D byl to dost zajímavej pokec...

Rico and Rainer

Naučila jsem se třeba, co je taková "Question for free" - get question, give true answer and after the question is answered, everything is deleted... Intresting :) Ptal se mě, proč jsme si k nim přisedly, když se nás zeptal, jestli chceme. Chvíli jsem nad tím uvažovala, ptala jsem se i Žabky... Ale jediná pravdivá odpověď byla asi: "Why not?" Tak jsem to začali s Rainerem pitvat, že vlastně existujou dvě sorty lidí, jedna, která si řekne - proč bych to měl dělat? a druhá si řekne - proč ne, kurňa? It is an expirience, an opportunity a že oba patříme do tý druhý XD


Nicméně povedla se skvělá funny story večera. Some czech guy came to us with little box. When he opened it we saw a grass. He said sth like: "It is not the highest level, but it could be smoked..." and he emptied the box on a table. German guys looked very glad. But suddenly Rainer said: "But... I don't have papers.. Rico, do you have some papers?" In this moment me and Žabka start to laugh, nearly rolling on the floor.


"Hey guys, now you can watching the grass how it grows..." a Žabka si přisadila: "Yeah, smells good, doesn't it?" Byly jsme mrtvý smíchy, ale Rainer s Rikem taky. Koupili si trávu, ale neměli papírky XD OMG... Nakonec je teda někde vysomrovali...


Povyměňovali jsme si mailový adresy a Rainer vyhrožoval, že jestli mu nepošlu ty fotky, tak bude jezdit každej víkend do Plzně, v sobotu večer si sedne do hifáče a bude čekat jestli nepřijdu XD Pak jseme zamířily na noční spoj číslo 3. Jenže cestou jsme potkaly skupinku velmi podnapilých chlípných mužů. Žabka mi řekla, že mě domů samotnou nepustí a abych jela s ní přespat k Mlokovi. Tak jsem to volala domů (odvaha v mym stavu). Pak přijelo eNko. Nastoupily jsme v domnění, že je to 100%ně N3. Jenže když se za námi zavřely dveře a bus se rozjel, tak jsme zjistily, že N3 jede za náma. "Kurňa, do čeho jsme to nastoupily?!" A zase výtlem. Nějaká paní už tam nesnesla dál naší nejistotu, tak nám laskavě sdělila, že tohle je taky N3, že jezdí dvě za sebou. Pak jsme přijely k Mlokovi, ten z nás byl děsně nadšenej, ale řikal "no co mam s váma dělat" na to, že jsme místo jedný přijely dvě. Roztopil vodnici a udělal nám nějakou specialitku - sušený švestky zabalený ve slanině osmažený na pánvi... Hmmm... Já už jsem pila jen vodu a snažila se přerušit šňůru mých záchvatů smíchu... Přesně v půl 4 začali řvát ptáci. Mlok to prorokoval XD Usínali jsme možná někdy kolem 4.
No pařba skvělá, ale ty rána... Nějak jsme se v půl 9 vzbudili (ne, že bych nějak moc spala...) a s Žabkou odešly na tramvaj.
Rozhodně se toho semlelo dost a za klidný večery neměnim! :D

I love rock'n'roll!

Tak se nám konečně podařilo si s Adriel zapařit. Parádní páteční večer :)
Rozjíždíme to v Rockáči v Alfě, kde je poměrně vysoká koncentrace Metallistů (asi tak 100%) - původně jsem teda myslela, že tam hrajou rock, ale každej se občas splete... Házejí svym hárem a my se s Adriel snažíme okoukat jejich "taneční styl", protože zjisťujeme, že nic jinýho na to "tancovat" ani nejde XD Pak se přesouváme do Žumberský stodoly (přes "21", která je zavřená a ještě kecáme s Artenes, která seběhla z Divadelního klubu, kde byla s Terkou a Lulou). Končíme v Mefistu.
U Žumbery potkáme dva kluky, který se hned seznamujou, sympaťáci. Říkaj, že je to tam nebaví a pak najednou zničeho nic vysublimujou... Sme z toho trochu zklamaný. V Mefistu to vaří, super! Škoda, že mam propustku jen do 12 hodin. Ikdyž ono je to asi dobře, ví bůh, kolik prachů bych propila. A kdo by mě pak tahal dom.
V poslední 16tce potkávám spoustu známých, mimo jiné i spolužačku ze základky s kamarádkou. V ruce třímají nedopitý půllitr Staropramenu. Vypadají dooost jetě. "Tak vy čorujete půllitry, jo?" směju se. Katka -skoro- pohotově opáčí: "Neee, my jsme tam jen nechtěly nechat nedopitý pivo." Aha, tak to jo XD pak se bavíme o míře opilosti. Katka: "Tywoe, tdle je moe 9 pivo a semnuo to neděá ae vůbec niz..." To jsem si nějak nevšimla x) A Janička, jak se představila kamarádka: "To já měla polovinu, co ona a dívej na mě..." A tak jsem ráda, že jsem pouze v povznesené náladě po mém jednom juicu s vodkou v Rockáči, jedné odporné 10° tamtéž (kdy já už se konečně poučim a nebudu ji tam pít?) a jedné 12° u Žumbery, kde se mi jeden chlap svěřoval, že nerozezná 10° od 12° a že vlastně teda pivo vůbec nepije. No, moc dobrej podnět pro diskuzi to nebyl, vzhledem k tomu, že pivo miluju XD
Prostě fajn večer, spláchnul ze mě aspoň část splínu.
Ale to je špatný... Já myslela, že se to alkoholem léčit nedá..?

Adriel sosá v Rockáči bavoráka brčkem - "Jé, ono fakt mizí ňák rychle..." O_o

Pračolek

Na začátku byla volba. Pak nejistota, očekávání a těžký batoh na zádech zhýčkaných prolenošenou zimou. Ať vlakem nebo autobusem, každý časem potkáváme někoho, kdo míří stejným směrem. Poznáme se snadno: krosny ověšené lany, sekerami, vodou naložení, jako muly.
Setkání s celým Pračolkem, rozdělení na družinky, zvážení bagáže, přidělení proviantu. A cesta. Noci pod širým nebem na čerstvém severočeském vzduchu, vaření na ohni a po celodenní chůzi kóma namísto spánku. Duše je jezdec, tělo je kůň. Jen kůň bývá k večeru znaven... Duše však nachází cestu ven z ulity všedních městských dní, dívá se, překvapeně rozhlíží, co že za divy to na světě vlastně je – pod bosýma nohama tráva, listí, jehličí, pod rukama kůra dubu, smrku, buku a vůně šeříku, smoly... Když se v lese rozhostí ticho, tolik druhů ptáků podle zpěvu lze slyšet, i šeptání tisíců mravenčích nohou pracujících na mraveništi... Kolik odstínů nebe a stínů v lese lze okem rozeznat, když den propadá noci. Studený třpyt hvězd či teplé jiskření ohně, záblesk před studenou sprchou deště... To všechno jsem cítila a viděla. A ještě esence čehosi, čemu se říká souznění. Ozvěny rodících se přátelství. A pokračuje to stále tím samým – očekáváním.

Tulipán

"Víš, co ti tu chybí? Květinky! Aby ses měl o koho starat!"
"Ale já tu nejsem sám!..."

Noc jako stvořená...

Nechat ochutnávat kůži bosých chodidel sladce svěží jarní trávu, bloumat očima po černé obloze třpytící se kvanty hvězd, vychutnávat chůzi vinohradem, sevřenou úzkou uličkou bez konce, na jazyku stále ještě cítit šimrání desítek chutí koštovaných vín, probírat se líně myšlenkami a vzpomínkami, vytahovat ty nejkrásnější a s těmi si pohrávat do omrzení, v ruce svírat deník a tužku a přemýšlet o slovech, která budou za chvíli vyryta do měkce žlutého papíru a pak, na otevřené loučce za vinicí, dojít k mandloni, lehnout si pod ní na záda a tiše slastně se zasmát, protože všechno je tak neskutečně nádherné - jen pro tu jedinou skutečnost, že je to skutečné...

Espanol fluente :D

Spíš by se to hodilo na Artenesin blog, ale prej to tam nechce, tak budiž :)

Margarita se bavila s Artenes po hodině o nějaké záležitosti s divadlem a Arty s ní vedla PLYNULOU konverzaci. Pak nás ještě požádala, abychom pro ní něco přeložily a já jsem jí to odkývala. Arty na mě vrhala nesouhlasné pohledy, ale já jsem opáčila, že se přece tu špáninu učit musíme. Pak jsem jí vysekla poklonu za rozhovor s Margaritou: "Arty, tyve, ty si válela, si mluvila plynně španělsky, uvědomuješ si to vůbec?!"
Ale Arty na to: "Dyť sem mluvila vo ničem, ty vole! To neni španělština, to je politika!"
Šla jsem do kolen a moje bránice hrozila rozerváním... ROFL

Kéž nás jaro profackuje

zabráni do svých duší
hlučně
posloucháme hluší
stručně
čtem pohledy
pučí
tučně
deprese
nás mučí
slušně
brečí
slzy z očí
křičí
city v křečích
příčí
se nám řeči
o nich

proč ne..?

Krásy matematiky

Artenes, 6.4.2009 22:18:11:

jenom sem se snazila zjistit

Artenes, 22:18:17:

jak je to obecne

Adekja, 22:18:29:

a uz chapes? :)

Artenes, 22:18:32:

vis co, kdyz proste si budu hrat s tim c, tak co se bude dit na obrazku

Artenes, 22:18:38:

no, snazim se to pobrat, mmntik

Artenes, 22:18:47:

tvs, na stary kolena mi to uz tak nesepina

Artenes, 22:19:39:

takze kdyz a a b tvori normalovej vektor, tak mi tim ukazujou velikost a smer

Artenes, 22:19:42:

takze cecko

Artenes, 22:19:53:

by mi melo rict, kde bude ten vektor umistenej

Artenes, 22:19:54:

?

Artenes, 22:20:14:

a bude to po ose x nebo y?

Artenes, 22:20:18:

se to hejbat

Artenes, 22:20:18:

?

Adekja, 22:20:39:

y

Artenes, 22:20:52:

takze jak se mi to bude hejbat nahoru a dolu ;)

Artenes, 22:21:12:

takze kdyz je c1=0 a c2=3, tak to bude o 3 nahoru

Artenes, 22:21:13:

;)

Artenes, 22:21:16:

WooooW

Artenes, 22:21:21:

to je desne vycurany

Adekja, 22:22:15:

to je sladky jak objevujes krasy matematiky :-*

Artenes, 22:22:21:

XDXDXDXD vid

Artenes, 22:22:26:

ale je pekny videt

Artenes, 22:22:29:

ze to ma logiku

Artenes, 22:22:44:

protoze mi to je dycky predlozeny jako: no tak to proste je

Artenes, 22:22:49:

kdyby mi nekdo rek

Artenes, 22:22:55:

ze cecko to takle posouva

Artenes, 22:23:03:

tak mam mozna pul prace s ucenim

Artenes, 22:23:11:

a navic tomu budu i rozumet

Artenes, 22:23:14:

!!

Adekja, 22:23:38:

XD no, ono se to dostkrat trea pri hodine rikalo lasko :-*

Artenes, 22:23:46:

XDXDXDXD

Artenes, 22:23:53:

aha

Artenes, 22:23:56:

hm

Moře myšlenek

Zabírám, vesluji, ale vody se bouří! Hrajou si s mojí bárkou jako vítr s plamenem. Bojím se, aby můj život nebyl tím plamenem, aby vítr nezadul moc prudce a plamínek nezhasl. Zhasla by pak veškerá naděje, odplula do dalekého nebytí, nekonečného nekonečna černočerného vesmíru. Vesmír je jistě plný takových vyhaslých nadějí, hromadí se tam, proplétají, možná vytváří celé světy, paralelní vesmíry.
Bouře myšlenek se zklidnila, bárka už klidně brázdí vlnící se hladinu mysli. Přistávám u břehu, kde voda omílá oblázky. Je studená, ale stejně se v ní brouzdám až po kotníky. Není nad pocit náhlého tonutí v řízném chladu. Chladu takového, že mrazí i signály vysílané do mozku. Mozek se nebrání, snad dokonce odpočívá. Chtěla bych si odpočinout, vzít kartáč a kýbl s desinfekcí a řádně vydrhnout místnost mezi ušima.
Dívám se na oblohu. Je tak proměnlivo! Ale mě vlastně stačí vědět, že za mraky je slunce a je mi hned hezky. Škoda, že tenhle pocit neumí být věčný. Měla bych se vrátit. Brzy bude večer a jestli mě tu zastihne další bouře, nemusela bych se vrátit už vůbec.
Ikdyž vlastně... Proč plout? Nechám záplavu mých myšlenek, aby se rozestoupila a projdu suchou nohou.

Tíha bytí

Seděla na zápraží a broukala si tichou melodii. Se smířenýma očima čekala na východ slunce. Dříve než on, však přišel někdo jiný.

“Drahá, zavři bránu,

protivné světlo přichází k ránu!”

Ani se neotočila, jeho hlas zněl jako věky. Hořce se usmála a protočila v prstech medailon.

“Příliš dlouho žiji nocí

- chybí mi den, chybí mi pocit.”

Nespokojeně zavrčel v odpověď a vytratil se do stínů.

Z nesmrtelnosti zbyl jen popel, a ten rozfoukal ranní vítr.

Ve světle na konci tunelu...

Stojí Adriel a nechce mě pustit dál.
Děkuju :)

Helluva Thursday

• Nevrlá po ránu.
• Kmenová snídaně, přemlouvám Jantar, abychom zapekly. Neúspěšně.
  
• První dvě hodiny se píše Matematický Klokan, máme kategorii student. Z 24 příkladů spočítam 5 a to ještě z těch lehčích kategorií. Sebevědomí klesá závratnou rychlostí.
• Třetí hodinu čeština. Dostanu napařeno přečíst Obyčejný život od Karla Čapka a udělat referát.
• Čtvrtou hodinu seminář z biologie. Ještě nemám vybrané téma na referát, tak doufám, že mě to mine. Neminulo. Za 5.
• A poslední třešnička na dortu, když s Iris, Jantar a Adriel hrajeme přes volnou hodinu, laborky z chemie a zemák Macháčka (každá má specifický trest za "výhru"), tak těsně před koncem hodiny přijde pár proher, zvoní a hle! I am a winner! YES...
  

Můj trest spočívá v tom, že v pátek večer v čajovně si objednám a vypiju konvičku čaje, zvaného Ku Ting, chutnajícího jako rozžvýkaný paralen.

Aspoň, že se všichni budou dobře bavit. A Radek bude mít radost, určitě...

What a helluva day! :D

Zlomená víra

Ochutnávka z právě dopsané povídky. Dobrou chuť!

***

Poklekl. Má před sebou přece bohyni! Co na tom, že odvrženou. Pořád je to bohyně! „Paní. Kdybyste dokázala... Něco! Cokoliv udělat pro ty lidi... Znám je! Poctiví a pracovití, kdyby takoví byli všichni...“ zalykal se slovy a připadal si hloupě. Raphaeila mu naslouchala a dívala se nad tetelící se obzor pouště. Ano. Dokázala by toho...mnoho. Jenže co pro ty lidi? Jedna vesnice? Co z toho... Záchrana z osobního zájmu? Kam je jen poslat? Vzpomněla si na to, jak před poslední snídaní stála u okna a dívala se na Bílé město. Obrovské. A celé pro nás... Zalesklo se jí v očích.

„Arianade. Já... myslím, že vím, co by se dalo dělat.“ Pohlédla na něj a pak na slunce vysoko na obloze. „Odvedu je do Bílého města,“ řekla spíš pro sebe než pro něj, ale znělo to nahlas mnohem nemožněji, než v myšlenkách.

Muž zalapal po dechu. „To město je mýtické!“ neudržel se.

„A já též, že ano?!“ zamračila se bohyně.

„Ach, prosím. Promiňte.“

„Musíme se tam dostat co nejrychleji. Jak že jsi to říkal? Jabloňová osada? Mm, jablka...“ usmála se při vzpomínce na své sny v chrámu. A vítr serval listí z jabloní a vírem ho hnal kolem malých chatrčí, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou... Stvoření z větru v podobě divokého nespoutaného býka se postavilo na zadní. Hromovým hlasem zaryčelo a zarylo rohy pod kořeny jedné jabloně a s řevem ji vytrhlo. Z jeho šíje na zem ladně sklouzla postava v nádherném šatu a statný muž ve zbroji. „Arianade? Tohle je ta tvá Jabloňová osada?“ „Má paní, je, ale brzy nebude, jestli ji Wiern nepřestane pustošit!“ „Ach, hlupáčku! Až se sem vrátíš, bude tisíckrát úrodnější než teď!“

„Je to asi tři týdny cesty bez koní... Bez vody se ale nedostaneme za nejbližší dunu. Nemůžeme vzít tolik vody!“ Arianad bezmocně rozhodil rukama. „Nelze to!“

„Bohyni říkej, že něco nejde!“ vykřikla Raphaeila. „Budeme tam ještě dnes večer.“

Arianad nevěřícně otevřel ústa. To už ale vztáhla ruce k azurovému nebi a šeptala tichá slova. „Vítr zpívá, ruku v ruce s tancem smrti, přijď na pomoc...“ náhlý poryv jí odrthl slabiky ze rtů, „... bílý de- a čer-á noc, tvým pánem, dech země a v očích bledí chrti, běž, běž mi na pomoc, to ti káže moje moc. …strhni listí z korun králů, rohy nechť jsou bičem pánů a tvá šíje po—bá -e býčí, tvá ničivá kopyta udělají přítř chtíči. Ruku - -uce s tancem........ na po-oc..--ech země...“ Arianad už neslyšel nic, jen skučení větru a hučení v dáli. Azurová obloha potemněla a ze severu se přihnaly šedočerné bouřkové mraky v nichž se hrozivě blýskalo. Nad pouští? Arianad zakroutil hlavou. Písek ho šlehal přes tváře a tak si zakryl obličej. Hukot sílil a země se začala chvět v pravidelných úderech. Zažil už ledacos, ale teď si musle přiznat, že to, co ho nutí zavírat oči není písek, ale prachobyčejný strach. Země se otřásala stále víc a lomoz divokého vichru se blížil s nezadržitelnou rychlostí. Voják už to nemohl vydržet a tak padl na všechny čtyři. Cítil, že to, co se blíží, ho za malou chvíli ovládne a tak začal zmučeně výt. V hlavě mu vířily myšlenky jako ostré střípky a rozdíraly mu vědomí.

„Dost!“ pronikl k němu mocný hlas. A pak muka ustala. Vítr se utišil. A on byl zas sám sebou. Opatrně si sundal ruce chránící hlavu. A pak pomalu otevřel oči. Písek, duny, azurové nebe. Snad se mu to všechno jenom nezdálo? A pak TO uviděl. Ohromné NĚCO se právě formovalo před Raphaeilou. Ta měla stále zavřené oči a vztažené ruce. Bytost vířila a přeskupovala se jako bouře nesená větrem. Dostávalo to konečnou podobu. Býka. Byl vysoký asi jako patnáct lidských výšek, s několikametrovými rohy a hrozivými kopyty. A Arianad se ho bál. Strašně moc, ale dokázal nevypustit jedinou hlásku ze staženého hrdla. Konečně se bohyně probrala z transu a se zájmem si prohlížela své dílo. Hladila skloněnou hlavu divokého tvora a dívala se skrz ní na roztřeseného vojáka.

„Wiern.“ Arianad chvíli nechápal, pak mu došlo, že vyslovila jméno bytosti. „Rychlý jako vítr,“ zasmála se tomu přirovnání. „Budeme v tvé osadě do západu slunce.“

***

Pomalu padala tma na vzdušné bílé město. Poprvé od dob jeho stvoření. Raphaeile po tvářích skanuly slzy z tmy.

Bratře... Proč jsi tak krutý?

Raph, pohlédni na své ruce, sestřičko. Oni nezemřou. Ne hned. Ty je nasytíš, pro tuhle noc. Ty jsi je sem dovedla, ty je budeš krmit svou mocí, svým světlem. Ach, jak jsi ušlechtilá, nepřestaneš, dokud nebudeš muset. Pak pro tebe mám dárek, jednu komnatu, tady nahoře. Říkal jsem, že to bude nevyhnutelné. Stejně ti tví lidé zemřou.

Čím tma byla hustší, Raphaeilina kůže více zařila. Stála u fontány na nádvoří a ronila tmu. Lidé se budili, potřebovali dýchat. Vycházeli ze svých domů a shromažďovali se kolem ní. Raph plakala. Pomalu se otočila kolem dokola a pak zamířila do chrámu. Lidé šli za ní, tak blízko, jak si jen dovolili.

Jsi naše bohyně, naše paní.

Dej nám pár doušků světla. Obětuj trochu ze sebe.

Naše bohyně, chceme světlo!

Půjdeme za tebou. Kamkoli. Všude.

Milujeme tě a věříme v tebe. Dej se nám jako my tobě!

Raphaeila šla chrámem, mezi sloupy, s nepřítomným pohledem. Bude to bolet. Bude to hodně bolet.

***

Víš jak vypadá úplné ticho?

„Ano,“ zašeptala do ranního šera, prvního příslibu svítání. „Už ano…“

Ležela v tuctech bílých polštářů a z koutků očí jí stékaly slzy z tmy. Vdechla zoufale poslední světlo v místnosti a zavřela černé oči. Holé šedé stěny a studená podlaha, všechno jako šílené odráželo vězení její duše.

Poznalas. To ticho je tady nahoře…

Ranní stíny

v noci je to všechno jiný
podvědomí, nevědomí
z denních snů ani stíny
protože jsou všechny splněný

tělo se chvěje,
ruce chladné se klepou
dřív naději slepou
cítím ožívat, procitat

vteřinama chci se prožívat
nepočítat
ale do paměti vrývat
fantazie realitou smývat

jenže ráno jako by noc nebyla
se všemi činy odplula
všechna objetí jako by se zdála
všechny pohledy do očí, úsměvy, doteky vzala

ráno je to všechno jiný
v podvědomí
všechny mý představy zlomený
vyřčený, splněný, zrazený

když postel stelu
pro sebe se smutně směju

krásný pocity se ještě chvíli
v pokoji vznáší
než je sluneční paprsky do dne
rozpráší

*
nic neni jiný
z noci zbyly
jen vzpomínek stíny

Lucky bar

How lucky is lucky bar....

Lucky bar is lucky place
with the lucky face to face.
Sitting smoking on the bar
drinking feeling like a star.
Now

I know all you said
and it woud not be so bad
sit there with you
but I think you wouldn't want it too...

Adriel

Typická neděle? Těžko...

Adekja je na návštěvě u Adriel (protože Adriel se nechtělo hejbat).

Kecáme, drbeme chlapy. Popíjíme kokosovej liquérek.

Najednou chuť, ale strašná. Chcem jen pařit, krávo!

Právě sme si uvědomily, že je nám 18 a že můžem. Ta moc je hrozná věc. Všechny nás jednou ovládne.

Razíme 16kou.

Že maj v Kamenný i v neděli nebyl kec. Radek Adekje nechce dát potáhnout z vodnice. “Musela bys ho mučit, aby ti dal!” na to Adriel pohotově reaguje, čemuž se pak tlemíme ještě asi půl hodiny.

Cestou k Hifáči potkáváme Mloka. Hifáč zavřen... Rockáč zavřen...

U Jekylla dáváme uplně malinkýho bavoráčka. Ale naše pařbychtivost stále sílí.

Na radu mého bratra míříme do Žumberské stodoly. Ani noha, židle s nohami nahoře.

Stavujem se v Mefistu. No, v pátek nebo kdykoli jindy než teď by to mohl bejt pěknej Music Club, místo ideální k paření. Teď tam popíjí jen obsluha...

Takže míříme k naší poslední spáse, do "21". Projdem průchodem, chvíli hledáme vchod, ale už před dveřma víme, že přece jen jsme se nakonec dočkaly. Z interiéru se škvírami v oknech valí decibely, který se už dovnitř nevešly.

Trhnutím otevírám a pokrčením ramen komentuji cedulku oznamující, že vstupuji do kuřácké zóny.

Hudba mě omotá svým rytmem, příjemné prostředí a přítmí, prostě pa-rá-da!

V místnosti jsou všehovšudy dva lidé. Pohlaví nelze určit. Po prázdném parketu běhají světelní pavoučci.

Jeden z lidí leží na baru. Druhý leží na jednom ze stolů. Ani jeden nevnímá. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsme přišly.

Zaklapneme ústa, obočí vrátíme na jeho místo a zavíráme za sebou zvenku.

Chvíli bloumáme po nábřeží, pak míříme k čajovně. Cestou podruhé potkáváme Mloka.

Když míjíme vchod do Kamenný, skoro se srazíme s Radkem a Tamarou, co to tam zrovna zabalili.

Tak teda míříme na zastávku. Jsme z toho obě dost rozčarovaný. Když dojdem na zastávku, opět vidíme Mloka.

Já už se dneska rozhodně nedivím ničemu. Náhoda je blbec. Jenže náhoda přece neexistuje. Takže blbci teda nejsou..?

Čas Bílé Zimy a Bílého světla

Tmou tančila bílou závějí rozprášenou ve vzduchu a jemný nehybný vzduch těsně nad bodem mrazu ji na tvářích vyčaroval ruměnec. Chuchvalce sněhových vloček ji ulpívaly ve vlasech s temně rudým odleskem, zachytávaly se na řasách, rozpouštěly se na horkých rtech v úsměvu. I její černé oči se smály. Tohle nebyla obyčejná chumelenice.

Světlo plynové lampy ozařovalo kruh kolem sebe. Na bílém podkladu bylo vidět neuspořádaně se pohybující stíny vloček připomínající rejdící můry, které to studené světlo přitahuje. Na přednedávnem odklizeném chodníku už zase ležela měkounká vrsva bílého koberce na půl dlaně vysoká. Sníh křupal pod botami, tlumeně. Vše bylo útulné, v přítmí jako by ani obloha nebyla, pouze z nízkého neproniknutelného stropu se s neochvějnou stálostí sypal třpytivý chlad.

Zasmála se pro sebe a otočila dokola až kabát olízl trochu nadýchané šlehačky ze země. Tohle není obyčejná vánice. Ne snad proto, že je tak nádherná. Ale proto, že je právě letní slunovrat.

Feeling blue?

přes závoj
pochyb
skenuju tvou duši

skepse
smejvá naivitu
černou tuší

Konec podivnýho rozhovoru

micky

dopovidame to ve skole

Adekja

myslis?

micky

nemyslim

Adekja

ja taky ne

micky

tak vidis

mej se

a hodne zdaru

a neboj se premyslet

Adekja

uz pomalu bojim

micky

o neprijemnych vecech

Adekja

no o tech uz vubec

micky

nebud hloupa

Adekja

nejsem!

micky

bravo

Adekja

nechci byt

micky

to uz je horsi

ne, vazne

nedelej si starosti

ber to vsechno, co kolem sebe vidis... jako darek

jako moc peknej darek

Adekja

snazim se

ale danajsky dary...

sou mezi tema ostatnima schovany

Bod zlomu? Ani náhodou. Naštěstí? Toť otázka.

Už jsem vlastně dospělá,
nic však nemění to na tom,
že naivní a nesmělá...

Ale nevěřit, že jsou i lidé
co nekradou, nelžou, nebodají kudlu do zad,
co potom komu z víry v dobro zbyde?

Je pravda, že ani já nemám stále sílu se smát
ale snažím se a ti, co mi v tom brání, propadnou hrdlem
(a měli by se se začít bát).

Doufám, že na tenhle den,
kdy zdolala jsem hlubokými závějemi myšlenek Klínovec,
budu vzpomínat déle než na včerejší sen.

MPB syndrom

... aneb Co všechno může znamenat zkratka MPB...

Metoda Postupného Boje

Malý Pitomý Blbenky

Mam Práci, Blbe

Moc Práce, Bojuju

Mam Pauzu, Bleju

Mentální Penze Blízko


Nápady na další vysvětlení házejte do komentářů :))

odpověď (?) pro sestřičku

chtít pochopit by bylo příliš
přesto mám pocit, že trochu naslepo střílíš
jenže zřejmě osud vede tvoje rány
mnou nepoznány
do snů se mi vkrádají
a výchovné pohlavky
labilní rozbouřené a nevděčné duši dávají

tolikrát si vedle tebe připadám
o aspoň 150 let mladší
a o 150 koňských délek za tebou
ale je to špatný, že tenhle pocit mám?
možná žiju život o tolik sladší
ikdyž slunce se střídá s mlhou
Jsem tak ráda, že tě mám
a tvoje povídání o jistotách mě straší
najednou jako bych neměla ani jedinou...

FUCKING RELATIONSHIP

What do men want?
boys:
1) freedom
2) full service
3) sex
4) dominant
5) toys

girls:
1) full service
2) full service
3) sex
4) dominant
5) toys

What do women want?
boys:
1) everything they cannot have
2) ???
3) money
4) "prince"

girls:
1) gentlemen
2) true love
3) understanding emocional support

From time to time is good to make recapitulation :)
(alias how it looks when your teacher of english need answers...)

Ruské peklo

Zaprodala se ďáblu
nevinná
ponenáhlu
jediná
co chtěla sama do nebe
teď zpívá si pro sebe
"peklo, peklíčko,
teplo, teplíčko"

...Kdo by taky letos chtěl mrznout?
Tak ať už sakra rusáci otevřou ten kohout!

Tam, kde chcípl pes

Pravé poledne, 12:00 atomového světového času. Kdekdo by řekl, že se čas zastavil. Podle korouhve, podle hodin, podle pohybu, který jako by ani neexistoval. Přesto nepochybně musí, protože jinak by na náměstíčku panovala naprostá a úplná tma, kvůli nevyvratitelnosti faktu, že foton je částice s nulovou klidovou hmotností. A tak, i přes absenci veškerého vnímatelného pohybu, čas pravděpodobně plyne dál. 12:01.

Domky tvoří žhavý ring pumpě a lípě. Ani jeden ze soupeřů se už dobrou minutu nepohnul. Nechávají do sebe prát sluneční paprsky (ano, mohli bychom polemizovat o vlnovém charakteru světla, ale dejme tomu) a čekají na chybu toho druhého. Strnule se pozorují, už z principu opovrhují smýšlením protihráče. Staré silniční kolo, jež hraje roli rozhodčího, celý zápas napjatě sleduje z rohu hřiště a je připraveno v případě nepovolených úderů ihned zasáhnout. Obecenstvo záclon za okny nedýchá napětím.

Pod letní oblohou probíhá souboj vůlí. Ticho, to strašlivé ticho před bouří značí něco hrozného. “A ano! Je to tady – první mírný záchvěv větru pročísl o tolik stop vyššímu protivníkovi vlasy. Zdá se, že již brzy padne první rána. Oba útočníci se však stále nehýbají... “ A vzduch těžkne očekáváním. Obloha protestuje tichým mručením. A jako supi se z dáli ženou temné mraky nasáklé deštěm. Lípa ševelí sílícím větrem, pumpa mlčí. První kapky velké jako malíčky dítěte dopadají na její letní zápasnický úbor v rybízově červené.

Náhle se lípa napřáhne, oblohu rozetne neřízený elektrický výboj a obrovská rána a tříštění dřeva se slévá s vysokým hřmotem a jásotem diváků na nebi.

“Je po zápase. Mokrý ring poskytuje pohled na výsledek: lípa byla těžce raněna, avšak vítezství je její!” Na povalené pumpě leží její obrovská ruka – téměř polovina celého stromu, rozštípnutého bleskem ve dví. Diváci táhnou jinam, na další zápas do vedlejší vesnice. Obloha se pročišťuje, vzduch voní vypařujícím se deštěm. Jako by se zápas ani neudál, jako by nikdy žádný pohyb nenastal. Je však nevyvratitelné, že čas plyne dál. 12:11...

Slohová práce z českého jazyka na téma “Tady chcípl pes”; volný slohový útvar; 12/1/09

Snad raději nevědět jistě

Pozdě v noci

slzy

do polštáře

myšlenky:

zničit žháře

co spálil moje srdce

(protože mám podezření

- a snad raději nevědět jistě

že už nikdy nebude milovat

tak spontánně, nevinně a čistě)

pozdě v noci

vztek

do polštáře:

zničit všechny lháře!

Pozdě v noci

slova

do polštáře

doufání

k uzoufání

nezodpovězené přání

snad je srdce fénix

Falešná, Noc, Předpověď, Krví a trocha černého humoru na závěr (výsledek dnešní noci)

Nepoletuj kolem mne
jak falešná inspirace
nepřekvapuješ, nezraňuješ, nevoníš, nepršíš
jsi nic
zmiz a rozpadni se
na prach
pesimisme, depko proklatá

Je noc

zkouším volat

o pomoc

sílu vody zdolat

ale proud

chce mé hrdlo

obejmout

jsem trdlo

odpusťte a vzpomínejte

Jak snadno lze setřít slzu,

aby po ní nezbylo ani památky

- když je jen jedna

Jak snadno lze obelhat srdce pozlátky

Jak snadno jsem v tobě viděla anděla,

když jinou možnost jsem neměla

a jak jsem byla zbabělá

Že při pohledu do očí

marně hledat jiskru nestačí

jsem pochopila vzápětí

uniká láska přibývá napětí

program

končí

ubírám

volume

šeptám, pláču

umírám

(jak bylo včera v předpovědi,

tys neposlouchal moje odpovědi)

Lžím jsem se upsala,

že lhát budu

ve svých básních,

lhát pravdu

- jsem šťastná!

(tam nahoře snad prominou a nesrazí mne z oblohy

- jsem básník, můžu všechno!)

Cítíš-li se

okraden

zrazen

umučen

nemilován

zostuzen

nepochopen

utýrán

roztříštěn

zbičován

nenáviděn

ukřižován

svlečen

potrhán

pomluven

znásilněn

zmaten

nechtěn

souzen

oslepen

spoután

a

osamocen

mám pro Tebe špatnou zprávu

- ještě žiješ.